nmafan

Po druhém shlédnutí stále souhlasím, že je to moc pěkný film, a že Simonina Alice je jednou z naprosto zásadních kreací filmového plátna, ale přece jen... Mám trochu problém s tím, že jsem si mezitím taky přečetl Brainovu předlohu a najednou si mnohem víc uvědomuju, jak banálně sentimentálním melodramatem ten film vlastně je. S pěknou formální filmařinou, ale také s pečlivě uhlazenými hranami cynismu a společenské kritiky. S mnohem jednorozměrnějšími vedlejšími postavami a plytce slisovaným příběhem. Rozhodně doporučuju sehnat si někde v antikvariátu Brainovu (dle mého famózní) knihu. Ta závěrěčná Joeova věta prostě ve filmu chybí...

Po syrové Precious a lehce úchylném Reportérovi je docela příjemné zjistit, že Lee Daniels dokáže natočit i docela krotký, ale vkusný mainstream. Ano, Komorník je sice filmem s ne úplně zvládnutou dramaturgickou strukturou, jenž často působí zkratkovitě, a místo uceleného vyprávění nabízí spíše slepenec tu více, tu méně zajímavých epizodek ze života nenápadného "muže z davu", jenž tiše přešlapuje na okraji velkých dějin (a vzhledem k oscarově potentnímu námětu to lze považovat za dost významný scénáristický průšvih). Nicméně i přes vlažné přijetí, přes lehký nános patosu a přes poněkud jednostraný pohled na problematiku černošského obyvatelstva v USA - já jsem si to zcela subjektivně dost užil; i díky technicky brilatní filmařině, skvělým hercům a báječné hudbě.

Film, který má několik zjevných (nejen dramaturgických) slabin, ale také řadu silných stránek (Katharine se mi asi v žádném filmu nelíbila víc). Nakonec se přikláním k pozitivnímu hodnocení a to hlavně díky skvělé závěrečné etudě na téma "feministka v kuchyni".

Špatné. Film, který se těmi zhovadilostmi, o nichž vypráví, natolik opájí, a ve svém kritickém pseudoposelství je natolik naivní, že si ho nakonec paradoxně nejvíce užijí holčičky, jež na Facebooku, módních značkách a celebritách samy ujíždějí (ověřeno v kině).

Mně tedy Veronica příliš neučarovala, a těm zvěstem, že to byla v civilu kráva, bych docela věřil. Fredric March o tom asi něco věděl, neboť si film soukromě překřtil na "I Married a Bitch."

Chudák Rock Hudson. Jako studiová hvězda ze "staré" holywoodské éry neměl asi na počátku sedmdesátých let příliš nabídek k filmování, a tak přijímal role i v takovýchhle obskurnostech. Aby nedošlo k mýlce - mám rád některé lehce ujeté, netradiční či třeba přímo béčkové filmy. Ale tohle je od začátku do konce přehlídka absolutní režisérské a scénáristické bezradnosti a filmařského amatérismu, jež po většinu času působí dojmem pornofilmu, z něhož někdo vystříhal "klíčové" scény. Tarantina by za takovéhle tipy neměli v anketě Sight & Sound příště připouštět k hlasování...

Nejlepší němý film, jaký jsem zatím viděl. Mistrná kombinace humoru a napětí, natočená s ohromující vynalézavostí a filmařskou bravurou. Vůči zubu času naprosto imunní.

Od Joea Wrighta jsem dosud viděl jen Pokání, což sice byl vykonstruovaný kýčovitý blábol, nicméně prostě obsahoval tu úžasnou (!) pětiminutovou kamerovou jízdu z pláže, a ta mě přesvědčila, že ten režisér přece jen musí něco umět. A tak jsem doufal, že když bude mít k dispozici kvalitní předlohu a inteligentního scénáristu, může být jeho film zajímavý i více než jen jednou scénou, a na Annu Kareninu jsem se vydal rovnou do kina. A nelituju. Z kvalitní předlohy a inteligentního scénáře Wright paradoxně zase až tolik nevytěžil, protože nechává příběh vlastně tak nějak stranou, jakoby ho emoce, které z něj plynou nijak zásadně nezajímaly. Zato ve svých formálních hrátkách tentokrát sešlápl pedál až na podlahu a svou opulentní stylizací vytvořil vlastní svět, ve kterém sice nefunguje příliš zákonitostí světa reálného, ale přesto mě ani na chvíli nepřestalo bavit se na něj dívat. Ovšem nevím, jak ho za takový přístup pochválí investoři. Protože tohle je opravdu spíše film pro fajnšmekry než pro slečinky, které si odskočí do multikina na romantiku s Keirou Knightley mezi návštěvou kadeřníka a obchodu se spodním prádlem...

Až nečekaně dobré. Ty úderné slogany na konci si sice autoři mohli odpustit, ale to už je daň svojí době. Jinak je to taková milá sociální pohádka, která se vzpírá nejen kapitalismu, ale i materialismu. S výbornými herci a nadčasovým varováním před všemi solidními bankéři, co půjčují výhodně do několika minut (na pobočce i online).

Je zjevné, že v roce 1971 byl John Schlesinger v pozici člověka, který si může plnit sny, a jemuž svěří producenti peníze takřka na cokoliv. A tak mezi svými mistrovskými opusy Půlnočním kovbojem a Dnem kobylek natočil komerčně asi nejméně ambiciózní, zato bezpochyby nejosobnější film celé své tvůrčí dráhy. Režisérových formálních trademarků si tu divák mnoho neužije (i když ta surreálná montáž s mrtvým psem a traumatickou vzpomínkou na válečný nálet stála za to), spíše se tu dozví cosi o lidech, k nimž měl zřejmě Schlesinger blízko a mezi nimiž se pohyboval; ostatně do postavy Petera Finche dost možná promítl i své vlastní zkušenosti (jak naznačuje závěrečná scéna). Mizerná neděle je vlastně takový typický "dospělý" film - tedy film, jehož autor už nemá potřebu dokazovat celému světu jak ohromujícím je filmařem, zato chce sdělit cosi hlubšího o sobě samém. Pro dnešního "běžného" diváka - jenž zpravidla jméno John Schlesinger v životě neslyšel - to asi výraznější přidanou hodnotu nemá, takže doporučuju spíše režisérovým fanouškům, popřípadě pak divákům, kteří chtějí vidět jak se kdysi točila homosexuální tématika bez okázalostí a nevkusu...