Caliboss

efekty, nápady, imaginace na jedničku... ale omg scénář psala partička dětí ne? Budování zápletky... uspěchané, odfláklé... hloubka postav? Nulová... Trénink Lanterna jsme mohli pozorovat leda tak ze šinkanzenu... všechno naivní až hanba...přetagujte místo Thriller >>na  Pohádka a neřeknu půl slova :)

Vizuálně silná epizoda, jejíž styl mi evokoval komiksovou tvorbu Káji Saudka. Navzdory mnohým komentářům o dějové vyprázdněnosti jsem si v tom smysl našel a také silný. Modifikovaným (vylepšeným) lidem je všechno tak nějak šumák, jen chillují a navazují povrchní vztahy. Když jde konečně do tuhého myslí jen sami na sebe. Kdyžto jediný neupravený (extro), z nějž si celý život všichni utahují se projeví jako ryzí charakter a neváhá pro záchranu bratra riskovat svůj život. Je to možná klišé, ale k zamyšlení to vede, to teda zas ne, že ne.

Hodnocení T2 (***) u mě osobně víceméně těžil z nostalgie sycené vzpomínkami (a flashbacky) z původního T (1996). Dvojky odvozené od těhle kultovek se málokdy vyrovnají Jedničkám a ani T2 není výjimkou. Jako nostalgická vzpomínka to funguje celkem dobře... jako svébytná dějová linka už hůře.

Ač sám nemuzikant, mám k muzikantský partám hodně blízko a nemálo jsem s nimi prožil... možná i to je důvodem, proč tento mě Kvarteto zasáhlo hlouběji a vlastně se mi hodně líbilo. Našel jsem v něm spoustu osobních paralel a několikrát za film jsem se přistihl, že zkrátka přitakávám nejen rytmu, ale i scénáři. Velmi mě překvapil Jaroslav Plesl... který tady zahrál jinou ligu (ty jeho mnohé role prostších postav mi zkrátka nesedí). A možná je to i tím, že jsem v jeho postavě neustále spatřoval záblesky ze života skutečného člověka, kamaráda - muzikanta... Nějak to nešlo oddělit, stejně tak vzpomínky na Olomouc... Kvarteto asi není pro každého, ale pro mě bylo skvělé <3

Ještě se mi nestalo, aby se mě po pár minutách filmu zmocnil neodbytný pocit, že tohle dílo bude na 5* a že půde do mé osobní síně slávy. Nevím nakolik pocit při sledování ovlinily okolnosti doby, kdy jsem film saptřil poprvé – listopad 2020 (budoucí generace nechť googlí klíčová slova covid-19, lockdown, 2020), ale po létě bez jediného fesťáku, po několika měsících zavřených koncertních klubů, s gumama ve vládě (Andrej B.) – za těhle okolností zkrátka milovník rockové hudby naprosto soucítí s piráty na vlnách a nejraději by unikl z izolovaného světa koronavirovou epidemií ochromené pevniny na širé moře, kde by si s přáteli na plné kule pouštěl největší hity The Who! Není to scénář, kamera, střih, a další technikálie, co mě na tomhle filmu zcela uchvátilo. Silnými atributy Pirátů na vlnách jsou: zcela podmanivá atmosféra britského undergroundu umocněná poctivou muzikou, bujará oslava práva na kulturní svobodu a kritický pohled na nabubřelý suchopárný establishment (dobrá, tady je možná trochu hnán do extrémů, ale je to komedie, ok?), který by nejraději zcela ovládal každý jeden aspekt života občanů. Jako zrcadlo minulosti (ale i současnosti) parádní. Tento film by rozhodně neměl minout nikoho, kdo miluje pořádnou muziku!

většinou se tu na Rothovo zcela explicitní přehrávání nadává, já se ale nemůžu ubránit dojmu, že to dokonale podtrhuje bizarní atmosféru hotelu. Zkrátka sledovat Tima je zážitek... a zážitek nemusí být nutně dobrý, hlavně když je silný! Dámy a pánové, zde silný je :)

Zrození Jokera... syrové, uvěřitelné, bez předimenzovaných akčních serepetiček, které mnohdy filmu jen ubírají na ceně a vyvolávají kroucení hlavou. Pozvánka do reality duše člověka, kterého odmalička jen sráželi. Najednou to všechno dává smysl, příběh je velmi povedenou ukázkou toho, že náš svět rozhodně není černobílý a problémy, které se neřeší jednoho dne zkrátka bouchnou. Osud uděluje Arthurovi jednu ránu za druhou, jejich gradace je prostě neúnosná. Výsledkem je postupná transformace Arthura do Jokera, která působí vlastně velmi přirozeně a je mistrovsky napsaná i zahraná. Scenáristicky je dílo výrazně za hranou komiksového žánru.

Skvěle odvyprávěný příběh mladé ženy, která se ocitá v naprosto bezprecedentní situaci. Děj velmi příjemně graduje a já bych snesl i delší stopáž. Perfektní záběry kamery pod nekompromisní taktovkou Arbogasta, hudba sedí jak prdel na hrnec. Reno potěší, ale ten průjezd cihlovou zdí je strašná a scenáristicky neodpustitelná blbost (karoserie auta ani nenese viditelné poškození), kör když tam byla možnost projet kovanou bránou... škoda takového až zbytečného přešlapu. Jinak ovšem Špizza!

Přestože to je místy strašně klišoidní, tak já jsem za to rozvinutí vztahu Macy a Zulemy moc rád, víc k tomu dodat nechci

5* je za genezi vztahů mezi postavami, za připomínání skutečnosti, že při sebevětší snaze nelze život nalajnovat a ukázku toho, že venku občas běhají horší lidé než vevnitř (v base). K seriálu mě přivedla Najwa Nimri, pro mě nově objevená v La Casa de Papel, kde okamžitě zaujala na první dobrou, a které jsem během sledování Vis a Vis zcela podlehl. Potkat Zulemu, neskončil bych dobře, ale nemohl bych si pomoct. Příběhově a charakterově velmi silné dílo, o to víc mě upřímně mrzely zcela do očí bijící scénáristické přehmaty typu: scéna po probuzení z komatu, společný výslech apod. To jsem si vždy říkal, k čemu to mají zapotřebí? Ale chyby se najdou vždy. Konečný dojem vítězí