Štyri izby

Svět byl před příchodem energického milovníka dobrých i brakových filmů Quentina Tarantina (určitě) jiné a (asi) nudnější místo. I tenhle svižný kousek s řadou vypointovaných scén a nezapomenutelných dialogů si přitáhl velké množství fanoušků. Navíc tentokrát netrpíme na cynismus za každou cenu, ani na přepálenou stopáž, ani na scény tak trochu o ničem. Tarantino a další zajímaví tvůrci se v tomhle povídkovém mejdanu zaměřují na hotelový pokoj, ve kterém se dějí neuvěřitelné věci. Hotelový poskok Tim Roth navštívil během silvestrovské noci hned čtyři takové, porušil všechna pravidla své profese a ještě se pokusil ze všeho nezbláznit. Čtyři bizarní objednávky, kvalita čtyřikrát jinak. (22.08.2020)

Co to jsou Čtyři Pokoje? Velmi svérázný herecký koncert geniálně šíleného Tima Rotha nebo pásmo čtyř příběhů VELMI rozmanité kvality? Bohužel obojí. Bohužel proto, že první příběh je naprostým kýčem o ulítlém sabatu (byť přítomnost Valerie Golino a Marisy Tomei pomáhá;)) a druhý je jakousi podivnou psychohrou, jejíž jediné pozitivum je (kromě Rotha) skrz Jennifer Beals podaný důkaz o tom, že osmdesátá léta byla vizážistické Zlo...ale proč se divit, projděte si filmografii Rockwella a Andersové (nebo naopak, výsledek to nezmění:)). Naštěstí je tu ještě druhá polovice, jejíž první polovině;) vévodí "obrazová poetika Roberta Rodrigueze", a u které se prostě nejde nesmát. A pak přijde finále, které dává tušit, že první dva režiséři byli druhými dvěma sprostě použiti jako předskokani a ne jako rovnocenní partneři. Tarantinův příspěvek je jako obvykle poctou něčemu, co jsem nikdy neměl šanci vidět (ale hrál v tom prý Steve McQueen a prý to byla klasa), a má to osobitný štýl, který až leze na nervy...ale stejně vás překvapí genialita rozuzlení, nemluvě o Bruci Willisovi, fuckujícím do telefonu snad víc než Mel Gibson. Je mi líto, ale jako celek to prostě nemůže dostat víc než 60% (zprůměrujte si dvě čtyřicítky a dvě osmdesátky). (28.10.2010)

Poněkud nevyvážený snímek sestává ze čtyř povídek. Jak už tady kdosi předeslal, první dvě jsou poměrně nic moc, asi tak na 2 hvězdičky. Třetí povídka od R.Rodrigueze je naopak skvělá a hlavně její vyvrcholení nemá naprosto žádnou chybičku, takže 5 hvězdiček. Tarantinova čtvrtá povídka je docela dobrá, ale přece jen je námět vykradený z jednoho filmu s McQueenem a Lorrem, takže už to není tak originální, ale na 3 hvězdičky stačí. (06.08.2002)

Kvalitativně nevyrovnaný i dějově poměrně nesourodý, nejspíš méně ambiciózní projekt, v němž zkušenější režiséři a hlavně talentovanější pisatelé doplácejí na ty slabší. Film má značně vzestupnou tendenci, první příběh je skutečně příšerný a dutý. Druhý se již honosí aspoň trochu zajímavější zápletkou a vymezuje prostor pro Rothovo záměrné pološílené přehrávání, nic méně stále slabota. Až teprve Rodriguezova část v čele s charismatickým Banderasem dokáže slušně uspokojit na rovině dětsky (doslova) hravého minipříběhu i vtipu. Poslední, to už je klasická Tarantinova exhibice, plná stylového fuckování a výborného rozuzlení, ani ona však není zcela geniální. Zprůměrováno na 5/10 (17.09.2009)

Na první povídce mě zaujaly pouze odhalené půvaby krásných hereček, na druhé povídce prakticky nic. Třetí povídka má zajímavou atmosféru, ale navzdory netriviální zápletce mě to nijak na zadek neposadilo. Kvartetu povídek kraluje ta čtvrtá od Quentina Tarantina, která sice nepatří mezi jeho nejlepší kousky, ale zábavnost, černý humor a charakteristický režisérův rukopis ji rozhodně nechybí. 60%. (12.02.2022)