LeoH

Další ročník FAMU, další společné cvičení, další filmeček o rodinném traumatu s mámou alkoholičkou. Oproti Trondheimu už leccos vyšlo, hráli nám v tom tentokrát skuteční herci, Patrik už jim dokázal trochu říct, co od nich chce, a obrazově-zvukový minimalismus, který jsme si vzali do hlavy, začínal dávat trochu smysl (z pohledu zvukaře mi ještě dneska dělá radost řešení titulků: přemýšleli jsme, jak by to udělal Bergman, kdyby tam jako my nechtěl hudbu, a větrná zvonkohra nás napadla, aniž by někdo z nás předtím viděl En passion – člověk by si neskromně myslel, že už jsme snad i trochu byli na jeho vlně). Celé to bohužel dojíždí na tehdejší(?) nesmyslnou famáckou pózu „dramaturgie je opium lidstva, opravdový režisér si píše scénáře sám“, takže to působí přinejlepším jako docela emocionálně nabitý, ale nesamonosný fragment většího celku. Každopádně mi přijde dost škoda, že se Patrik po škole přeorientoval na televizní estrády a lehké dovolenkové čtivo, i když mu ten úspěch přeju.

Člověk by řekl, že napodruhé už to bude o ničem, a ono právě naopak – nejenomže jednotlivé situace vyznívají jinak, ale hlavně vystoupí do popředí jiná témata a jiné emoce okolo lidské samoty a vzájemnosti. Nevím, jestli v tuhle chvíli nenadhodnocuju, ale normálně mě to po těch letech rozložilo (čti: korekce po třetím zhlédnutí není vyloučena – stejně to musím co nejdřív pustit potomkům, než jim někdo vykecá pointu).

Existenciální krize v podání hadrového kovboje? Rozdvojená osobnost / oidipovský komplex plastového kosmonauta? Panenky Barbie jako dekadentní subkultura? Tož to je úplně jiné kafe než napoprvé.

V době premiéry mě to odpuzovalo neuchopitelností – začíná to jako cynická satira a končí jako pohádka o třech zmoudřelých veteránech, mezitím to v jednom kuse bez varování přepíná mezi realitou a nadsázkou, komedií a akčním dramatem… Teď po letech jsem si tu jinakost naopak s radostí vychutnal, stejně jako experimentující kameru a hrdý nerelativizovaný humanismus prosvítající bez okatého moralizování skrze všechny ty provokace a uvěřitelné neuvěřitelnosti. Prudce originální kousek s potenciálem k nestárnutí/znovuobjevování.

Škoda neživotné jednorozměrnosti, do níž byly z reálných předobrazů zredukovány obě hlavní postavy – studeně racionální Ayn a nanicovatý floutek Nathaniel. Lidmi tohoto typu by těžko bylo možné nechat se fascinovat tak, jak to předvádějí jejich filmoví partneři. Škoda různých řemeslných nešikovností (zbytečné dramatické přeostřování, tu a tam prapodivný televizněinscenační střih). Nicméně: téma "(falešný) altruismus versus seberealizace a její hranice s čirým sobectvím" je nakonec nahozeno velice inspirativně; na to, jak jednoduše až povrchně jsou načrtnuty charaktery, vztahy a děje, tenhle filmeček ponouká k překvapivě hlubokému myšlenkovému ponoru s dlouhým dojezdem. Plus moc pěkná milesdavisovská muzika plus krásně využitý Peter Fonda (neříkám krásně hrající, on toho nikdy moc nenahrál, ale oblečte ho do dobře padnoucího baloňáku, postavte ho do záběru s malířskou paletou nebo sklenicí bourbonu a on tím svým nepřítomným jinosvětským kukučem – takhle jsem si odjakživa představoval elfy, kdepak agent Smith se špičatýma ušima! – dodá jakékoli scéně instantní hloubku).

To je tak, když člověk po ránu místo práce vytáhne z police VHSku s hříchy mládí. „Tamagoči je hrozný, ale je tam pár světlejch míst a dokonce se dá tu a tam i zasmát, aniž by se člověk nutil. (A taky vidím tolik nedostatků své vlastní práce – i s přihlédnutím k tomu, jak málo času na to bylo – že si to těžko můžu nějak užívat, i kdyby bylo co.)“ — „jo Tamagoči... asi se na to podívám :)“ — „Jojo, pustíme to někdy kamarádům na filmovém večírku ;) Jako katalyzátor sentimentu každopádně obojí vynikající,“ skajpovali jsme si dnes se ženou dál potom, co jsme proprali Sladkosti. Na Tamagoči je vůbec nejlepší, že ve štábu posléze došlo ke dvěma svatbám. My byli jedna z nich – díky, Kocoure. — Douška po čerstvém zhlédnutí Konce agenta W4C: jsem úplně paf z toho, jak jsou si ty dva filmy podobné v zápletce i typu humoru. Holt jsme to ale tak neuměli.

Zábavná prudce originální (i když – nejen sedmapůlté patro čímsi připomnělo jistou prastarou povídku) scenáristická hříčka, příležitost pro Malkoviche si pořádně zařádit a sympatická úklona směrem k loutkářskému umění, ale nic navíc, přesah do našeho světa nula nebo téměř nula. Adaptace už byla v tomhle ohledu uspokojivější.

Tady mi Almodóvarovy barvičky, vzory a člověčina v podání bizarních postav z okraje společnosti přišly zatím nejčistší, nejnehledanější, nejuvěřitelnější. Netlumená emocionalita mě strhla. Ženské asi opravdu umí líp než chlapy. Zajímavý kontrast s včerejším Bergmanovým Mlčením – i tenhle film je o těch nejsmutnějších věcech, ale má v sobě tolik energie, humoru, lehkosti, naděje… Domácí úkol: Konečně si doplnit vzdělání o Vše o Evě a Tramvaj do stanice Touha.

Má ještě po těch letech cenu psát, že spoilery? — Miliónový koncept, provedení max. za 50 %. Podezřelá mi byla už mystifikační kampaň před uvedením filmu, i když ze špatných důvodů – neseděly mi k sobě fotky orezlých krabic od šestnáctkového negativu a videozáběry v trailerech; sice se později ukázalo, že kamery měli mít „studenti“ dvě, ale semínko pochybnosti bylo zaseto a u samotného filmu jsem se už bát nedokázal, mozek se místo toho rozhodl analyzovat, přičemž momentů, které prozrazují podvrh, jsou tam přehršle, jenom o nesouladu mezi hereckým projevem, pohybem postav v prostoru, vedením kamer a zvukovými perspektivami by se dal sepsat dlouhý článek. Třeba jen závěrečná scéna: Z mikrofonu videokamery ležící ve sklepě slyšíme vzdálený frenetický dupot a hysterický vřískot Heather; druhá kamera, kterou má v tu chvíli nepříčetná, dupající a ječící Heather držet, přitom ukazuje klidné záběry opatrného sestupování po schodech; kroky se ve zvuku ani náznakem nepřibližují, ale po pádu kamery na zem slyšíme v extrémně blízkém detailu její vrčení. Šťastný to divák, který je za těchto okolností schopen uvěřit, pochvalovat si atmosféru nebo dokonce zažívat děs. Přitom z pnutí mezi simulací poloamatérského záznamu stále vyděšenějších „dokumentaristů“ a postupným budováním obav z neviděného by se autentická atmosféra i děs vytřískat daly, jenže to by chtělo celý film opravdu rafinovaně promyslet a nejít tou nejjednodušší improvizační cestou: pokud si hraju na to, že jen lepím k sobě nalezený surový materiál, přicházím o spoustu prostředků „normálního“ hororu, nemůžu použít hudbu ani nápadnější střih a musím je nahradit o to fikanější prací s prostředky, které mi zbývají, s čímž se tady tvůrci příliš nenamáhali, točí v podstatě jen pro diváka, který jim baští celou tu legendu kolem. Nicméně za žánrové průkopnictví jim tu třetí hvězdičku přiznávám.

Stylově noirový plivanec do tváře všem vykonstruovanostem à la Seven, které se nám snaží vnutit chlácholivou představu, že zlo je něco abstraktního mimo tento svět, co provozují jen psychicky narušení jedinci, abychom se mohli bez výčitek popást na estetizovaných obrazech vyumělkovaného násilí. V 8 mm se setkáváme se zlem uvěřitelným a zároveň skoro absolutním, vyvolávajícím potřebu tak nelítostné odplaty, až se nakonec můžeme leknout spravedlivě(?) odplácejícího i sami sebe. Žádná pohodlná východiska a o to smysluplnější vyznění.