Recenzie (1)
Další ročník FAMU, další společné cvičení, další filmeček o rodinném traumatu s mámou alkoholičkou. Oproti Trondheimu už leccos vyšlo, hráli nám v tom tentokrát skuteční herci, Patrik už jim dokázal trochu říct, co od nich chce, a obrazově-zvukový minimalismus, který jsme si vzali do hlavy, začínal dávat trochu smysl (z pohledu zvukaře mi ještě dneska dělá radost řešení titulků: přemýšleli jsme, jak by to udělal Bergman, kdyby tam jako my nechtěl hudbu, a větrná zvonkohra nás napadla, aniž by někdo z nás předtím viděl En passion – člověk by si neskromně myslel, že už jsme snad i trochu byli na jeho vlně). Celé to bohužel dojíždí na tehdejší(?) nesmyslnou famáckou pózu „dramaturgie je opium lidstva, opravdový režisér si píše scénáře sám“, takže to působí přinejlepším jako docela emocionálně nabitý, ale nesamonosný fragment většího celku. Každopádně mi přijde dost škoda, že se Patrik po škole přeorientoval na televizní estrády a lehké dovolenkové čtivo, i když mu ten úspěch přeju. ()