LeoH

Spousta poměrně inteligentní legrace, když to chce dojímat, dojímá to, venkoncem je to o mnoho zábavnější než pánské ekvivalenty typu Hangover, natož taková There's Something about Mary, akorát čas od času přijde moment přetažený tak daleko za hranici humornosti i ústrojné trapnosti, že se člověku chce už jenom utéct, a teď nemám na mysli pozvracený a pokálený svatební salon, ale věci typu přetahovaná o mikrofon mezi Annie a její hlavní sokyní v představovací scéně. A pak by někdo mohl mít problém s tím (čti: dokážu odpustit, ale nemohl jsem si nevšimnout), že se to celé tváří strašně punkově, odbojně a dospěle, ale v jádru jde jen o variaci na klasická středněproudě středoškolská schémata – zcela v duchu ústředního songu od Blondie.

Zábavná prudce originální (i když – nejen sedmapůlté patro čímsi připomnělo jistou prastarou povídku) scenáristická hříčka, příležitost pro Malkoviche si pořádně zařádit a sympatická úklona směrem k loutkářskému umění, ale nic navíc, přesah do našeho světa nula nebo téměř nula. Adaptace už byla v tomhle ohledu uspokojivější.

The true True Romance. Ani jsem na tom moc neřešil ty střety kultur, tak živě mi to připomnělo vlastní pobyt v blízkosti dna, doby chytání se toho druhého jako příslovečného stébla, ke kterému člověk zároveň cítí bytostnou nedůvěru; turecko-německé kulisy to umožňují krásně nasyrovo ukázat, krom toho, že vypovídají o sobě samých a že v příběhu jsou jednou ze sil, které ústřední dvojici na to dno sráží. Ale to už se moc rozkecávám, hlavní pocit byl, že těm dvěma v sobě ztraceným sobcům, neschopným srovnat se se světem, dokonale rozumím, že v sobě mají něco pozapomenutého z mého vlastního života, co takto viděno zpětně očišťuje napříč kulturami.

Další dlouholetý rest zhruba naplnil tušení, kvůli kterým jsem v době premiéry do kina dvakrát nespěchal. Má to hodně našlápnuto k opravdu hořké existenciální komedii, je z toho příjemně cítit citlivá ženská ruka netlačící na pilu, ale zároveň to za mě až příliš sází na tokijskou exotiku, na Murrayho ksichtejčky, Scarlettčiny božské rtíky a vůbec křivky (ještě že to děvče hraje stejně skvěle, jak vypadá) a na ochotu sociálně zabezpečeného diváka přelomu tisíciletí plně se ponořit do problémů prvního světa. Viděl bych to na pěkných 75 %.

Po nečekaně výborné Romerově zakladatelské zombie-prvotině Night of the Living Dead bylo tohle trpké zklamání. Ústřední metafora trefná, ale čučet kvůli ní dvě a čtvrt hodiny na zmatené konání vnitřně nekoherentních postav v jedné mizerně napsané, zrežírované, zahrané i sestříhané scéně za druhou mě strašlivě nebavilo; pokud za tím byla ještě nějaká další sofistikovaná béčková hra s divákem, asi nejsem dostatečně sofistikovaný divák. Téměř 50 % za myšlenku a za zábavnou práci s hudbou.

OK, tak už vím, proč je JW tak slavnej (z Výplaty mi to tedy jasné nebylo a léta jsem neměl potřebu pátrat dál) a kde vzali Tarantino nebo Wachovští tu eleganci, o které jsem si tenkrát v devadesátkách myslel, že spadla z nebe. A už taky uznávám, že pojem „krvavý balet“ může dávat smysl (u Peckinpaha mi vždycky připadal nadsazený); nejkrásnější je ale stejně sekvence, která se obejde bez jediného výstřelu – totiž „policie si počíhala na zabijáka u slepé milenky“. Krveprolití dvou hrdinů je ve vizuální, pohybové, střihové a svérázně symbolické rovině tak krásně prokoumaný kus filmařiny, že mi u něj skoro nevadil šestákový děj, přepjaté dialogy ani soundtrack s šílenou orientální variantou synťákového 80s popu, ba místy jsem se tou exotickou směsí normálně dojmul.

Nablblý český distribuční název, křiklavý plakát, uvádění komedie jako hlavního žánru, jména jako Ben Stiller, Owen Wilson nebo Gwyneth Paltrow i oficiální text distributora vytvářejí naprosto zavádějící dojem, ale ona se těžko hledají slova popisující, co tenhle film vlastně je – komedie v žádném případě (poprvé jsem se zasmál nahlas, když na displeji svítilo 22 minut 30 vteřin, a pak ještě asi třikrát), hlubokomyslné drama taky ne, ba ani žádná feelgood slaďárna o návratu ztraceného otce a znovuobjevování rodinných a životních hodnot, natož artová exhibice s okatě rafinovanými obrazovými kompozicemi; tohle všechno tam člověk sice najde, ale jen v utlumených náznacích; vidí uměřené herecké výkony od lidí, od kterých by je v životě nečekal, naprostou nepřítomnost jakékoli křeče, šklebu či urputné snahy rozesmát, dojmout, ohromit zásadním sdělením nebo brilantní formou, vlastně jako by se nic podstatného nedělo a neříkalo, ale někudy – snad skrz zvláštní hravě-nostalgicky-potemnělý výběr muziky (Nico, Ruby Tuesday, Paul Simon, Ramones, Clash, Dylan, Van Morrison a do toho Ravel nebo Satie…) – se v hlavě postupně začne skládat přívětivý, ale ne naivně optimistický, nahořklý, ale ne zapšklý, smířený, ale ne rezignovaný komentář k životu a jeho absurditám, lákadlům a snahám nějak v něm obstát, ať už si pod slovem „obstát“ představujeme cokoli. Po formalisticky hračičkovském Grandhotelu Budapešť teprve moje druhé setkání s Andersonem, ještě uspokojivější a úplně jiné – takže v tuhle chvíli vůbec nevím, co je ten chlap vlastně zač.

A to já na rozdíl od kolegy gudaulina (jehož komentář jinak podepisuju od první do poslední věty) klidně řeknu, že za mě z De Sicy zatím to nejsilnější, právě díky tomu, jak se tu navzdory prudce neorealistickému tématu nedodržuje povinná puristická zachmuřenost (bez újmy na závažnosti celkové výpovědi – že se ťalo do živého, ostatně ukazuje dobové potrefené kejhání z politických kruhů) a hlavně se neberou vážně příslušná neohrabaná formální dogmata, klidně se točí v ateliéru, rafinovaně se komponuje i svítí, chudého penzistu nehraje chudý penzista, nýbrž úspěšný lingvista (zato famózně), do vedlejších rolí „lidí z lepší společnosti“ jsou s ohromně kontrastujícím účinkem obsazeni profesionální herci, zvuková stopa se neštítí přímočaře emotivní muziky – o to čistší, přístupnější a účinnější totiž ve výsledku je celé to zobrazování doby a prostředí skrz všednodennost, o to víc člověk s postavami (a jejich prostřednictvím s celou příslušnou sociální vrstvou, mnohem nenásilněji než v „žánrově čistších“ Zlodějích kol) prožívá houpačku nadějí a beznadějí, vnější pokoření i zbytky vnitřní důstojnosti – tuhle sílu nemá jen ve všech učebnicích (právem) citovaná scéna „služčino ráno“, ale celý film od tragikomické důchodcovské demonstrace až po sice tradičně otevřený, ale ve své nečekané nepochmurnosti ne-tak-úplně-neorealistický (neo-nerealistický) závěr, který spíš předjímá Cabiriiny noci, než by navazoval na Paisu či Chvějící se zemi.

Tut mir leid, tentokrát ne. Přešlechtěná hipsta nápodoba raně šedesátkového hudebního i životního stylu se mnou nehnula a nezachránily to ani vtipné narážky pro znalce, ani lahůdkové déjà vu finále.

Drogy jsou špatné, áno, ale ne, když o nich točí Gilliam a hraje mu v tom plešatý Depp. Morálka je tu ostatně v oku pozorovatele; jeden by taky mohl říct, že všelijaké ty Pařby ve Vegas zůstávají pokrytecky na půli cesty a proto jsou tak zoufale málo zábavné, kdežto Gilliam koneckonců proti drogám bojuje tím, že vám zařídí dvouhodinový trip i bez kouzelného kufříku. (Knižní překlad názvu – „Strach a svrab…“ – o mnoho onomatopoičtější a vůbec lepší.)