BosMutus

Brr, žít v Americe, tak už dávno zažaluji Spielberga za to, že mi odňal jednu z radostí mého života - koupání v moři. Po prvním shlédnutí, na prvním stupni ZŠ, mi bylo ale mnohem hůř... cca 14 dní jsem nevlezl do vany. A to byl prosím červenec. Bál jsem se projít kolem napuštěného umyvadla či přiblížit se k toaletní míse. V kuchyni jsem se velkým hrncům s vodou vyhýbal přímo obloukem. Naštěstí už normálně funguji a mohu si vychutnat tento film znova a znova. Iracionální strach ze žraloků už ale ve mně navždy zůstane...

Inu, pár vtipných momentů tady je. Při scéně příjezdu v kočáře na Drákulův hrad jsem se hodně vylekal a vzápětí si ji pustil znovu, abych se mohl do sytosti vysmát. Od té doby nikdy nevyndávám ruku z okna vozu :)

Klasika, která je tak sugestivní a podbízivá svou ideologickou přímočarostí, až člověka někdy zamrazí. Honza Zeman, věren svému a otcově přesvděčení si to šine dějinami po rovné cestě. Hezky vlevo, podle jedné správné linie a bez podrazů, hrbení či bezcharakterního oportunismu. Poctivý hrdina z lidu, který nikdy nesleví ze svých ideálů a svou práci vykonává skutečně dobře. Umíněnost Martina Kabáta, charakterní ryzost Mirka Dušína a štěstí Jamese Bonda – toť John Zeeman [čti „zímen“] aka Hans Seemann [„zéman“].

To, co zde napíši, lze vztáhnout na celou trilogii. Zvláště první dva díly zrají s odstupem let doslova jako víno. Žádná další repríza neubírá na obsahu a celému poselství. Zdeněk Troška dokonale zachytil českou národní povahu a lze jej tedy považovat za přímého pokračovatele obrozenecké tradice. Panoptikum malých českých venkovanů na malém prostoru se všemi jejich tužbami, slabostmi i nectnostmi rozehrává pod jeho taktovkou dokonalou podívanou prostoupenou vybroušenými dialogy a průpovídkami, které mnohdy zlidověly a staly se v jistém smyslu novým národním bohatstvím. Hudební odkazy na Smetanu, Dvořáka a Blodka jsou už jen takovou třešničkou na dortu. A kdo nemá rád klasiku tak tam má Kotvalda a Hložka...

Počáteční scéna stvoření, kdy z prachu země vyvstane Fantozziho tvář a tělo, je i po všech těch letech stále dechberoucí. S hudebním podkresem z Wagnerova cyklu (motiv meče) má v sobě cosi až mystického a transcendentního. Vždy mi při tom spolehlivě naskočí husí kůže.

Jediná postava italské kinematografie, se kterou se dovedu plně a dokonale ztotožnit. Paolo Vilaggio stvořil archetyp hrdiny, který si získává sympatie diváků nejen úšklebky, komickými grimasami a výmluvnými gesty, ale především tím, že zhmotňuje a zpodobňuje jeden ze zásadních rozměrů lidství (a snad všech živých bytostí), a to: snahu přežít. Za cenu ústrků, ponížení, výsměchu, tělesné úhony aj. obtíží se snaží projít všemi nástrahami života a ukázat tak svou nezničitelnost. Filmy s Fantozzim jsou jako cyklus ikona svého žánru a některé z nich učiněným majstrštykem. V porovnání s nedostižným třetím dílem má tento první díl několik slabších míst, ale stejně je to skvělá zábava... každý kdo má v sobě, alespoň špetku zaměstnaneckého naturelu, však, myslím, nemůže tento druh lidové zábavy odsoudit.

Film sršící skvělými nápady, hláškami a bizarními situacemi. Dobře je zde provedené prolínání fikce a reality, vyrovnávání se tvůrce Merlaina s vlastními starostmi na papíře, jeho pomsta elektrikáři, instalatérům aj. figurkám stojí vždy za to. Vztah autora k hlavní postavě jeho knih, do které si snad nevědomky promítá všechno to, čím sám není, se brzy změní v nenávist a tím začne to správné tóčo. Šéf tajné služby republiky Marino Venetta má skvělý úbor a obutí. Charon a jeho "kulturní" kamarádi taky nemají chybu – hlavně superkritik Samuel Witowski (s knírem alá S. Dalí) – při scéně, kdy vstupuje do bytu a podává si ruku s Kristýnou se ukáže pravá podstata jeho geniality. Belmondo zde ve čtyřiceti letech předvádí něco neskutečného. Mít tak v tom věku alespoň z půlky takovou figuru jako on...

Výborný celovečerní film s radou Vacátkem a ostatními pány ze čtyřky. Je zde hodně postav, přičemž každá z nich má v příběhu svoji nezastupitelnou funkci a na každé ulpívá stín podezření. Tradičně znamenitý Marvan, Bláha a Vinklář, ale též Fišer, Somr a hlavně mladý Čepek. B Nejvíc se mi líbil onen již někým zmíněný sociálně kritický podtón – firma Globus, která jde do kytek se snaží fúzí oddálit svůj konec, přičemž Berger sr. dá místo toho přednost kartám, Berger jr. se chce zařídit podle sebe a vyjukaný prokurista Hrádek si chce taky utrhnout nějaký ten ždibec... povedená partička. Na druhé straně taky neméně vydařená partička: Vycpálek, tehdejší taxikář a dacan od koní, študent "Pépi Kapsa", zelinář Kopečný či alkoholem odrovnaný bývalý koncertní mistr Franz Florián. Třídní rozdíly dobře vystiženy – jednání prokuristy vůči inkasistovi Královi, jiná volba slov Vacátka, když mluví s továrníkem či nějakým obyčejným člověkem – naštěstí ne přístup, chování podřízených vůči představeným apod. Kulisy zdevastovaných dělnických čtvrtí a všudypřítomná bída nemá od zachycení odvrácené tváře první republiky příliš daleko. Pokladník Král, zvláštní to patron, je v podání pana Brodského naprosto uvěřitelný. Scény při kterých se chystá ke svému plánu a rozmlouvá naposled s lidmi a známými, které, jak ví, už nikdy nepotká, mají až mrazivý nádech. Ten smutný pohled v očích znavených nemocí a mizerným životem, tu odevzdanost v hlase a dojem celkové sešlosti by, myslím, dovedl zahrát stejně obstojně jen málokdo. Paralela se skutečným koncem pana Brodského napadne asi každého. Liškova hudba je zde přenádherná.

Poslední Mooreova bondovka má v sobě zvláštní kouzlo 80. let, patrné hlavně v pánských účesech, ženských outfitech a líčení. Studená válka ještě trvá, ale už zde není tolik cítit. Hlavní devizou snímku jsou: ultrazáporný úhlavní nepřítel u něhož se člověk těší na to, až dostane pořádnou čočku za všechno, co zasel, podařená „inkognito dvojice" St. John Smythe a Tibbett, společenské akcičky vyšších kruhů, honička v Paříži, večeři vařící Bond, bláznivá jízda s požárnickou soupravou a mnoho dalšího. Hlavní Bond girl sice nic moc,ale i tak je to hodně slušný film.

Pokud necháme stranou historicitu, uvěřitelnost celého děje, jednotlivé promluvy a některé další maličkosti, jedná se o strhující podívanou. Crowe zde má opravdu charisma a v tom anatomicky uzpůsobeném kyrysu mu to neskutečně sekne. Je to ten typ filmu, u kterého člověk večer po práci jednoduše vypne a nechává se bavit. Pro mne osobně stále koukatelnější než Terminátor, náš starý radiátor či v garáži vyteklý autoakumulátor.