Dr.Zhivago

...I když jako erotický remake s názvem "Žena pod pultem" by to nemuselo být špatné... :-D

Definitivní dokument o temnu v moderním dějinách lidstva, svým způsobem působí jako vyobrazení návratu do středověku. Nejdenou v člověku vyvolá přemýšlení o tom, že co se jednou stalo, se můžu bezprostředně opakovat znova. Dokument jako dokonalý podklad pro popírače holocaustu, stejně tak jako pro budoucí generace, které by za každou cenu měly předejít tomu, aby jejich budoucnost nebyla pošpiněna zcestným lidským myšlením o dokonalosti rasy. Jinými slovy řečeno, aby již nikdy člověk neklesl na "pod-úroveň" zvěře.

celkově to je to tak za 3*, svým způsobem je to jen standardní klišé nijak inovativní, ale za hudbu musím jednu přidat.

název mluví za vše!

Emocionálně i vizuálně působivé dílo o víře v člověka a o cestě ze samoty k lidské pospolitosti vypráví příběh vdovce Lasseho (Max von Sydow) a jeho syna Pelleho, který koncem minulého století odchází hledat štěstí z rodného Švédska do bohatšího Dánska. Filmový přepis slavného románu Martina Andersena Nexö oceňený Zlatou palmou na MFF v Cannes získal také Oscara, Zlatý globus a Felixe. Pelle Dobyvatel (Pelle Erobreren) je dvou a půl hodinová freska ze života zemědělského proletariátu na konci minulého století, jak jej zachytil ve svém románu z roku 1924 Martin Andersen Nexö (1869 – 1954). vyprávění o starém Lassovi, který odejde se svým devítiletým synkem ze Švédska za vidinou důstojnějšího živobytí a místo toho nalézá ve službách dánského statkáře jen bídu a ponížení, nechybí epický rozlet ani trochu romantizující lyrismus. Akcentuje zejména vztah mezi otcem, všemožně se snažícím zachránit alespoň zdání vlastní lidské důstojnosti, a nadaným synkem, dospívajícím díky jeho nezměrné lásce i díky přátelství s jediným revoltujícím člověkem na statku, čeledínem Erikem, k postupnému sebeuvědomění a touze po svobodě. Proti Stromu na dřeváky, který Pelle Dobyvatel zákonitě tematický připomene, je však film vystavěn v duchu zákonů sociálně-kritického melodramatu, s jeho důrazem na emocionální působivost i s jeho schématy. nesporným kladem filmu jsou výkony Maxe von Sydowa v roli otce a malého Pelleho Hvenegaarda v roli svého jmenovce.

Horor bez potoků krve, děsivých masek, speciálních efektů a násilí si už téměř dokáže představit málokdo. Když ale usedna na režisérskou stoličku Alfred H., je to však zcela něco jiného. Svých Psychem dokázal, že mrazení v zádech lze vyvolat i bez uřezaných hlav, vyteklých očí a dalších odpudivých detailů, jen za pomoci geniálně vymyšleného střihu a vlastní režie. Smínek, který natočil s televizním štábem a pár dolary v kapse, objevil další podobu násilí a odstartoval novou éru filmového hororu.

Rekonstrukce každodenního života v rozlehlé severoitalské usedlosti na konci 19. století. Obrazy úmorné dřiny se prolínají s líčením koloběhu ročních dob a duchovních tradic zaniklého společenství. Z drobných příhod se vynořuje několik dramatických příběhů. Jeden z nich sleduje námluvy a svatbu mladého páru. Hrdinou dalšího je otec, který porazí strom svého domácího, aby mohl vyrobit boty pro syna. Kultivované vyprávění - inspirované vzpomínkami a úvahami režisérovy babičky - si všímá také venkovských rituálů a lidského soužití s přírodou.

Tupost! Popová "královka", která napodobuje orální sex se skleněnou láhví asi mnohým oddaným tupým fanouškům příjde jako vrchol, který s nadšením v rámci pobavení předatvují svému okruhu přátel. Nicméně skutečná pointa asi bude spíš v odhalení vlastní stupidity.

No comment.

Jeden z nejkrásnějších středometrážních filmů, které kdy byly natočeny. Toto dílko zobrazující kontrast jak v barvách, tak především v lidských povahách je mistrovským zobrazením nevinné dětské duše, které se střetává s velkoměstem tváří v tvář a především krásnou ukázkou lásky člověka k dětem. Dnes po letech od vzniku tohoto klenotu máme jedinečnou možnost vidět zakonzervovaný svět a vzhled tehdejší Paříže. Města tehdy ještě neokupovaného turisty. Přestože film chvílemi skutrečně působí jako němý svým významem a dopadem na diváká promlouvá každým filmovým záběrem. Červený balónek se stal pro Tarkovského nedostižným ideálem a jen díky tomu se režisér rozhodl natočit Ivanovo dětství jako poctu svému vzoru. Albert Lamorisse byl za svůj počit oceněn oscarem za původní scénář, roli malého Pascala ve skutečnosti zahrál jeho vlastní syn.