Dr.Zhivago

"Spasím je všechny" říká Rudolf Hrušínský na konci filmu. Bohužel na delší dobu tento film spasit nikdo nedokázal, a tím se stalo to, že svět přišel o dílo, které by dnes figurovalo hodně vysoko v myšlenkách mnoha světových, renomovaných filmových kritiků, kteří raději dávají přednost kouskům, které občas zdaleka nedosahuji kvalit Herzovy "spalovny". Koneckonců krásný důkaz toho jak dokáže (dokázala!) být česká (československá) kinematografie světová. Filmová adaptace psychologického hororu, vzdáleně upomínajícího na Hitchcockovy grotesky, kongeniálně vystihuje morbidní atmosféru a jakoby neskutečný svět panoptikálních postav vynikající předlohy Ladislava Fukse (vyšla v roce 1967). Pan Kopfrkingl se stal životní rolí Rudolfa Hrušínského a tragikomedie Spalovač mrtvol jedním z nejvýznamnějších filmů Juraje Herze, jenž tu plně uplatnil svůj smysl pro bizarnost, perverzi a fantaskní vidění. I když byl snímek normalizátory českého filmu příkladně zatracován a nemohl se po dlouhá léta objevit ani v kinech, ani v televizi, sotva lze tento titul pominout ve výčtu nejhodnotnějších českých filmů.

Tento tříhodinový rodinný epos (existuje i šestihodinová verze, která se promítala ve 4 dílech) můžeme pokládat za jakousi přehlídku autorových nejoblíbenějších postav, témat i postupů. Režisér popouští uzdu fantazijnímu rozletu, umocněnému i barevnou nablýskaností, do níž se noří především vánočně vyzdobený dům v první třetině vyprávění. Poté převládají potemnělé odstíny. Ty mohou odkazovat k rozdílným významům: jednou probouzejí tíseň, když souvisejí s drilem bezmála vězeňským, podruhé ovšem tajemné příšeří uvolňuje rozlet snění a představ (neboť starožitníkův krám skýtá bezpečí). Bergmanův dvorní kameraman Sven Nykvist používá barevné řešení jako součást katarzního účinu, barvy v jeho pojetí nabývá výrazných charakterizačních hodnot. Nebývalá naděje, která celé vyprávění provází, vtiskuje snímku překvapivou vroucnost, kterou vděčně přijali jak diváci, tak třeba členové americké Akademie, která Fanny a Alexandru udělila čtyři Oscary - za nejlepší zahraniční film, za kameru, výpravu a kostýmy. Chce to hodně trpělivosti, ale pokuď ji budete mít, je dost dobře možné, že se pro Vás Fanny a Alexandr stane naprosto zásadním dílem.

Filmová historická freska a neutěšená báseň o Andreji Rublevovi zachycuje sice několik epizod z umělcova života, přesto však není jeho životopisným filmem. Je spíše povahopisem středověkého Ruska 15. století, doby, v níž tento vynikající malíř ikon žil a tvořil, a kterou také dokázal ve svých dílech dokonale vyjádřit. Záměrem tvůrců bylo na podkladě nepočetného historického materiálu „vyjádřit vlastní ideje a vytvořit soudobé charaktery“, vyslovit svou víru v humanistický ideál, podle něhož myšlenku a vitalitu v člověku nelze zahubit žádným vnějším útlakem či porobou. K tomuto filmu se váží mnohé legendy. Je pravda, že o něm Bergman prohlásil, že je to nejlepší film všech dob? Je pravda, že se po společně projekci Kurosawa Tarkovskému veřejně hluboce uklonil? Nevím. Rozhodně se ale hluboce klaním já, i když je to Tarkovskému jedno. Problém s tímto filmem je, že se nejedná pouze o několik příběhů. Ten film toho vypráví víc, přímo i nepřímo. Ovšem, jak víme, každý dobrý příběh není pouze příběh.

První inspirací k natočení snímku 8 1/2 se pro Felliniho stal pobyt v lázních Ischia a Chianciano, kde v prostředí bahna a květů, jak sám říká, začal uvažovat o zobrazení člověka, jenž se dostal do mrtvého bodu svého života a v elegantních termálních lázních se zaměstnává osobními problémy. Pro titul snímku použil kouzelník Fellini zdánlivě záhadný název, tajemnou šifru 8 1/2, kterou nechal okrasným písmem na film narazit. Ve skutečnosti však toto pouhé číslo v sobě neukrývá žádnou záhadu. Znamená pouze, že třiačtyřicetiletý Federico Fellini natočil do té doby již devět filmů, včetně krátkometrážního Pokušení doktora Antonia zařazeného do snímku Boccaccio ´70, že je to tedy jeho osmapůlté dílo. Název zároveň poukazuje na autobiografické východisko, z něhož vznikal. O tom svědčil i samotný průběh natáčení, kdy bylo zřejmé, že konečnou podobu scénáře má v hlavě pouze režisér. Fellini se ve filmu zpovídá z rozpolcenosti a zoufalství, pramenících z toho, že je člověkem vychovaným v katolické víře a morálce a zároveň umělcem, který potřebuje pravdu a skutečnost, nechce-li umrtvit sebe a svou inspiraci.Do role režiséra Guida obsadil Fellini svého celoživotního přítele a spolupracovníka Marcella Mastroianniho, o němž v jednom rozhovoru řekl: "Je mým přítelem, kamarádem, někým, koho opravdu dokonale znám. Pomoc, kterou mi poskytuje Marcello, netkví pouze v jeho profesionálních schopnostech, ale i v jeho důvěře, s jakou se odevzdává do mých rukou a která mě zároveň inspiruje i k uskutečňování mnohých smělých experimentů". Zmínka o tom, že za 8 1/2 obdržel Fellini dalšího Oscara, zdá se být ve srovnání s nedostižnou velikostí tohoto filmu jako okrajová, nepodstatná informace, ale budiž - Nejlepší černo-bílé kostýmy, Nejlepší cizojazyčný film a nominace za Nejlepší režii, výpravu a Nejlepší scénář.

Brazil je pozoruhodný film i díky své scénografii založené na obludně pojaté architektuře mrakodrapů. Tato koncepce velmi zdařile vytváří dojem hloubek i dálek, širokého a hromadně zabydleného prostoru, v němž spektakulárně vybuchují neustále se množící exploze. Neméně sugestivně jsou vylíčeny také "retro-futuristické" technické vynálezy a infrastruktura - monitory počítačů jsou instalovány na starožitných psacích strojích, na úřadech funguje potrubní pošta, divoká změť rour a hadic uschovaných ve stěnách připomíná vyhřezlé vnitřnosti celého mocenského systému. Přitom absurdní vzhled i fungování těchto rekvizit a kulis je pro Gilliama neutuchajícím zdrojem pro vytváření neočekávaných komických efektů (kupříkladu policejní zásah začíná vždy proražením kruhového otvoru ve stropě, jímž se vzápětí spustí speciální komando; prověřovací přístroje napodobující kolébavé lidské oko, jsou až trapně směšné svojí nemotorností; v televizi se uvádějí komedie s bratry Marxovými atd.). Chování lidí z "lepší" společnosti se vyznačuje satirickou karikaturou hraničící až s nechutností (postarší dáma, která si kvůli mladistvému vzhledu nechává extrémně vytahovat lícní partie). Absurdní přemrštěností se vyznačují také propagační hesla sloužící totalitarismu ("Vzájemným podezíráním k lepší důvěře") - Terry Gilliam se ostatně nechal inspirovat autentickými plakátovými texty ze druhé světové války... Tvůrci filmu dle mého názoru odvedli výbornou práci. Názory se však mohou lišit stejně tak jako názory na většinu Gilliamovy produkce. někteří ho prostě slovy vynášejí do nebes, jinými je naopak zatracován. Vytvarníci a designeři zvládli vytvořit vizi budoucnosti v těch nejmenších detailech a nezapomněli složit holt i Křižníku Potěmkinovi (scéna na schodech). Kostyméři? Ti se dostatečně vyřádili na potrhlých modelech matky hlavního hrdiny (Klobouk ve tvaru dámské lodičky), stejně tak i na jeho surrealistických snech vyjadřující boj proti papírové mašinérii a těžce povrchní společnosti (Samuraj v jeho snech je odkaz na Kurosawovi samurajské filmy, které Gilliam obdivoval). Co řící na závěr? Snad bychom si mohli zanotovat v rytmu ústřední melodie ... "Brazil, Where hearts were entertained in June, We stood beneathan amber moon..."

S Křižníkem Potěmkinem, němým sovětským filmem z roku 1925, se od konce 50. let spojuje vítězství v anketě, kterou na světové výstavě v Bruselu 1958 uspořádali filmoví kritici a historici, aby vyhodnotili nejlepší film všech dob a národů. S tímto efektním označením byl pak zmiňován ve všech tiskových materiálech světa, a tak se stal legendou i pro ty, kteří jej nikdy neviděli. Vědět o něm patřilo k všeobecnému vzdělání, stejně jako znalost základních filmů Charlese Chaplina, jehož Zlaté opojení (1925) se umístilo v bruselské anketě hned na druhém místě. Spojovat druhý celovečerní film režiséra Sergeje Ejzenštejna pouze s tímto úspěchem však nepřináší žádnou informaci o díle jako takovém. Je pouze snadno zpochybnitelnou nálepkou, která vzbuzuje očekávání, jejichž případné nenaplnění může zastřít skutečné kvality filmu znamenajícího mezník ve vývoji kinematografického umění. Křižník Potěmkin se vyznačuje pečlivě komponovanou stavbou, která přináší jednu zjitřenou emoci za druhou s cílem vyburcovat diváka k boji proti bezpráví.

Jak málo stačí k tomu, aby se člověk jedinným filmovým střihem dostal z pravěku do vzdálené budoucnosti a následně se vydal do kosmu na odyseu, kterou naruší člověkem vyrobený počítač? Stačí nalézt podivný monolit a rázem se jako "embryo" vznášíte v kosmické placentě. Natáčení tohoto legendárního širokoúhlého filmu trvalo tři roky. V tvůrčí spolupráci s Arthurem Clarkem pozvedl Kubrick dobrodružný příběh z oblasti sci-fi na úroveň alegorie. Snímkem 2001: Vesmírná odyssea vytvořil Kubrick ohromující a zneklidňující příběh osudu lidstva, který rozpoutal širokou kritickou diskusi a stal se námětem hovorů na koktejlových večírcích nejenom v USA. Poselství průkopnického díla není sdělováno pomocí standardní zápletky a dialogů, nýbrž metaforickými narážkami a vizuálními symboly, provokujícími k interpretacím. Sám Kubrick ovšem žádnou interpretaci podávat nechtěl. Na otázku, jaké je vlastně poselství tohoto filmu, odpověděl: "Není to poselství, které bych kdy hodlal formulovat slovně. Jde o neverbální zážitek: ze dvou hodin a devatenácti minut délky zabírá dialog necelých čtyřicet minut. Pokusil jsem se evokovat vizuální zážitek, který by se vymykal škatulkování a pronikal svým emocionálním a filosofickým obsahem přímo do podvědomí". Do budoucnosti, vzdálené více než tři desítky let, situovali Stanley Kubrick a A. C. Clarke svou vizi budoucího světa. Vizi, která se - jak již dnes víme - zcela nenaplnila, která však jako dílo, jež v oblasti kinematografie položilo základ žánru sci-fi, dodnes uchvacuje diváky na celém světě.

Legendární americká Čínská čtvrť, jež v roce 1975 obdržela celkem jedenáct nominací na cenu Akademie a jednoho Oscara za scénář, je dodnes považována za jeden z nejlepších detektivních filmů všech dob. Čínská čtvrť je sice svého druhu retrofilmem ( děj se odehrává v Los Angeles rokiu 1937 ) a jeho soukromý detektiv J. J. Gittes svérázně akceptuje některé rysy Phila Marlowa, díky tvůrčímu pojetí je však film podobně osobitý a aktuálně platný jako snímek Altmanův.Také po čistě formální filmové stránce si troufám uvést Čínskou čtvrť jako jednu z nejlepších adaptací drsné detektivky, z níž by se každý filmař mohl mnohému přiučit – ať už bude analyzovat skvělé režijní vedení herců a herecké výkony, osudově podmanivou hudbu Jerryho Goldsmithe, se znepokojujícně nebezpečnou svůdností kontrastně podbarvující neurastenické pulsování hrdinovy vitality, anebo decentní práci s reálným zvukem i celou perfektně stylizovanou, přitom však autenticky působivou výpravu a režii snímku. Zvláště je třeba vyzvednout práci kamery ( John A. Alonzo ), jejíž záběry citlivě a s přiměřeným odstupem reflektují charakter a niterné zaměření hrdiny. Jedinečný kus filmového umění zde dosahuje svého opodstatnění! Bohužel zatím jedinný film, který si zaslouží plných 100 %, nemohu naprosto nic vytknout, od začátku do konce je každý detail, každý záběr, každý dialog, každý tón hudby, každý střih, stínování, režie, herci, tak promyšleně přesné, že lépe by to už opravdu nešlo.