HVM

Starosvětský rodinný film o nonkonformním manželském páru a jeho dvanácti potomcích. Oproti podobným snímkům se děj nerozpadá na různá dobrodružství jednotlivých dětí, ale soustředí se na postavu excentrického otce (Clifton Webb, pořád řízek jako v Lauře) a jeho osobitý přístup k výchově. Na samém konci se sice docela zásadně změní žánr, ovšem díky tomu má film nějaký přesah a není tak jen pouhým souborem milých scén. Za stále neskutečně okouzlující Myrnu Loy lehce nadhodnotím a zaokrouhlím nahoru. 7/10

Ano, je to slušná žánrovka, ano, mohlo to být o trochu kratší, ano, mohlo to mít propracovanější postavy a epičtější finále. Ale. Je to snad poprvé (nebo si ji aspoň nevybavuji), co jsem viděl Jolie ve filmu, a hned taková pecka. Její Franky má největší koule z celého filmu, je sexy a übercool. A hlavně v takovémto námětově vážně nevážném bláznivém filmu vypadá jako jediná uvěřitelně. Když se na plátně poprvé objevil Law, trochu mě zklamal, zachránce světa jsem si představoval jinak, Law prostě vypadá jako hejsek i tady. (A Paltrow kdyby ti roboti ušlapali, tak bych jim snad i zatleskal.) Zato ta Angelina! 6/10

Film o té druhé podobě lásky, o té hořké, vysilující, v kruzích nikam nevedoucí, pouze pachuť zanechávající. Zážitek to byl smutný, sympatie nebylo pořádně ke komu cítit, akorát na konci byl letmý náznak lepších dní příštích. Co se kamery týče, po typické Wongově opulenci tu není ani náznaku, střídáním převládající černobílé s občasnou barevnou a typickým střihem film připomíná Van Santův snímek Mala Noche (1985) a Haynesův Jed (1991), zástupce proudu americké nezávislé filmařiny označovaného jako New Queer Cinema 8/10

Ginger a Fred tentokrát hrají pouhé druhé housle, příběh se zajímá hlavně o Irene a Randolpha, kteří prožívají takovou tu starohollywoodskou lásku, kde nikdo nikdy nevysvětluje žádné nedorozumění, kterých je přitom požehnaně, a ač se vroucně milují, chovají se nesmyslně a jeden druhému nic nedarují. Irene do toho ještě zpívá jakési patetické písně, což nejenže příběh nikam neposouvá, nýbrž zpomaluje tempo, které je už tak dosti dýchavičné. Což vede v mou nejzásadnější výtku - neodpustitelně málo tance. 5/10

Svižný film, volně inspirovaný Maupassantovou Kuličkou, ve kterém vše funguje tak jak má, až jsem se musel nadšením uculovat. Stručný úvod, seznámení se s umně načrtnutými postavami a za patnáct minut už dostavník uhání vstříc dobrodružství. Čeho si na filmu cením nejvíce, je to, že konečně už i já vím, proč je John Wayne taková hvězda. Nepamatuji se, že bych kdy viděl efektnější nástup na scénu, než když se John vyjeví před dostavníkem s puškou v ruce, jsa rámován svědeckými horami Monument Valley, jež ho ani v nejmenším neupozaďují. Radost pohledět.

Za prvních deset záběrů na letadlo v letu * dolů a za těch dalších deset zase * nahoru. A tak to mám i s dalšími věcmi - některé scény, postavy nebo dialogy mají slušný náběh do trapnosti, jenže od určité míry to najednou všechno funguje, což dokládá i zlatá soška pro Anjeliku. Těším se na druhou projekci, tentokrát však v originálním znění.

Stejně jako zahrada Finzi-Continiů, i film sám byl pro mě lemován vysokou zdí. Netečnost, odtažitost postav, jejich nezájem o okolní svět a v důsledku ani o vlastní budoucnost, všechny tyto stavy a pocity se v průběhu sledování přenesly i na mne, já se tak stal utlumeným pozorovatelem a ani jedna rovina příběhu ve mně nevyvolala hlubší zájem či odezvu. Bohužel. // Shodou okolností jsem včera viděl Bertolucciho Konformistu, film stejného tématu, roku vzniku, dokonce v obou hraje Dominique Sanda. A ač se Zahrada zabývá obětmi a Konformista pachateli, z obou mám stejné dojmy, asi duch doby nebo co. (Konformista má ovšem až neslušně lepší kameru.)

Z vybroušeného celku jsou perfektně napsané i zahrané postavy tím hlavním, co Dědičce zajišťuje půvab a přitažlivost i po šedesáti letech. Po celé dvě hodiny jsem s velkým zaujetím sledoval odstíny v chování všech postav, zkoumal jejich pohnutky a zájmy, abych si nikdy nebyl nadlouho jistý, že vím, kdo to jak doopravdy myslí. Mně dosud neznámý Richardson, Clift ve svém třetím (!) filmu a neskutečná de Havilland, vedle jejíž proměny působí Černá labuť Natalie Portmanové jako ošklivé káčátko, ti všichni podávají pod Wylerovým vedením stoprocentní výkon.

Na Větrné hůrce je jeden z mých vůbec nejsilnějších čtenářských - a díky Kate Bush i posluchačských - zážitků, proto jsem k jejímu filmovému zpracování přistupoval značně ostražitě, v obavách z druhého (dalšího) Světa podle Garpa... Wyler se ovšem (samozřejmě) vůbec nesnaží vyprávět příběh slovo od slova, zároveň ani nemá potřebu předlohu necitlivě upravovat a mrzačit. Jde mu o zachycení atmosféry a zprostředkování pocitů z četby knihy. Mně se třeba moc líbilo vykreslení rozdílů mezi Hůrkou a Drozdovem, mezi tamními poměry a obyvateli, zvlášť Niven jako Linton byl úplně jak z mých představ. S castingem jsem tedy moc spokojen, i když vidět tak Vivien Leigh v roli Cathy! ♪ ♫ Out on the wiley, windy moors…

Už jenom slyšet Divine skákat z okna je neskutečný zážitek. To musela být žena! Kdo menší by se také zvládnul zabít skokem z prvního patra, že... Nejstarší dostupný film Johna Waterse.