Recenzie (7 168)
Ferda Mravenec (1977) (seriál)
DVD kolekce Ferda Mravenec - Jak se měl Ferda ve světě a příhody brouka Pytlíka obsahuje 4 díly: 1. Ferda v cizích službách, 2. Ferda v mraveništi, 3. Příhody Ferdy Mravence a 4. Příhody brouka Pytlíka.
Petr ve sněhu (1937)
Že by to byl právě Karel, kdo ukázal Linkersovi cestu do Prahy? Možné je cokoli. Jisté ovšem je, že zimní komedie s cirkusovými čísly, to byla Lamačova parketa, a tudíž jsem podle očekávání spokojena s další části mozaiky jeho režisérské práce doma i v cizině.
Nikdo nic neví (1947)
Adolf Hitler pěkný, Jana Dítětová taky, ale víc bych to nepřeháněla. Měla jsem z toho moc divoké říšské sny.
Zaostřit, prosím! (1956)
Zastřelit a vyúčtovat, prosím! Originálního DVD si cením jen díky bonusu v podobě sestřihu z německé verze filmu Hrdina jedné noci.
Morálka paní Dulské (1958)
Nejzvrhlejší film v dějinách českých.
Čapkovy povídky (1947)
Balada o Juraji Čupovi je mojí noční můrou.
Konkurs (1963)
Jako 2pack s Černým Petrem absolutní rock. Popojdi maličko... a spojíš-li se v 3pack s Probuzením, nemusí se stydět ani Marcel. Kdo by to byl řekl, že Křesadlová kariéra se dělá přes neúspěch. Každopádně žnu postsynchrony, které jsou horší než v Marijce.
Daleká cesta (1948)
Daleká cesta Alfréda Radoka je filmem unikátním, výhradně se s ním setkávám na velkém plátně, pravidelně je provázen nejrůznějšími komentáři a je cele respektován. Celistvý výklad o něm podala například Briana Čechová v rámci NFA kurzu. Nicméně osobně zcela nejásám nad kombinatorikou řadových dokumentárních záznamů a Triumfu vůle (1935), který je svými obrazy mnohem specifičtější a není takto příliš vhodné zacházet s dílem Leni Riefenstahlové, které má svůj vlastní příběh. Nejsem ani příliš nadšená z párování scén vyprávěných filmovou i divadelní řečí v pravidelných kontrastech. Pravidelně také žasnu nad spojením páru Blanky Waleské a Otomara Krejči. A zejména bych ocenila potlačení lacině karikujících figurek Kreuzmanna, Svobody, drben Balek-Brodské, Vojtové a Májové nebo tehdejšího dorostu Kopeckého a Effy. Na druhou stranu respektuji zcela některé herecké výkony Zdeňky Baldové, Eduarda Kohouta nebo Jiřího Plachého. Realističnost terezínských scén také oceňuji, ovšem výrazný stín zde tvoří uměle dodané prvky v čele s pověšeným klavírem a točitým schodištěm. Za zcela nejpůsobivější shledávám přípravu na návštěvu Červeného kříže za zvuků zkoušky dětské opery Brundibár. Čili bylo skutečně nutné tolik plýtvat formální stylizací, směšovat narativní film s dokumentárním, film s divadlem a syrovou skutečnost pointovat rekvizitami? Holokaust je sám o sobě nejtragičtější událostí lidských dějin, takže pouhá syrová interpretace bez postranních pentliček by posloužila mnohem lépe.
Kam čert nemůže (1959)
Tehdejší debutantka Jana Hlaváčová v jedné ze svých nejzajímavějších rolí.
Hostinec „U kamenného stolu“ (1948)
Kombinace Poláček / Vávra / Gruss, to jednoduše není to nejlepší, čím si mohu připomenou klasickou éru čs. filmu. Však také v roce 1948 už jsme třetí rok pracovali ve státním a s každým dalším rokem to bylo jen horší. Toto je navíc situováno do podivného bezčasí, kdy údajný rok 1925 asociuje tu a tam ryzí současnost, jindy zašlé časy c. a k. monarchie. Souhra Hrušínského a Beneše má sice své lepší momenty, ale je zoufale utopena v naprosto neukočírovaném okolí, které neví, zda-li je komedií, dramatem nebo snad truchlohrou.