NinadeL

Sólo pro Miloše Kopeckého, dneska by se řeklo stand up.

Samoúčelná miniatura, která by byla jinak skvělá jako dílčí gag nějakého většího celku, takto zůstává pouze pachuť po nevyužitém potenciálu. Protože jinak je člověk samozřejmě rád, že i v takto pozdních letech si k sobě našli cestu Gollová s Fričem nad klasickou látkou pozdního 19. století.

Za všechny ty medailonky Marlene Dietrich nebo Romy Schneider. Solidní cyklus.

Předělávka klasického Disney animáku je kategorie sama pro sebe. Některé nápady tu byly dotaženy lépe, jiné byly potlačeny. Druhá polovina díky změnám funguje o něco lépe. Místy je to přesto příšerný kýč, ale naprosto příšerný a casting je děsný. Zejména v případě Emmy Watson, která je sice dokonalá holka od vedle, ale v žádném případě není univerzální kráska. Nebo Luke Ewans? Toho je vyloženě škoda na takového operetního záporáka. Naštěstí je téma zpracované tolikrát, že není důvod si zoufat a mimo Disneye si stačí vybrat třeba impresionistickou La Belle et la bête, českou Pannu a netvora nebo moderní La Belle et la Bête, která sice vypadá jako Disney klon, ale naopak je to pure French.

30. celovečerní Disney Klasická francouzská látka inspirovala Disneye už ve 30. letech, ale k finální premiéře došlo nakonec až mnoho let po jeho smrti. Univerzální příběh kdesi na počátku zřejmě vycházel z životních reálií Petra Gonsalva (1537-1618), který trpěl hypertrichózou, přičemž od 18. století se rozpoutala touha mnoha a mnoha dramatiků vyjádřit vlastní nápady skrze "krásku" a "zvíře". Proto se snad ani nelze zlobit na tento animák, protože z žádný z příběhů, které se vyprávějí po celém světě, není možné určit za originál. V základním pohledu je Beauty and the Beast jedním z největších úspěchů z éry Disney Renaissance, který se dočkal trojice pokračování a jedné hrané předělávky. Zpětně je to pak nositel jedné z nejoblíbenějších Disney princezen Belly a skvělého soundtracku Alana Menkena, díky kterému si Angela Lansbury připsala do svého nesmrtelného portfolia konvičkovou píseň.

Výborná povýšila. Po prvních dílech je samozřejmě brzy na nějaké větší soudy, ale zatím je to klasika ve stylu "záleží na hostech".

Heat, to jsou tři hodiny plné žánrové radosti. Z látky je sice cítit její stáří, původní Mannův scénář je z roku 1979 a události, které ho inspirovali, jsou samozřejmě ještě starší. První počin měl být dokonce seriál, který zůstal u pilotu - L.A. Takedown. Nicméně i s tím devadesátkovým lookem je to pořád prvotřídní herecký koncert Al Pacina a Roberta De Nira. A i ve vedlejších rolích jsou to solidní výkony, hlavně Kilmera / Judd a mladinké Portmanky. Heat má několik vrcholů, opulentní přestřelka přichází už po dvou hodinách jako vyvrcholení prvního aktu, do druhého aktu se pak kupodivu vejde ještě i velmi dobře napsaná romance a jedno rodinné drama antických rozměrů. Překvapivě solidní zážitek.

Všechno pokračuje tak, jak jsme zvyklí z Homéra. Achilles prohrává, Odysseus navrhuje trojského koně a Helena má smůlu. Ale stejně je to naprosto geniální, výprava je opulentní a bitvy mají komparzy, o jakých se dnešním filmařům ani nezdá.

Intriky dra Mabuseho vrcholí. Maska střídá masku, náš antihrdina se nebojí ničeho, dokonce obětuje svou milenku. Konec je zdánlivě definitivní, ale po dlouhých 11 letech přichází pokračování pod názvem Das Testament des Dr. Mabuse.

Druhý díl je pro ctitele Grety Garbo ještě lepší, než ten první. Většina jejích scén se totiž odehrává zde. Zatímco v prvním díle se jen velmi pomalu stává součástí příběhu, v druhé polovině na ní čeká utrpení, pochopení i vykoupení. Jedním slovem skvostné.