NinadeL

Jako nápad je to skvostné, ráda bych viděla i delší verzi s podobně jasnou vizí.

Byly jednou jedny dějiny filmu a ty vždycky začínaly na nádraží v La Ciotat.

S akceptací Obchodu na korze bojuju už dlouhé roky a stále je to jako na moři, jednou dole, jednou nahoře. Ostatně tvorba dua Kadár/Klos bude vždycky problémová, protože konečně už ten jejich společný nástup v 50. letech, to je jedna úchylnost za druhou. Nejdříve posílají Dohnala budovat socialismus do Západního Německa v Únosu, pak tahají humor z předválečných ikon v Hudbě z Marsu tak, že je z toho spíše teskno než veselo, v Tam na konečné a ve Třech přáních už se zase pro změnu tváří jako umělci, kteří pochopili a stali se vedoucími osobnostmi tání. Není to s nimi snadné a pokud tedy vrcholí jejich tandem příběhem z neoblíbených dějin Slovenského štátu, koledují si o hysterické přijetí plné ovací či případně o pravý opak. Obchod na korze má námět srovnatelný s apelem Zinnemannova The Search, což je sice pěkné, ale tragika uzavřená v postavě Idy Kamińské je příliš komplikovaná na to, aby jí tak jednoduše zastínil Kronerův tradiční občan v morální nouzi. A bohužel dnes už je i problematické vyznat se v těch dialozích, které suverénně kombinují slovenštinu, němčinu a jidiš. Čili atypičtější film pro čs. kinematografii být nemůže, presto je to právě on, který reprezentoval ve své době 20 let Státního filmu a dnes je ocejchován Cenou akademie jako věčný a božský.

Kdepak naše Věra. Konečně toto téma nemohl zpracovat nikdo trefněji, než ona, protože kolektivní pruda na Jižáku mezi bahnem a paneláky je něco tak absurdního a přece tak důvěrně známého většině z nás. Já osobně vnímám Panelstory jako volné generační pokračování Naší bláznivé rodiny Valáška a Kachyni, kteří zobrazili současnou povahu českou v rozpuku šedesátých let zcela mimo všechny ty intelektuální proudy, které beztak nikdy netrápily ve skutečném výsledku větší množství populace. Typická česká rodina se vždycky bude více zajímat o to, jestli maminka neztratila někde brýle, jestli starší dcera už dohlédla na tu mladší mezitím co se chystala na rande a pokud tato domácnost žila svého času v pražském centru, bylo nabíledni, že v další dekádě musela tyto své zájmy přestěhovat do pěkných panelových sídlišť. Schulhoff z tohoto tématu udělal komedii, Chytilová to dotáhla na nepřikrášlenou satiru. A dokonce k tomu dodaly s Kačírkovou neofeministický pohled na mezilidské vztahy. Takže zdar umakartovému jádru a mateřské dovolené!

Oscarová koláž na téma ztráta panictví v Protektorátu nikdy nebyla mým filmem snů. Vždycky mě deprimovala ahistoričnost kostýmů a líčení všech těch Urbánkových, Bendových, Zelenohorských, Fialových a spol. Naprosto mimózně působí všechny ty scény z fotoateliéru, kde na pozadí zní slavný šlágr z operety Na tý louce zelený. Neckář je sice príma nezralý, Somr zase obšourník a Ježková klasicky na zabití, ale takový Protektorát zkrátka neznám a nevěřím té iluzi ani minutu a pokud do těch solitérních výstupů suverénně nakráčí Brodský s těmi svými proříšskými proslovy, je to jak z jiného filmu, který měl natočit někdo jiný a úplně jinak.

„Na tento chrám se kdysi nadávalo velmi urputně, neboť jej stavěl hýsek, který měl dosti drzosti, aby pozměnil půdorys proti pravidlu. Znali jsme tohoto stavitele a můžeme říci, že se nám líbil jakkoli byl poněkud prostopášný.“ aneb co se nám to vlastně urodilo po té, co měl Menzel za sebou Ostře sledované vlaky a nebyl nijak zvlášť nadšený, že by měl hned zase točit? Takto prakticky mimochodem se nám zrodil celkem rozkošný Vančurův přepis, který je překrásný svou bohatou češtinou, atypický v užití barvy v roce 1967 a přinášející na plátna kin čerstvé půvaby Jany Preissové, tehdy ještě Drchalové. Není to sice tak uvolněné a fajn jako Menzel ve spojení s Hrabalem, jako například v Postřižinách, ale ta moudra pronášená Brodským, Hrušínským nebo Myslíkovou jsou absolutní. To pak mohu zamhouřit oka i nad Řehákovým natrženým uchem. „Je dobře míti veselou přítelkyni, znám to. Jejich ouška a jejich tlamičky jsou malé a růžové. Pravím, že to znám, avšak čas míjí a věci se zapomínají.“

Pamatujete na první sólovku Gwen, kterou postavila na Alence? Tentokrát se stala Dorotkou z Čaroděje ze země Oz a kráčí si to ve svém novém typickém černobílém outfitu po žluté cihlové cestě. Song je chytlavý, video halucinogenní, těžko říct, kam na ty nápady se Sophie chodí.

Božský Hitch a jeho božská Tippi Hedren? Je to barevné, je to zábavné, budiž.

...a tehdy jsme se s Truffautem rozkmotřili a nepomohlo tomu ani vysvlečení Michèle Mercier pro pianistu.

Příhody prostého dívčího clowna Gelsominy a kočovného cirkusáka Zampana aneb Fellini atakuje Ceny akademie.