Kvítek

One Tree Hill se na první pohled tváří jako další prvoplánová záležitost vyrobená pro středoškolsky povinné teenagery. Netrvá ale dlouho ztotožnit se s výrokem, že je vážně jenom jeden Tree Hill. Mě přikoval na dlouhé hodiny k monitoru počítače a v postteenagerovském věku rozšířil moji seriálovou vášeň do nepoznaných rozměrů. I když se ochomítáme okolo dobře provařených témat (nejen) středoškolské lásky, přátelství na život a na smrt, trpkých životních chvil, životních snů a jejich pádů, šmakuje ta tolikrát ochutnaná směsice nějak jinak. Těžko říct, která tajná ingredience to má na triku, ale prostě je to tam!!! One Tree Hill se dotýká „obyčejných“ témat neobyčejným způsobem, a proto ho musím vyzdvihnout do seriálových výšin. Celou parádu podtrhuje skvostný soundtrack nabitý nevšedními a více než příjemnými songy, které potvrzují, že ART MATTERS !!! Libozvučnost ódy na One Tree Hill kalí pátá a šestá serie, které lze s přivřením obou očí považovat za chudé příbuzné špičkových předchozích čtyř řad. To, co dělalo tenhle seriál výjimečným, v Two Tree Hillu nenajdeme a zašlou slávu neopráší ani pár epizod ve starém dobrém duchu a už vůbec ne nechutně vyslazené finále. I přesto pro mě One Tree Hill nikdy nebude jenom seriálem. Byl pro mě záchranným lanem, když mi bylo na nic. Byl pro mě maximálně příjemnou kratochvílí, když mi bylo hej. One Tree Hill pro mě vždycky a napořád bude FRIEND WITH BENEFIT. Always & forever

Tak už chápu, že "mít doma itálii" není jen takové pořekadlo! Běžně těžko snáším díla, kde se hodně řve a nešetří násilím, tak se sama divím, že jsem nejen vydržela, ale dokonce dychtila po každém dalším dílu. Moc jsem si užívala první dvě epizody, kde byly hlavní hrdinky malé dívenky. Excelentní výběr hlavních protagonistech skrýval velký potenciál, vůbec bych se nezlobila, kdybychom osudy malé Lenu a Lily sledovali o pár dílů dýl. Ani u dospívající verze ústřední dvojice nesáhli tvůrci vedle, na Lilu se dobře dívá, ikdyž byste jí nejradši přidali další facku sami, v Eleně musí divák krásu hledat, ale za to ví, že tam někde pod zdánlivě nezajímavým povrchem je. Zhruba od poloviny druhé série jsem měla seriózní problém s Lilou, jejíž tvrdohlavý výmysly mě vytáčely víc a víc. Vzpurná černovlasá manipulátorka holt není charakterem, s kterým bych se dokázala ztotožnit. Ne nadarmo mi ségra řekla, že jsem trochu jako Elena, jejíž tichý a slušný projev je mi víc vlastní (i když to její věčný civění beze slova alá nechám si všechno líbit bylo někdy už taky na proplesknutí). Nejednou mi přišla na mysl otázka, jestli má Lenu zapotřebí kamarádit se s někým jako je Lila. Ale divák tak nějak ví, že navzdory všem těm hnusným poznámkách, Lilou iniciovaným průšvihům a fakt hnusné zradě na Ischii, je pouto mezi holkami od naproti jedním z mála světel v šedivém temném neapolském tunelu. V celkovém hodnocení nelze opomenout dokonalou hudbu, jejíž mrazivost pichlavě podtrhovala tíživé okamžiky, nebo naopak rozsvěcovala těch pár veselých. Stejně fenomenální je zaprášené prostředí čtvrtě, které je stejně umolousané jako bídné životy jejich obyvatel. Výlety na Ischii byly naprostým balzámem pro duši, byť jen chvilkovým, neboť i zde nás dostihla lidská zkaženost, zrada a křivda. Jsem moc ráda i za závěr, který byl jakýmsi zadostiučiněním, že každému, co jeho jest.