R.Drson

Dílo těžící z originálního nápadu u diváků vyvolá spoustu různých asociací, především díky černobílému ladění, které skrývá výhody a nevýhody HD kamery. Atmosféru divadla Sklep zde zmíněnou bych sem nezatahoval, i když jisté postupy (přehrávání herců, slyšitelné ale zároveň nerušící postsynchrony) jsou zde ať chtěně či nechtěně patrné. Jedná se tedy o příjemný kompromis mezi řemeslem a příběhem s pokusem o přesah. Zdejší zmínka o možném kandidátovi do //Prague, I love you// je rozhodně namístě.

V kontrastu s novější tvorbou J. Chramosty málo invenční a ačkoli se jedná o školní cvičení, tak je film po řemeslné stránce nepříliš povedený (již zmiňovaná beatboxová vsuvka má svůj nápad). Hudba Tata Bojs je zde bohužel nevyužitá (příliš nesedí k obrazu).

Tento snímek má zjevně vyšší ambice, ale i tak je stopáž přepálená. Je zde spoustu záběrů a scén, které upoutají pozornost, ale je zde také množství hluchých míst, které zbytečně odvádí pozornost. Po stránce řemeslné bych měl výhrady ke zvuku (dialogy jsou velmi tiché a díky tomu občas hůř srozumitelné).

Co k tomuto krátkému cvičení říci? Doporučoval bych autorovi snímek schovat a poté až jako režisér prorazí, znovu ho zveřejnit. Studentská cvičení jsou lehkým terčem pro záporná hodnocení, protože se v nich často cvičí jen řemeslo (zde velmi povedené) a příběh není podstatný. Na tak malé ploše je opravdu problém rozehrát nějaký děj a případný divák bude shovívavější k sice zdánlivě obyčejnějšímu, ale zato upřímnějšímu ději, který nebude dávat tolik najevo svoji uměleckost.

Filmová událost roku se bohužel nekoná. Mainstreamový snímek, držící se zuby nehty politické korektnosti v tématech, která podává neuvěřitelně povrchním a banálním způsobem. Přitom je tolik témat, které film řešil (kromě hlavního motivu je třeba zmínit krizi otcovství byť zprostředkovaného typu, krizi dlouhodobého vztahu či adolescentní problémy dcery), ale vždy jen okrajově, asi tak aby se o nich mohli zmínit akademici. Co se týče humoru, ten je neuvěřitelně prvoplánový (sice v rámci mezí, ale i tak v kontrastu z dramatickými prvky značně selhává). Dílo zkázy dokončili scenáristicky ploché mužské postavy a slabé herecké výkony hlavního milostného trojúhelníku. Snímku se tedy dostává pozornosti hlavně díky tématu, které je ve finále jen dalším nepropracovaným vztahovým filmem hraničícím se soap-operou s okatě prvoplánovým happyendem.

Díky celkové stylizaci to vypadá jako by se režisér Jan Hřebejk společně se scénáristou Petrem Jarchovským zhlédli v severské kinematografii, která je v poslední době na vzestupu. Bohužel snaha vyrovnat se těmto syrovým dramatům vyšla naprázdno. Není příliš jasné, kterou dějovou linii autoři upřednostňují, zda hlavní motiv obvinění hlavní postavy z těžkého zločinu a vztahu jeho manželky k vyšetřovateli či motiv pokrytecké rodinné idyly za kterou se skrývá milostný trojúhelník, který odkazuje na nevyřešenou minulost. Hřebejk je výrazný režisér a společně dokáží s Jarchovským budovat rodinné scény se všemi detaily, nedokáží však vést příběh jako celek, přestože to mnohé jejich předchozí filmy dokázaly (Kráska v Nesnázích, Horem Pádem). Celkově z toho vychází řemeslně nadprůměrné dílo, kterému překvapivě podráží nohy scénář.

Zatímco dokumentární cyklus Zlatá šedesátá se soustředil vždy na jednoho tvůrce, cyklus Rozmarná léta se soustředí na dobu očima velkého množství tvůrců. Právě toto velké množství krátkých úryvků z mnohem delších rozhovorů způsobuje celkovou roztříštěnost jednotlivých dokumentů. Dalším nepříjemným zjištěním je fakt, že se cyklus příliš soustředí na vykreslení doby, než na samotné filmy a jejich vznik. Za zmínku stojí i výpověď režisérů z tzv. černé listiny csfd tj. Soukupa, Olmera (jeho nadsazené přirovnání sebe sama k Tarantinovi určitě mnohým jeho odpůrcům hnulo žlučí) a Trošky. Ačkoliv je na CSFD v pár komentářích zmínka o tzv. poplácávání po ramenech (sebechvála) zpovídaných tvůrců, řekl bych že dokument je spíše popisný a nevnucuje divákovi žádné názory. Myslím, že je zde dostatek místa věnován i filmovým brakům (Vít Olmer a jeho Nahota na prodej, či Ivo Trajkov a jeho Kanárská spojka). V každém případě jde vidět, že ona doba plná neprofesionality se promítá i do dnešní doby (za rok 2010 bych zmínil Bastardy Tomáše Magnuska).

Rezignace na vizuální stránku a zdánlivě mnohovrstvý příběh.

U tohoto žánru je důležité, aby byl divák schopen přistoupit na pravidla hry, vytvořenou tvůrci. I když scénář nenabízí nic nového, tak snaha o atmosféru tu je. Solidně odvedené řemeslo.

FAMO mě neustále překvapuje. Bohužel spíš nepříjemně. Lehčí technické nedostatky či topornost herců lze omluvit, ale absence jakékoliv pointy už je na pováženou (ten ,,nečekaný zvrat" mezi pointu nepočítám).