erased

První velký film Sharpas Cinemas nepůsobí se svými třemi téměř nesouvisejícími akty až tak konzistentně, jako novější Into the Mind, ale zároveň se mu alespoň nikdo nemůže vyčítat žádnou přehnanou uměleckost nebo přetvářku. První část tak funguje jako jeden vynikající freeride klip a druhá k jízdě přináší tu pohodovou náladu partičky kamarádů cestující po horách celého světa. K tomu nepasuje třetí, zelené myšlenky kázající část, ale o to lépe právě ona funguje. Šílenec JP Auclair se i zde postará o adrenalin (a jeho sjezd v Rosslandu patří k tomu nejlepšímu, co jsem viděl), kapitolka se seniory nadšenými do lyžování stejně, ne-li víc než samotní protagonisté, zase obstarají pohodu a vše dohromady s upřímně vyznívající ekologickou problematikou šlape naprosto parádně. Samozřejmostí, která vždy dokáže nadchnout je, že k tomu hraje vynikající soundtrack, jenže celkově se nedá ubránit dojmu, že autoři po tvůrčí stránce dospěli teprve ve výše zmíněné novince.

Luňákův, Rudišův, Švejdíkův a v neposlední řadě i Kružíkův Nebel u mě už od svého oznámení aspiroval na srdcovní záležitost. Ale i když si odmyslím vztah k domácímu prostředí Jesenicka, nemůžu se zbavit dojmu něčeho v českých luzích a hájích naprosto unikátního. Příběh, vyprávěný více obrazem než slovy, jakoby celou dobu přešlapoval na místě a přejížděl od jednoho šturcu k druhému, se nenápadně, někdy až lenivě blíží k poetickému konci. A když na ten vysněný úsměv konečně dojde, člověk si skoro přeje aby ten moment v nějaké mimosezóně vydržel aspoň do jara (sic). Díky atmosféře navozené hudbou, obrazem a historickým pozadím se tak ve výsledku může směle řadit mezi nejlepší české filmy. I když na to stejně sere pes. _____ P.S. Chtěl bych napsat, že Alois Nebel zraje jako Šerák, ale to by mu asi úplně nelichotilo. Desáté výroční promítání filmu ale ztvrdilo jeho pozici ne zcela doceněného kultu.

Superhrdinové a já, to nikdy nepůjde dohromady. Jinačí pojetí prvního dílu Amazing Spider Mana mělo o něco lepší startovní pozici, než většina jeho konkurentů, a kdyby se ho pokračování více drželo, mohl jsem z kina odcházet spokojený. Tím hlavním esem bylo kromě režiséra civilnější pojetí maskovaného hubeňoura, který zachraňování světa bere jako koníček, a v celku působí jako obyčejný teenager, který dostal nečekaně zábavnou hračku. Tomuto filmu ale přesně takové pojetí z velké části chybí. Spidey se sice stále vesele prohání mezi mrakodrapy, avšak prim hraje povedená (nepochybně právě díky režisérovi), ale zdlouhavá a v kruhu se točící (nepochybně kvůli námětu) romantika a tuctovější epičtější pojetí. Pozitivní dojmy naproti tomu vyvolává ve filmu povedené prolnutí hudební elektroniky a třeskající elektřiny při bitkách s Electrem, které se bohužel tím zbytkem prodere do popředí pouze dvakrát za celou tu přestřelenou stopáž. Jenže když ty třesky a blesky vypadají ve 3D tak dobře! Jen škoda, že samostatně soundtrack naprosto nefunguje. Nakonec tak vlastně hlavně díky těm efektním bitkám nejdu s hodnocením níž, než u předchůdce. A že jsem při scénách s Goblinem skřípal zuby...

Takhle nějak by mohl vypadat kontroverzně oscarový Crash, kdyby měl jeho autor odvahu nejen nakousnout provokativní téma, ale společenskou kritiku a reflexi dotáhnout do zdárného konce. Jako další přirovnání jde na ruku úspěšný britský Broadchurch. American Crime ale na rozdíl od jeho remaku z produkce Foxu dokáže zápletku i zúčastněné postavy úspěšně zobrazit i v americkém prostředí, a to rovnou ve velkém městě. Teprve zde tak může brutální zločin způsobit opravdový lavinový efekt a na pozadí osobních příběhů tepat do společenských nešvarů, přitom si udržovat svou komornost k tomu, aby z ústředních postav nedělal účelově jednorozměrné karikatury. Žádná z nich není ani úplně zlá, ani úplně dobrá, jen ve svém věrném obrazu společnosti nedokonalá, chybující a pochopitelná. Potud vše výborné, a s přihlédnutím k tomu, jak nenávistí i láskou motivované chování dokáže v každé jednotlivé epizodě nepříjemně podusit diváka zvyklého na bezúhonnou televizní produkci, mohl být American Crime horkým kandidátem na nejlepší nový seriál jarní sezóny. Jenže tvůrci těžce nezvládají tempo. Každá epizoda, ať se v ní dějí sebevětší zvěrstva, se nemile vleče a přestože zanechá silné dojmy, její průběh jednoduše hraničí s nudou. Takhle tedy jen proklatě příjemné překvapení.

Příjemný satiricky laděný film, u kterého jsem se smál/usmíval od začátku do konce (pravda,chvílemi spíš trpce). Dokonale zahrané role archetypů "normálních" měšťáků se dají krásně převést na vlastní okolí a tak mi film vrtal v hlavě ještě pěkně dlouhou dobu.

Po American Crime další příjemné americké překvapení. Řemeslně a především herecky sice nejde o žádnou závratnou podívanou, ale v americké komerční televizi nevídaný konspirační příběh zpracovaný uvěřitelně a vyprávěný třemi docela rozdílnými postavami se snadno postará o zábavu až do lehce anti-klimatického, ale v rámci očekávání uspokojujícího finále. Nutno dodat, že ač nejsem jejich příznivcem v opravdovém životě, v umění mě konspirační pohádky baví prakticky bez výjimky, takže možná Odysee trochu nadržuju. Těžko by mi nicméně někdo vyvrátil, že pasáže ze středního východu jsou vynikající i přes silnou současnou konkurenci.

Na poměry Eastwoodových posledních filmů je sice American Sniper spíš zklamání, přesto je na něm ale patrné všechno, co na jeho filmech miluju. Clint k tématu přistupuje svým typicky citlivým vnímáním postav, takže místo hrdé ódy na Spojené státy, které jsem se logicky obával, jsem se dočkal osobního dramatu o bezelstném (třebaže mentalitou jednoduchém a pro americký jih až stereotypním) a hlavně skutečném hrdinovi. Pro to, jak se tato stránka filmu povedla, je však docela škoda, že se jeho rozsáhlejší část věnuje samotné akci na středním východě. Ta je sice zábavná a bez problému se může řadit mezi to nejlepší, co bylo o této oblasti natočeno, vzhledem k tématu ale stejně byla spíš na škodu. Kvůli tomu, jak málo zde Chris Kyle reflektuje vlastní pozici, totiž ani nemůže vynikat nahlodáváním a deptáním charakteru nebo přesvědčení hlavní postavy. Nakonec mi totiž v paměti nejvíc uvízly krátké, strohé ale přesto sugestivní a citlivé pasáže z domácího prostředí, ve kterých totiž nejvíc vyniká to, co srdcař Eastwood zvládá nejlíp.

Nic víc než vykalkulovaná snaha zopakovat úspěch sladkobolného hitu This Is Us plná neuvěřitelně křečovitých hereckých výkonů, kde se tlačí na pilu tak, až jsou všechny ty osudové dojáky za doprovodu nekonečného softrocku v nejlepším případě k smíchu. V horším případě ze mě dělají cynika.

Historická freska je žánr mně v době psaní komentáře prakticky neznámý, a dostat se k němu oklikou skrze Tarkovského nekonvenční a nad tradiční žánrové i filmové postupy povznášející se tvorbu se stalo dvousečnou zbraní. Ta odvrácená strana této zkušenosti je bohudík značně otupená. Velkolepé dobývání Vladimiru v prostřední části na mě totiž v celku filmu sice zapůsobilo nejmíň, vlastně svým měřítkem i trochu rušilo tu jinak hluboce osobní povahu příběhu, nicméně jeho měřítko a autenticita je prostě dechberoucí. Teprve zbytek Andreje Rubleva se nese v patrném stylu Andreje Tarkovského, a naproti prostřední části dokáže generalizovat osudy Ruska, stejně jako úděl nadaných, na mnohem osobnějších příbězích propojených titulní postavou. Ačkoliv už je téma víry obyčejně značně vybledlé, jako takové se zdá být trefným kontextem naprosto dokonalému historickému obrazu propojující to, co by bez něj mohlo být jen povrchní a samoúčelnou exhibicí, s autorovým přesvědčením a motivaci. Nakonec to je totiž ta dlouhá a nevyhnutelná cesta umělce ke svému dílu, jeho vnitřní zápas s hříchy národa, a jeho bezúhonné zasvěcení své víře, která na mě i přes náboženský podtext zapůsobila nejvíc. Právě pro toto ryze autorské poetické propojení typicky rusky pompézní formy s nikterak domýšlivou, prostou a vypovědí umělce je Andrej Rublev nadčasovým zážitkem. (Viděna základní tříhodinová verze, což mám v budoucnu rozhodně v plánu napravit.)

I mistr tesař se někdy utne. Pokud by se tento snímek měl brát jako psychologická studie, neměl bych nejspíš nejmenších výtek. Jako film už tak dobře nefunguje. Chybí zde napětí tak typické pro Hitchcocka, kvůli předem jasné pointě zase jakákoli gradace děje a nakonec také možnost ztotožnění se s jakoukoli postavou. Nakonec je škoda přehnané démonizace strýčka Charlieho, právě on je totiž tahounem celého filmu a nebýt jeho a zajímavého závěru, šel bych nejspíš s hodnocením ještě níž.