garmon

eintopf

...jako dítě jsem byl tímhle naprosto uhranutý - pak jsem to viděl jako starší a přišlo mi to hodně divné...

Studie gamblerství. Celé to bylo pro mě mimořádně vysilující vlnění zisků a ztrát - v tomhle jsem nikdy nejel, protože jsem přizdisráč. Vlastně je obdivuhodné, že se to Demymu podařilo vystavět z tak mála zápletek - výhra / prohra / výhra / prohra. Co je nepřesvědčivé je snaha stylizovat Moreau do divy – je tak ošoupaná, má tak málo vlasů + nehezkou lebku, kruhy pod kruhy pod očima – je skvělá herečka, ale mnohem víc jí seděly role inteligentních šeredek – Deník komorné, Noc… Tam se rozzářila do křehkosti… Tady je asi nejpěknější v momentech utrpení anebo když ji gambleřinou svítí oči. Celý étos filmu je pochybný – Demy nebyl moralista ani filosof. Na druhé straně právě pro tyhle vlastnosti občas i v tomhle kousku probleskne krásná chuť svobody – naivita šedesátek – člověk, který není determinován ničím jiným, než únavou anebo štěstím. Myslím, že to je čemu se říká svoboda, ba krása. *** a ½.

...v podstatě souhlas s uživatelem vypravěč. Promarněná šance. Experimentálností to je tak 30-40 let napřed (Memento?), zápletka je ale trochu prázdná - na scifi až moc "realistická", na realitu příliš okleštěná... Kromě "tématu paměti", pro tehdejšího Resnaise typického, se tu nenajde o mnoho víc. Chybí obrazová dokonalost, metafyzické aspirace, jasná estetika, případně alespoň angažovanost, ale hlavně: výsostnost jazyka - Durasová i Robbe-Grillet prostě Resnaisovy scénáře povyšovali o dvě třídy výš. Pěkný je nejčastější záběr na vynořujícího se hlavního hrdinu v potápěčském - předobraz fotbalisty z Prozřetelnosti-). V Enter the Void se téma "pohledu na sebe sama" traktuje organičtěji - holt doba pokročila.

Marat-Sade je chvílemi neuvěřitelně silná věc - kontext mnoha revolt. Skvělá hudba a skvělé uchopení hudebního elementu na jevišti. Skvělá scénografie, skvělé líčení, vynikající výkony! Samozřejmě po těch letech působí některé pasáže rozvláčněji, lehce frustrující můžou být i navzájem se podobající principy v tektonice (gradace - rachot - umlknutí) - ale to všechno je alespoň pro mne stále vyváženo zbytkem. Komentář od uživatele Dudek cítím za sebe jako provalenou frustraci nějakého zahořklého divadelníka. Betelgeuse zas nikdy neslyšel o Brechtovi.

Tohle byla brutální pičovina, která se mi jako dítěti vepsala do mozku hlavně kvůli názvu (dlouho jsem to hledal - "renegátka"? "stěžovačka"? "remcalka"?) a odpudivým scénám inzultace.

Tohle je jeden z vrcholných Ferreri-ů – stylově typicky pozvolný, intelektuálský, libovolný v motivech – ale tady jimi druhově nešetří (jako třeba v Audienci, ale i ve Žranici) – vrství je vedle sebe a dovádí do absurdity pokroucením jejich předpokládatelného vývoje. A vrací se ke svým – pláž ze Sémě člověka (a maketa mrtvého zvířete na ní - tam velryba, zde King Kong), mládě cizokrajného zvířete z Harému, smrt náhodným nevěrohodným úderem do hlavy (Budoucnost je žena)… Scény feministického divadla jsou podle mě vědomá parodie jinak výborného Vardové filmu Jedna zpívá, druhá ne – ta naivita tam je tady bez skrupulí zesměšněná-)). Jinak – nízké hodnocení přičítám tomu, že se postavy filmem (a svými životy v něm) potácí jakoby bez příběhu – potkávají se na nudných, vyprahlých večírcích, říkají si „už musíme začít něco dělat“. Ferreri netvořil lidi z masa a kostí, tvořil alegorie či symboly věcí, o kterých chtěl mluvit. Je to hodně teorematické, ale to není výtka – je to způsob. Do oka padne celá řada věcí – je to někdy až moc průhledně na to, aby se o tom dalo analyticky hovořit – jedna linie pro osvětlení toho co myslím: hlavní postava Lafayette (už to jméno!) pracuje v muzeu voskových figurín znázorňujících postavy starého Říma – falšovaná, nebo kašírovaná skutečnost a zároveň paralela současného New Yorku: majitel muzea je tajnými službami přinucen jim pozvolně měnit obličeje do podoby současných politiků: Cézara jako J.F.K., Nera jako Nixona. Svět ve svém úpadku. Krysy jako ve středověku. Požár Říma, Planeta opic se svou postkatastrofičností, King Kong zanechaný po pádu z mrakodrapu napospas písku (a stále hýbající prsty u rukou)… Dalo by se pokračovat. V rovině žena/muž jde podle mě o tichou (a často nijak drásavou) frustraci každého muže: ženy rodí děti i když jsou třeba sebevětší krávy, ale muž sám za sebe může mít maximálně opičátko, které najdou v útrobách mrtvého King Konga. „That´s a load of shit“ uzavírala feministická umělkyně Kiki Smith otázku, zda může chlap vědět co je to porod – wtf… Krásná kamera – u Ferreriho nikoliv samozřejmá. Výjimečný Depardieu, Mastroianni i ten tlustej majitel muzea – James Coco. Jemné nuance smutku, agrese a nepříčetnosti v Marcellových očích, u Ferreriho byl prostě d-o-b-r-e-j. A na závěr traktátu: myslím si, že jednou takhle bude další generace vnímat Trierovy onanie typu Melancholia – příliš snadné vypořádání se s apokalypsou, trochu unavené dobou, snažící se o nahlédnutí důsledků našich obsesí a počínání, haprující v obyčejné tektonice, kterou v Americe a jejím filmovém průmyslu zvládá každý béčkař…

Jako dítě jsem to sežral i s navijákem. S odstupem vidím jak hrozná rejžovací facha to je - animírky, šmírácčtí herci, klišé na klišé! Jediné světlé momenty byly Brejška a exteriéry staré Prahy.

Skvělý experimentální film! Z hlediska výstavby děje maximálně zhuštěná, dynamická, mnohovrstevnatá dramaturgie, je to celé opravdu punk - nevím, jak k tomu Herz došel. Estetika škaredých osmdesátek, vynikající hudba - tady bych si rýpnul do uživatele raroh - Kocáb v osmdesátkách udělal skvělou hudbu k hodně filmům (včetně Chytilové), kdežto Štědroňova filmová hřivna je pouze a jen v Baladě pro banditu , a to je přenesené divadlo. Jinak - Straka hodně připomíná Jancsóa - námětem (zloděj obírá zloděje, který je obrán ještě větším zlodějem), ale i zpracováním - skvělé komparzy, skvělé choreografie. Neokoukané, působivé, sežral jsem to i s navijákem. "Vždyť jsou to jen herci."

na tomhle mě nejvíc bavila estetika - Motokov