RUSSELL

Slacker je rozhodně zásadní indie dílo raných devadesátých let, které stojí po boku Clerks od Kevina Smithe. To, díky čemuž se ti nejlepší nezavíslí tvůrci nejčastěji prosadilí, je neotřelý nápad – a právě ten měl Richard Linklater. Ono natočit film bez příběhu, který bude lidi bavit, není snadný úkol – jemu se to ale povedlo. Zmobilizoval své kamarády a známé a natočil s nimi tohle low budget dílo, které se dnes zaslouženě pyšní statusem kultovní. Další krásný příklad toho, že talent se dokáže prosadit i bez velkého rozpočtu a stačí mu k tomu neuvěřitelně směšný budget $23,000 – prostě za málo peněz hodně muziky. Slacker začíná pěkně zostra naprosto geniální scénkou, ve které si ústřední postavu ukecaného týpka zahrál právě sám režisér, jenž nakopl celý ten koncept putovní kamery sledující malé útržky ze života náhodně se potkávajících lidí. Slacker má přesně ten lahodný indie feeling filmů z raných devadesátých let – stejně jako již zmínění Clerks anebo Reservoir Dogs od Quentina Tarantina. Film tedy stojí čistě a pouze na vypiplaných dialozích, které jsou zdánlivě o hovně, ale skrývají toho v sobě mnohem víc. Nejedná se však jen o čistou komedii, ta se ve filmu mísí i s dramatem či různými experimentálními postupy, které se více projevují v druhé polovině. Slacker je zcela ojedinělý film, který dostal Richarda Linklatera na filmovou mapu světa zcela zaslouženě. Po skončení filmu věnujte pozornost i titulkům, které ukazují trefná pojmenování jednotlivých postav, což mi přišlo jako super tečka na závěr. BTW: Been on the Moon Since the 50's guy by zasloužil vlastní film!

Tomuhle crossoveru nemám co vytknout. Tvůrci to pojali jak nejlépe mohli a připravili skvělou zábavu pro všechny fanoušky těchto hororových ikon. Film jsem viděl už vícekrát a vždy jsem se pekelně bavil. Skvělé akční scény, spoustu mrtvých, hektolitry umělé krve – co víc si u slasheru přát?! Pro Englunda je to poslední film, ve kterém ztvárnil roli Freddyho Kruegera a se svou životní rolí se rozloučil více než důstojně.

Asijské revenge flicky mám hodně rád, tak proč nezkusit ten, který má revenge přímo v názvu. Očekával jsem brutální a nekompromisní příběh plný zloby a lačnění po pomstě a přesně to jsem také dostal. Zejména se mi líbilo, že nás film hned od úvodu klame tělem a pomocí nelineárního vyprávění příběhu si hraje s našimi pocity vůči ústředním postavám. Akorát ten přespříliš moralizující závěr mi moc nesedl, ale jinak dobrý.

Skoro se mi až nechce věřit, že takto průměrný a klišoidní příběh vzešel z pera Nica Pizzolatta – člověka stojícího za seriálovým hitem True Detective, který se v mnoha ohledech vymyká všemu, co jsme mohli za poslední dlouhá léta v krimi žánru spatřit. Zato Galveston se nevymyká vůbec ničím, je dost fádně natočený a postrádá tah na branku. Film po nějakých 20 minutách uvízne na mrtvém bodě, kde se takřka zbytek stopáže plácá. Něco trochu nápaditého se rozjede až v samotném závěru, ale ani to není natolik zajímavé, aby to zlepšilo celkový dojem z předešlého (ne)děje. Jestli se v knize řeší hluboké existencionální otázky, tak na ty film příliš nedbá a spíše se snaží diváka znudit, popř. otrávit nepřesvědčivým výkonem Elle Fanning. Bena Fostera je v tomhle filmu škoda.

Gamera mě moc nezaujal. Designově je super, ale jeho mytologie mi nepřišla nic extra. Gyasové, ač vypadají solidně, mi také nepřišli jako kdoví jak úžasní soupeři – film jsem si tedy moc nevychutnal. Cením kvalitní zpracování a poměrně slušné destrukční scény, ale další film s Gamerou si asi jen tak nepustím. Zůstanu raději věrný Godzillí sérii.

Tak tohle je opravdu ojedinělý a velmi svérázný počin britské televize BBC. Byl odvysílán o Halloweenu roku 1992 a způsobil obrovský poprask. Dodnes je uznávaným dílkem a zároveň také praotcem všech novodobých hororových mockumentary snímků a found footage. Nebýt Ghostwatch, tak těžko říct, zda by existoval The Blair Witch Project, jehož tvůrci přiznali, že Ghostwatch viděli ještě před tím, než svůj film vůbec začali vymýšlet. Ghostwatch si ale svou pověst nezískal jen kontroverzí, kterou kolem sebe vyvolal, ale také opravdu působivým zpracováním, které vás i dnes dokáže vystrašit. Musím se přiznat, že i já jsem v určitých momentech měl celkem nahnáno, což bych od britského televizního mockumentu z roku 1992 vážně nečekal. V té době to muselo být jako blesk z čistého nebe a vůbec se nedivím, že to napálilo tolik lidí, kteří uvěřili, že to, co sledují, se opravdu děje. Být v té době teenager a naladit si Ghostwatch bez úvodního varování, tak si myslím, že i já bych byl na vážkách a vůbec bych se nedivil, kdybych z toho měl na delší dobu noční můry. Well played, BBC... well played!

Glory se mi bleskurychle zarylo pod kůži. Nádherná ukázka toho, že k natočení filmového veledíla není třeba obří rozpočet a CGI, ale že základním stavebním kamenem je kvalitní scénář. Glory oplývá tak dobrým scénářem, že si ani nevybavuju, kdy jsem naposled zhlédl novější film, který by byl takhle skvěle napsaný. Krása filmu spočívá také v jeho nepředvídatelnosti. Vždy, když jsem si myslel, že vím, jakým směrem se bude děj ubírat, tak přišel moment, který jsem absolutně nečekal. Film mě dostal i po emoční stránce – s hlavním hrdinou jsem soucítil, pochopil jsem ho a fandil mu. Zářný příklad toho, jak dokáže dnešní doba člověka jednoduše semlít a je jedno, že jeho úmysly jsou čisté a šlechetné. Do prekérní situace se dá zamotat lehce, cesta z ní už ale procházkou růžovým sadem není. Závěrečná scéna je geniální třešničkou na dortu, vůbec jsem to nečekal a přitom to tak moc dává smysl. Klidně se to mohlo jmenovat „Canko Petrov: Řada nešťastných příhod“.

Já mám tu Emmerichovo nenáviděnou „Zillu“ rád. Jako malý kluk jsem tenhle film doslova žral, což už tak úplně neplatí, ale i po těch 20 letech jde stále o zábavný kaiju flick, na který se vždy jednou za čas rád podívám. I přes delší stopáž film odsýpá, děj je dostatečně poutavý, efekty jsou obstojné a postavy sympatické. Takový ideální oddechový snímek na nedělní odpoledne. Zapínat mozek není třeba.

Gran Torino je prakticky bezchybný film na své vlastní frontě. To, že je předvídatelný, je v jeho případě zcela nepodstatné. Ona by mu podvratnost neslušela, naopak by ho značně shazovala a devalvovala by vše, o co mu ve skutečnosti jde. Celý film je jedno velké životní moudro, které většina z nás zná, ale často na něj zapomíná. Největší silou filmu je to, jak je podaný – bez okolků, přímočaře, bez sebecenzury –, díky čemuž působí živelně, upřímně a opravdově, jako váš postarší, životem ostřílený soused z vesnice, se kterým si na zahradě pod pergolou vždycky rádi dáte pár vychlazených piv.

Po dlouhých 40 letech se původní Halloween konečně dočkal přímého pokračování, jaké si tento zásadní hororový milník zasloužil. Nový Halloween je dělaný vyznavači původní verze pro všechny její skalní fanoušky a pokud mezi ně patříte, tak nemůžete být zklamaní. Navíc je na něm skvělé, že funguje současně jako sequel i remake v jednom balení. Film sice nepřináší nic nového či objeveného, ale ani se o to nesnaží – poslat to někam jinam zkoušeli už v 90. letech a všichni víme, jak to dopadlo. Danny McBride s Davidem Gordonem Greenem k látce přistoupili přesně naopak a přišli s tím správným receptem, jak úspěšně natočit nový Halloween a to jest: Vzdát hold originálu, jak jen to půjde (hromada easter eggs a všemožných narážek na určité momenty z prvního dílu, které potěší každého fandu); pojmout to jako oldschoolový slasher bez neduh většiny moderních hororů; nebát se přitlačit na brutalitě; zvýšit počet vražd; zachovat Michaela jako čisté zlo bez opodstatnění a nechat ho být tou nelidskou bestií bez příčiny jakou má být; revitalizovat postavu Laurie jako silnou ženu, která je schopna se Michaelovi postavit; přidat pár nečekaných překvapení, ale zároveň se nesnažit podvratně podrazit nohy originálu a hodit jeho děj do úplně jiného světla (to považuji za naprosto zásadní věc, jelikož se tvůrci do těchto praktik v sequelech často pouštějí); nechat nezaměnitelný původní hudební motiv a zároveň soundtrack oživit novým vkladem samotného Johna Carpentera. Tohle vše jsou podle mě hlavní přísady, díky kterým film exceluje. Neužijí si to pouze ti, kteří od toho čekají něco víc. Sám Halloween jako takový v roce 1978 přišel s něčím novým a nevídaným, dnes už ale žádné podobné ambice nemá a nikdo by od něho ani neměl čekat, že opět změní žánr. Halloween rozjel slasherovou horečku, kterou dvě dekády po něm symbolický pohřbil Wes Craven a jeho Scream, po kterém tenhle prosťoučký subžánr s ničím novým snad ani přijít nemůže. S čím ale slashery i dnes přijít mohou, tak to je poctivá nálož krvavé zábavy, jež ctí zásady a tradice žánru a obsahuje všechny klišé prvky, které kritizujeme, ale zároveň je tam chceme, jelikož bez nich to prostě není ono. A přesně takový je ve zkratce nový Halloween. Jde o precizně natočenou staromódní záležitost pro jasně stanovené cílové publikum. 2018-10-31 – The Night He Finally Came Home.