RUSSELL

Standardně vysoce kvalitní řemeslný produkt z Jižní Koreje. Tvůrci jsou očividně velcí fanoušci Bondovek, Dannyho parťáků a dalších podobně laděných snímků. Berou si z těchto svých předobrazů to, co jim přijde nejvíc cool, a roubují to do svého bijáku. Bohužel mi to přišlo až moc hladké a hrané na efekt. Kouká se na to dobře, oceňuji nadhled a odlehčený tón, ale je to zbytečně dlouhé a to nejpamětihodnější přijde až v posledních cca pětačtyřiceti minutách. Dlouhá hotelová bitka je rozhodně vrcholem filmu a jasným odkazem na Oldboye – od této sekvence si film až do konce udrží nařachané tempo, které předtím postrádal. Za vypíchnutí stojí ještě poměrně unikátní fight sekvence pod hladinou moře, do které se zapojí i žralok.

Pozapomenutá relikvie z minulosti se po 29 letech od začátku natáčení dostala před zraky diváků – a já jsem za to rád! The Primevals se dokonce začalo vyvíjet už v roce 1978 a součástí původní crew byl i legendární Phil Tippett, jenže kvůli očekávaným vysokým nákladům na produkci se projekt neustále odkládal. Nutno ještě podotknout, že úplné prvopočátky sahají až do roku 1968, kdy vyšel krátkometrážní snímek Raiders of the Stone Ring od Davida Allena, který obsahuje značnou část motivů z The Primevals a tudíž jde o prototyp celého projektu. Producentovi Charlesi Bandovi se projekt líbil a celá osmdesátá léta jej plánoval v rámci své produkční společnosti Full Moon Features natočit, jenže k realizaci došlo až v roce 1994 a to v podstatě jen díky obřímu kasovnímu úspěchu Jurského parku. Příběh je takovým mixem Jurského parku a dalších žánrových klasik jako třeba Ztraceného světa Arthura Conana Doylea – nejzásadnějším vlastním vkladem je pak přítomnost mimozemšťanů a „reptiliánů“. Stopmotion animace si vyžádala dva roky tvrdé práce a film měl původně vyjít v roce 1996, jenže Band přišel o distribuční dohodu s Paramountem a k tomu všemu režisér Allen onemocněl a nakonec v roce 1999 zemřel. Film tak byl odložen a nevypadalo, že by se kdy dočkal svého dokončení a uvedení. Až v roce 2018 díky finanční podpoře z kampaně na Indiegogo vybral Band potřebnou sumu peněz pro dokončení snímku a v roce 2023 s ním začal obrážet festivaly. 5 % původního materiálu se ztratilo, tyto sekvence by však ve vydání na VOD měly být nahrazeny storyboardy pro dokreslení chybějících fragmentů příběhu. Já jsem viděl verzi bez těchto doplňkových pasáží a neměl jsem ani na chvíli pocit, že by něco důležitého chybělo. The Primevals nejsou žádnou zásadní peckou, ale rozhodně jde o zábavný dobrodružný snímek s kvalitní hudbou, krásnou výpravou, sympatickými (i když dosti topornými) postavami a s famózní stopmotion animací, která ve filmu vydaném v roce 2023 působí stejně archaicky jako samotné příšery, které se v něm objevují. Avšak právě to je na The Primevals tak kouzelné!

Podobná premisa jako Evil Ed či Censor – k druhému zmíněnému to má ještě blíž nejen tím, že jde o britský horor, ale ve výsledku hlavně tím, že se oba snímky tak trochu utopí ve vlastní prdeli. Za sebe ale musím konstatovat, že mi Stopmotion sedlo víc než Censor a v tomto souboji tonálně podobně laděných snímků v mých očích vyhrává. Silnou stránkou filmu Roberta Morgana je místy nepříjemně skličující atmosféra, která ne vždy naplno funguje, ale občas má tu sílu zarýt se divákovi pod kůži – zejména když jsou v dění zapojené stopmotion kreatury vytvořené z mršin. Velmi se mi líbil motiv vysloužilé legendy ve svém rukodělném oboru, která chce na sklonku života dokončit svůj poslední film, avšak v cestě jí stojí artritida, díky které svou práci není schopná vykonávat, a tak despoticky diktuje své dceři bez tvůrčích vizí a nápadů, co přesně dělat. Jenže tohle je použito pouze jako odrazový můstek  – příběh se po chvilce stočí jiným směrem, začne rychle kupit jedno klišé za druhým a putuje přesně tam, kam jsem čekal.

Emancipační odysea „Frankensteinovy dcery“ bizarním steampunkovým světem zasazeným do viktoriánské éry. Yorgos Lanthimos je nejosobitějším tvůrcem současnosti a jsem rád, že svůj jedinečný rukopis umně a s lehkostí transformoval z menších řeckých bizárů do studiových filmů – v tomto případě i s na jeho poměry ohromným rozpočtem 70 milionů dolarů, což je obří skok i oproti předchozí Favoritce, která stála 15 milionů. Přitom nemám z jeho pozdější tvorby ani trochu pocit, že by dělal kompromisy, naopak na své vize nabaluje plejády áčkových herců, kteří s ním chtějí za každou cenu pracovat a jejichž herecké schopnosti posouvá na další, často dosud nepoznané, úrovně. Willem Dafoe je zde standardně skvělý, to není třeba obšírněji rozebírat. Avšak je třeba vypíchnout naprosto fenomenální výkon Marka Ruffala, z něhož jde cítit, jak moc si roli užívá a v podstatě každou scénu krade pro sebe – jde o jeho nejzajímavější roli od Zodiaca. Nic však nedokáže zastínit Emmu Stone, která roli Belly dala naprosto všechno, ukázala všechno a šla do všeho po hlavě – naprosto bezprecedentní herecký výkon a dosavadní vrchol její kariéry. BTW: Wednesday se může jít zahrabat, nejzásadnější taneček poslední doby má na kontě Emma!

Knižní předloha nese podtitul „Definitivní popis největšího světového příběhu o přežití“ a slovo „definitivní“ bych použil i ve spojení s filmovým zpracováním tohoto příběhu. Je dobře, že film vznikl ve španělsko-uruguayské koprodukci a Bayona byl pro tuto látku ideálním kandidátem – díky jeho jménu přilepenému k tomuto filmu zároveň i dopředu víte, co lze očekávat. Society of the Snow je kvalitně vysoustružený mrazivý survival, který dokáže strhnout a vyvolat soucit s osudy postav, ke kterým byly životní okolnosti nesmírně kruté. Vrcholnou scénou filmu je precizně natočený pád letadla, jehož intenzita a nepříjemnost dokáže silně pocuchat nervy – to praskání kostí mi zní v uších ještě teď. Následně bych rád vypíchl i sekvenci s lavinami, během kterých se všudypřítomný zmar a beznaděj daly krájet nožem. Příběh přeživších ztroskotaných v srci And je nadčasový a univerzální i díky zásadním otázkám, na které si každý musí odpovědět sám a drtivá většina z nás naštěstí jen hypoteticky. Co je člověk ochoten a schopen udělat pro vlastní přežití? Cokoliv!

Klobouk dolů před Francisem Galluppim! Takhle suverénní režijní debut jsem dlouho neviděl, a to si k tomu ještě napsal scénář a sám film sestříhal (bravo!). The Last Stop in Yuma County je svěží a moderní hard-boiled krimi s plejádou zapamatováníhodných postav v perfektním retro setupu z prostředí benzinové pumpy s jídelnou kdesi na americkém jihu. Připomene ty nejlepší coenovky a rozhodně na vás dýchne i silný vliv Tarantina, popř. filmu noir či westernu – avšak označit to pouze jako derivát výše zmíněného by byla chyba. Na piedestal vše posouvá pečlivě vypiplaný scénář a výborný casting. Ačkoliv se jedná o krimi thriller, který je ke svým postavám zcela nekompromisní, tak je zde k vidění i spousta vtipných momentů, které zážitek ještě umocňují – tohle považuju za nejsilnější stránku celého filmu, protože v rukách někoho s menších citem pro timing hlášek a vyváženost by tohle naopak mohlo být tím, na čem by si film vylámal zuby. Avšak zde je vše vyladěné a po všech směrech zmáknuté na jedničku s hvězdičkou. Nenašel jsem ve filmu žádné slepé místo, celou stopáž jsem se královsky bavil. Jméno Francis Galluppi z hlavy jen tak nevypustím a už teď se těším na jeho příští film – v mezičase si dám zatím opáčko tohoto malého skvostu.

Michael Fontaine je zkušený a extrémně talentovaný tvůrce speciálních make-up efektů, což ostatně dokazuje i v tomto svém kraťasu. Ovšem na režijním poli mě ani trochu nepřesvědčil a nevidím jediný důvod, proč si přát, aby natočil celovečerák. Krátký film zkraje navnadí zajímavou premisou o křehkém citovém poutu mezi člověkem a monstrem, ale žádný silný dojem na konci nezanechá a celé své momentum rychle spláchne roztřesenou kamerou motající se v tmavých zákoutích bezdomoveckých brlohů.

Larry Fessenden je očividně velký žánrový srdcař, ale jeho skoro až artové tendence moc nechápu. Musel si být plně vědom, že točí levný brak, tak proč to sakra nepřijmout se vším všudy a neutrhnout se z řetězu?! Místo toho hlavní hrdina většinu času dokola potkává lidi ze své minulosti, nekonečně s nimi žvatlá, v noci se mění ve vlkodlaka, někoho rozpáře, a pak znovu jen žvatlá. Do toho jsou vměstnané prapodivné snahy o poctu Lonu Chaneymu Jr. a jeho Wolf Manovi, což v tomto podání vyznívá spíš jako chcaní do otevřeného hrobu za svitu měsíce. Přišlo mi, jakoby si Larry přece jen v poslední patnáctiminutovce uvědomil, že vlastně točí čistý brak – až tam konečně vystoupí z nudné šedi a rozjede solidní shitstorm, který má místy grády a rozhodně zanechá škrábanec na hrudi. Být v takovém módu i zbytek filmu, tak spokojeně vyju.

Skvěle sestříhaný, svižný a vysoce zábavný dokument o nechvalně proslulé černé kaňce na štítu velebené historie Star Wars franšízy. Vůbec nevadí, že zásadní SW jména (Mark Hamill, George Lucas, Harrison Ford a další) zde vystupují jen v rámci archivních záběrů – i to bohatě stačí, abychom se z nich dověděli vše potřebné. Fokus je převážně na tvůrce v pozadí samotného Holiday Specialu a pak na SW fanoušky, protože se dokument primárně snaží o to, aby Holiday Special i přes špatnou pověst a bizarnost celého projektu, patřil aspoň jako takové nevlastní dítě do kánonu a byl plně přijat takový, jaký je. Není třeba jej mazat z historie, nemusíte ho cenit a mít rádi, ale stačí akceptovat jeho existenci a skrze tento dokument znát pozadí jeho vzniku, impakt a roli, jakou v rámci SW hraje.

Diner invasion s výborným twistem a solidní závěrečnou dohrou. Last Straw je velmi slušným debutem Alana Scotta Neala s vyloženě skvělým soundtrackem, avšak nohy tomu podlamuje děravější scénář, který by potřeboval vychytat nějakou tu mouchu – přitom v několika případech by vše šlo vyřešit pouhou větou navíc mezi postavami a hned by některá rozhodnutí dávala větší smysl.