tombac

Z anime série jsem neviděl ani minutu, z mangy jsem nečetl ani stránku, ale po tomto slušném hraném akčním náhulu se záporáky, kteří by neudělali ostudu ani v Mortal Kombatu, si je dovedu představit. Pěkný vizuál a solidní výprava mě na zadek neposadí, leč akce mě choreografií, kinetikou a dravostí hodně překvapila a potěšila. Neříkám tím, že by nešla ještě vypilovat - na úrovni Tygra a draka vskutku není -, ale mezi japonskými filmy typu Shinobi či Azumi patří k tomu nejlepšímu.

Podprůměrná romantika o dvou psychicky narušených mladých lidech říznutá nepřesvědčivým sociálním dramatem. Hlavní hrdina mě svým ušlápnutým projevem, řečovou pseudovadou a apatií k lživému osočování od spolužáka vyloženě iritoval. Při výšlapu do hor má snad nejlepší fyzičku ze všech, ale před tím si ve škole nechá všechno líbit, přičemž šikanující spolužák je vlastně srab, na kterého stačí jen trochu zadupat. Podlomená psychika a nízké sebevědomí jsou ošemetná a komplikovaná věc, jež věrohodně předvést před divákem není legrace. Manekýnovi v hlavní roli se to moc nepovedlo. Jediným zajímavějším prvkem Antoki no inochi budiž uklízení a stěhování bytů po zesnulých. Na takovou práci je potřeba silný žaludek. Anebo hrdinův apatický přístup.

Úroveň triků v Onmyoji se dá srovnat s více než o deset let staršími hongkongskými fantasy taškařicemi A Chinese Ghost Story a dalšími, a film má i podobný feeling bez užití pitvořivého humoru, což mě na něm hodně bavilo. Plusem budiž také několik známých a dobře hrajících tváří v čele se Sanadou a Itoem. Avšak finále je dlouhé a natahované až hrůza a film tím trpí. 6-7/10

Člověk by nevěřil, jaké třeskutě vtipné momenty dokáže režisér vykřesat kolem ožehavých tématik popravy a znásilnění. Bohužel se to týká hlavně první poloviny snímku. Ve druhé hrají prim surrealismus, filosofování a ječák pana výchovného poradce a celé představení je už spíše únavné, než zábavné.

Nebudu zastírat, že jsem si u Slunečnice zabulel. Slečna o dvě sedačky vedle promáčela několik kapesníků, po mé druhé ruce nenechal film chladné japonského kluka a jeho otce. Přeci jen je tu dost dojemných scén se čtyřnohými kamarády a je to pěkně natočené. A já mám pro tento typ filmů slabost. Ale nelze přehlížet fakt, že ve filmu se zbytečně moralizuje, je až únavně natahovaný a některé situace působí znatelně vykonstruovaně (závěr v psím útulku).

Blongkamp mě dravým pojetím akčních scén ve spojení s dynamickou hudbou pořád baví. Má to styl, koule a zřetelný rukopis. Avšak nad scénářem a jedním z nejpodivnějších castingů v áčkových projektech za poslední roky si lze ukroutit hlavu. Rozporuplný film, ale chci ho vidět znovu.

Dunění úderů a řinčení mečů v přepáleně stylizovaném souboji se synem šéfa konkurenčního gangu, včetně zbytečně použitého matrixovského bullet-timu, uvozují dějově rozbředlou poslední třetinu filmu, jež poněkud kazí dojem z našlapaných prvních dvou třetin. V těch se v soubojích sice také jede dost na efekt, ale drží se víceméně při zemi. A šetří se v nich digitálním ohněm. Za pěknou choreografii, výrazný vizuál a sympaťáka Eddieho Penga zaokrouhluji hodnocení nahoru. 7/10

Kingsman nemá sice emoce dojící scény podbarvené geniální Surface of the Sun od Murphyho jako Kick-Ass, ale je to podobně nekorektní a podvratný prvotřídní biják s výtečnou akcí a řadou sympatických postav. A ve vtipnějším módu. Další projekce na sebe nenechají dlouho čekat, protože se obávám, že takto našlapaná zábava pak v kinech dlouho nebude. Do dalšího Vaughna?

Tak trochu jiná japonská Cesta z města. Kapku ňoumovitý a rozmazlený městský kluk Yuki to vezme přes náborový leták, naštvání osvaleného dřevorubce s motorovkou, držkopády v blátě, lezení po stromech, až po dvoření se vesnické sympaťačce a obskurní lesnické rituály. A je moc fajn se na to dívat. Příjemní herci, hezké scenérie, nekomplikovaný děj se subtilním nepitvořivým humorem. Pohodovka jak vyšitá.

Když to vezmu kolem a kolem - od korejské, indonéské, až po současnou americkou tvorbu -, je No Tears for the Dead slušným akčně thrillerovým nadstandardem a jedním z nejnařachanějších filmů roku 2014. Modernější pojetí korejského akčňáku si žádá méně tradičních sečných a bodných zbraní (na ně se však také dostane) a více hlučných udělátek včetně útočné pušky, brokovnice a gránatu. Místo taekwonda a přesdržkované s tyčemi a klacky rozličné bojové techniky a efektivní chvaty. Všechno v přehledně nasnímaných dynamických scénách, které si divák užije a nemá brajgl v orientaci, kdo na koho právě střílí. V hlavní roli schopný sympaťák a proti němu neméně schopná, kooperující trojka padouchů a nějaké to běžné křoví k rychlému posekání. Zároveň filmu nechybí korejský feeling a poetika, pro kterou mám slabost. Spokojenost a druhá projekce (na plátně) jistá.