MarekT

Cirkusové prostředí mi nikdy zvlášť sympatické nebylo, nicméně vzpomínkový úvod mi přichystal zážitek přímo nevídaný. Osobně se své dětské maličkosti ani nedivím, a mám pocit, že se stejně cítil i pan Fellini, který se mi opět v něčem podobal. Vždyť už jen to krátké představení některých členů jeho rodné vesničky mě nechalo zamyslet se nad otázkou, jestli ten prostý lid není někdy většími klauny než profesionálové z oboru... Prequel k Amarcordu se nakonec ale nekonal a zvolená pseudodokumentální forma se mi líbila, i díky výstupům kritiků filosofujících o cirkusovém prostředí, potěší také cameo výstupy režiséra samotného a krásné Anity Ekberg. Škoda jen, že artistická čísla mi s postupujícím časem přišla poněkud stereotypní, i proto jsem možná k tomuhle druhu umění nikdy nepřilnul. Celek ale sám o sobě není špatný, když však srovnám stránku satiry třeba se Zkouškou orchestru, musím ke své lítosti přiznat, že na víc než čtyři hvězdy film nemá. Což ovšem neznamená, že na vtipné vyřízení si účtů s novináři (FF díky kýblu na hlavě nestihne odpovědět na otázku, co chtěl tímhle filmem říct) nebo "osmiapůlovský" závěr nezapomenu.

"Krví získej sílu, ať smrt nemá se k dílu." Podstatně méně lekaček, než bych čekal, zato důraz se dává na příběh a jeho mysterióznost, tudíž jsem z prvního setkání s další legendou italského hororu Mariem Bavou spokojen. Děj bych označil spíše jako schematický, jelikož se základní znalostí žánru vás v podstatě nic nepřekvapí, nicméně o to víc působivěji je založení na legendě působivé - už jen to pociťování touhy vkročit do vily Graps mluví za vše, vyvrcholení je taktéž strhující, a to i přesto, že jsem film viděl dopoledne. Z hereckých výkonů mě nejvíce zaujala Fabienne Dali - už od mala jsem si přesně takhle představoval temnou čarodějku s havranními vlasy, jsem rád, že se mi jeden z mých dětských snů vyplnil, naproti hlavní role působí spíše vlažně. Co se týče zdejších zmínek o barevné stylizaci - sice se zde moc nevyužívá (snad jenom schody září modře a zeleně), ale to by dle mě narušovalo atmosféru přelomu 19. a 20.století, tudíž proti obrazové stránce toho moc říct nemůžu. 80%

Omlouvám se, ale dramata vycházející z poetiky italského neorealismu (nejvíce mi styl připomínal Rosselliniho - sociální zařazení postav, neherci, důraz na vizi skutečnosti), který moc nevyhledávám, k tomu okořeněná snahou o šokování pomocí co největší obscénnosti, tzn. že se zde akorát souloží, střílí a hovoří o těchto dvou tématech (není to tak, že bych větší míru brutality nebyl schopen akceptovat, jelikož v poslední době jsem tento svůj nedostatek odstranil, nicméně čekal bych větší rozvoj tématu), mě absolutně neoslovují. Snaha o dokumentární přesnost to nezachrání, jelikož dokument i přes svoji prvotní neutralitu by ve mě jakožto v divákovi měl vyvolat určité emoce, zatímco v případě tohoto filmu mi bylo absolutně jedno, co se odehrává na plátně. K čemu mi je, že film zakládá své obrazy na skutečných událostech, když postavy působí zmateně? A vůbec jsem na pochybách, zda poskládání výše jmenovaných prvků do tohoto celku tvoří dokument. Narativní stránka je sice filmově nadprůměrná a zasluhovala by si nějak ocenit, špatné vedení neherců však dává na podobné vychytávky zapomenout a je také nutno dodat, že při sledování jsem se cítil podobně otráven jako u "Milionáře z chatrče" - takže o hodnocení mám aspoň do odeznění všech emocí jasno. (Shlédnuto v rámci školní výuky.)

Nemohu hodnotit jinak. Turnaj století nejen že byl prvním olympijským turnajem otevřeným všem nejlepším hokejistům planety, ale zároveň to byl můj první výrazný kontakt s touto ledovou hrou, který stál na počátku jedné velké životní lásky, v době psaní komentáře trvající již dvanáct let a můžu říct, že se jedná o nezvykle šťastné manželství. Dokument samotný je jedním ze záblesků vrcholné profesionality sportovní redakce, které ČT dosáhla po revoluci díky uvolněným opaskům (slavné dlouhotrvající oslavy gólů, prožívání zápasů spolu s týmem) a angažování redaktorů kalibru Roberta Záruby. Krom shrnutí zápasů potěší i rozhovory se slavnými hvězdami, které se klání o olympijské zlato zúčastnily (Bure, Gretzky, Lindros...) a které nakonec zastínil náš český výběr. :-)

Hodnocení povídky "Toby Dammit" v režii F.Felliniho. Maestro měl točit horory častěji. Tohleto zpracování Poeovy historky se mu povedlo, byť je pravda, že s předlohou má společnou akorát to vidění ďábla. Zde postava Tobyho není autorův přítel, nýbrž anglický charakterní herec - osobně tohle metamorfování vidím jako klad, jelikož se tak otevírá prostor pro několik nezávisle na sobě působících jevů: 1) autoreflexe Federicova profesního rozpoložení (pokud se nepletu, někdy v téhle době experimentoval s LSD a bezeslovná druhá půlka mi navazuje teoretickou definici účinků této drogy), 2) opětovný pohled na filmový průmysl (tentokrát spíše pomrkávání typu Sladký život), 3) kritika filmových festivalů (soudím tak dle hororové ironizace, která mi třeba naznačuje, že Fellini asi tyto zájezdy neměl moc rád). Kvalitní je i vizuální a symbolická stránka, která mě jednak připomněla Spalovače mrtvol (ztělesnění ďábla) a především filmy Daria Argenta typu Suspiria - ani bych se nedivil, kdyby jedním z jeho záchytných bodů bylo právě toto dílo od jeho krajana, ač vím, že se inspiroval třeba Hitchcockem. Kdybych měl brát adaptace Poeových děl z hlediska emocí, považoval bych za nejzdařilejší zpracování ta od Švankmajera, ale i přes dobrou drásavou atmosféru se tenhle kousek snaží více ztělesnit spisovatelovu osobnost, která nebyla děsivá, jako spíš lehce ujetá - proto mi je Fellini se svojí troškou do mlýna sympatičtější. 90%

Spolu s "Co jsme udělali slepicím" asi nejvíce prorocké dílo z Jiránkovy tvorby.

Film víceméně dostál svému názvu - je jakýmsi sedmiminutovým zobrazením konvenčnosti našich životů. Nic víc ale nenabízí a tak nemůžu hodnotit lépe než průměrně, na Jiránka bych čekal více nápadů, zvláště když se v mnohem lepším světle ukázal při podílení se na české komedii "Srdečný pozdrav ze zeměkoule".

Aneb když se ze živého tvora stane stroj... Skvěle výstižně, hlavně v dnešní době, kdy se zvířata v čím dál větším měřítku berou přesně takhle, jak je zde popisováno.

Průmyslová revoluce byla skvělá věc, ale mechanizace není vždy dobrým řešením... třeba takový automat na polibky by asi v reálu neměl takový užitek a asi nejlépe ze všech zdejších nápadů potvrzuje, že lidský um někdy nenachází konkurenci. :-)

Původně se mělo jednat o válečný film z období druhé světové války. Nakonec nelze přesně určit žánrové zařazení, a o jakékoli faktografii se tady bavit ani nebudeme. Kupodivu to však není důvod k nespokojenosti! ___ Nejsem zrovna příznivec hrátek s diváckým očekáváním, ale v tomto případě si myslím, že navnadění na falešnou stopu mému zážitku jen prospělo. Neplatí to tak jen v případě žánru a jeho oblíbenosti u mě, ale také třeba u hereckého obsazení. Než jsem se po půlročním přemlouvání sama sebe odhodlal k projekci, myslel jsem si, že hlavní postavou bude avizovaný Aldo Raine v podání Brada Pitta. Jak sladké však bylo moje zjištění, že miláček mých vrstevnic je místo krále pouhým pěšákem a že jeho cena tak paradoxně stoupla. Jeho hereckou kariéru moc zmapovanou nemám, přesto v lepší film s ním už ani nedoufám... Když už jsme u toho castingu, Tarantino měl tentokrát až kouzelnou ruku na výběr svých koňů a tak mohu jen sklopit klobouk hlavně před německou polovinou osazenstva - nezávisle na ostatních komentářích se mi asi nejvíce líbil Christopher Waltz a jeho ironicky slizký Hans Landa, následován dvojicí dam Mélanie Laurent, Diane Krüger (u druhé jmenované jsem byl asi nejvíce okouzlen tím, jak dokonale se podobá tehdejším - nejen německým - kráskám, Marlene by z ní měla určitě radost). ___ U předchozí Tarantinovy tvorby mě často rozčilovaly někdy až zbytečně protahované a do slepé uličky vedoucí dialogy, které svůj účel vůbec nesplňovaly a v případě raných děl dělaly i ostudu těm opravdu vtipným hláškám. Ta nuda je ale také tím, co u těchto filmů zůstalo a sem už mělo vstup zakázaný - poučen dřívějšími zkušenostmi jsem se i kvůli délce snímku zprvu vyhýbal, nicméně poprvé od Gaunerů se dá říct, že mě nějaký Tarantino dokázal zabavit a že plavba po řece dlouhé sto padesáti minut je tentokrát klidná. Dialogy mají zde jakýsi důraz, jsou podstatně záživnější než dříve a nejsou úplně nonsensní, což je částečně zásluha i v předchozích odstavcích zmíněného obsazení, větší radost mám ale z toho, že mezi režisérem a divákem není ta pomyslná bariéra jako dříve. Quentinova filmařská vyzrálost je vidět i v dalších směrech. Například se mi hodně líbí přítomnost čtyř jazykových stop, konkrétně jeho fikaného zakomponování do scénáře, kdy je jazyková propletenost pro další průběh důležitá. Nezávidím těm, co se podíleli na výrobě českého znění. ___ Co se týče nemálo propírané filmařské autoreflexe, dlouho jsem se na ni připravoval a speciálně pro tento film jsem shlédl několik úhlů pohledu na stejné téma od různých režisérů (v případě Truffauta jsem si dal ještě reprízy, na některé se zase nedostalo). Bál jsem se, jak s tím Tarantino naloží, ovšem s výslednou formou jsem spokojen. Ačkoli, není to úplný vrchol, jak se mě jeden známý snažil přesvědčit. Quentin není tak dokonalý v popisu (tehdejší) kinematografie a jejího fungování jako můj třetí nejoblíbenější režisér Truffaut se svou Americkou nocí. Stejně tak se nikdy nevyrovná Fellinimu a jeho 8 1/2, kteréžto bylo velice osobní a na které taktéž rád vzpomínám. Ale v komparaci s Wilderem, Allenem a dalšími zase nijak výrazně nepokulhává, je vidět, že tento "maniak z videopůjčovny" je ve vztahu k filmu citlivý jako jiní a když už za nic, tak za tohle mu skládám poklonu na otevřené scéně. Atmosféru tehdejšího průmyslu vystihl dobře, ať už je to již v druhém odstavci zmíněnou stylizací postav, nebo ať už je to stylem celého filmu. Povídání o tehdejší německé tvorbě mě mimochodem zaujalo natolik, že si plánuji všechny zde zmíněné snímky sehnat, hlavně ten od Riefenstahl. ___ Mimo tehdejší modly jsem si také všiml jakési - nedokážu určit, zda záměrné či ne - pocty několika dalším filmovým tvůrcům z pozdějšího období - znovupoužití hudby legendárního Ennia Morriconeho někomu vyvolá vzpomínky na spaghetti westerny a'la Sergio Leone, po filmové stránce jsem si také vzpomněl na dalšího tvůrce s italskými kořeny - přestřelka v baru byla stylem podobná prvnímu dílu Coppolova Kmotra (není divu, že z téhle jsem měl podobné dojmy přibití do křesla). Pokud jsem v odstavci třetím nazval dialogy údernými, je tomu tak, že Tarantino zde využil humor člověka, který mu byl v časech elévských velkým vzorem a který v mém žebříčku oblíbených režisérů už delší dobu okupuje stříbnou příčku - Alfreda Hitchcocka. Pro něj typický konverzační humor po delším čase opět ožil, nutno však dodat, že více si zde cením jiného filmařského postupu, který byl taktéž pro Hitche typickým - zvraty v ději a osud postav jsou nečekané a není dobré se tak radovat kilometr před cílem. Aby toho nebylo málo, tak zpomalené scény daly zase tušit dobrou znalost Kubrickova Full Metal Jacket, ale tahle podobnost zase byla hodně vzdálená a proto se budu držet jen prvních tří zmíněných legend. Ať už je to jakkoli, jedná se o velmi labužnický mix. ___ Neodpustím si ale pár drobných výtek - jeden z typických uměleckých rysů Tarantinových opusů - hyperbolismus - mě tentokrát taktéž nijak neiritoval, ačkoli si myslím, že to trochu přehnal s narativní části - někdy jsem si připadal jako při sledování Amélie, což absolutně nezapadalo do poetiky tohoto "válečného westernu", QT to ale možná vidí jinak... Podobné je to i se závěrem filmu, který byl podobný - a žel, kapánek horší - jako v legendární parodii Casino Royale. Je to ale jen plivnutí do moře, zážitek mi to nikterak nenarušovalo. ___ Resumé: skutečně milé překvapení, z kterého netajím své nadšení. Sice nemám rád vykrádání sebe sama a u Tarantina jsem to zvlášť kritizoval, ovšem potěšilo by mě, kdyby Tarantino natočil ještě jeden podobně laděný snímek, radost by mi udělala pocta klasickému Hollywoodu nebo francouzské Nouvelle Vague. A kdyby mu to nevyšlo, mohl by se svojí obvyklou nadsázkou natočit třeba bondovku, jak prokázal závěr, sílu by na to měl. A kdyby se nedostalo ani na tohle, můžu si kdykoli pustit Inglourious Basterds, po Gaunerech v pořadí druhá tarantinovka, ke které se budu s radostí vracet. Momentálně není lepšího Tarantinova filmu a komentář bych si dovolil zakončit citací z filmu, ze které nejen dle mého soudu nepromlouval jen Aldo Raine, ale také sám Tarantino: "You know something, Utivich? I think this just might be my masterpiece." 100%