Páně

Klasický Ridley posledních let, zcela pohlcený a opojený formou. K tomu však tentokrát přidal i vykrádání sama sebe a tunu až příliš křiklavého digitálu. A samozřejmě, opět si ohnul historii zcela k obrazu svému, což bych mu ovšem ve finále asi vyčítal ze všeho nejméně. Ridley, přestaň se ukájet a začni zase tvořit.

Hřejivým smírem prodchnuté dílo, jenž nám i skrze paralely k našim vlastním životům nenuceně ukazuje, že i když už třeba i motor našeho bytí jede možná jen na poslední výpary, bez lásky není na tomto světě ničeho. Postava Olive Kitteridge funguje bez jakýchkoliv debat jako archetyp všeho lidského, ale i křehkého a chybujícího co je v nás. Takže když otevřete oči a budete to chtít zřít, uzříte. A až se tak stane, tak již v průběhu, ale hlavně však po konci, uslyšíte v hlavě hlavě hlas jenž praví: "Žij. A miluj život co Ti byl dán". Amen.

Syrový kopanec do ksichtu, s náručí plnou šedi, špíny a smrti. To vždycky potěší. Zároveň se ale jedná o dílo svým způsobem poetické a milé. Milci post-apo žánru si vzdychnou nad skvostnou atmosférou, které si mohou užít plnými doušky v podstatě na celé ploše snímku. A já právě, jako jeden z mnoha milovníků podobně laděných snímků, musím za pět. Hudba od Nicka Cavea úžasná.

Typická ukázka toho, jak se může vymstít okázalé soustředění pouze na formu a atmosféru. Proposition v tomhle jakoby pohltil sám sebe. Neříkám, že mě ta solidní špína trochu nezasáhla, ale s takto pokulhávající narativní stránkou si to prostě úplně neužijete. Co se týče scénaře Nicka Cavea, tohle paradoxně zdaleka není největší špína z jeho hlavy, kdo četl A uzřela oslice anděla, tak ví.

Syrová nálož podkreslená úžasnou hudbou. Tak nezměrná je touha po domově, tak směšně nízká je cena života.

Asi je to klišé, ale Benedict Cumberbatch na to kurevsky má. Jeho herectví je přesvědčivé jako hlaveň u spánku. The Imitation Game je potom kusem pěkně odsýpajícím, postrádajícím hluchá místa. Tu vtipným, tu dojemným. Historickými niancemi se opravdu zabývat nehodlám. S nadprůměrně podařenou hudební složkou se tentokrát vytasil i Alexandre Desplat. Takže za mě solidní, opravdu solidní nadprůměr.

Nikdy bych neřekl, že zrovna tohle Alejandro v sobě má. Ale když tedy jsme u toho, tak proč ne. Jakkoliv jsem jeho minulému počinu nakonec podlehl bez výhrad, v případě Birdmana je to fuška minimálně dvojnásobná. Birdman jako by snad byl natočen jen pro typologicky určité procento diváků a zbytek by měl nárok si ho užít jen při velmi specifické náladičce, či ve chvíli absolutního vcítění se do dění na plátně. Jinak se totiž může stát, a to velmi lehce, že se vás vůbec nedotkne. Dlouho, opravdu dlouho jsem si tentokrát musel v kebuli všechno srovnávat, i pár piv na to padlo. Nakonec však musím tuto od střihu téměř oproštěnou jízdu přecijen ocenit. Neboť její rozněžnělé vlny, jenž bijí střídavě do samotné dřeně kumštýřských útesů filmu a divadla, jsou vskutku roztomilé. Byť nejde pod kůži tolik jako ranná díla Alejandrova, kdež ovšem otázkou zůstává kdo a co je tím vinno, tak Birdman, jako dílo způsobující mnohé vjemy ze všech stran rozdmýchané, rozhodně funguje.

V polovině páté série jsem na čtyřce se sympatií. V případě kulervoucí nadstavby v časech příštích, je pětka více než pravděpodobná.

Solidní žánrovka, které pohříchu chybí jakákoliv nadstavba a tak vás vlastně nechá jen lehce zúčastněně proplout a zanechá vody vašich emocí stojaté jak límec tweedového sáčka Lima Neesona. I tak si to ale lze užít, když totiž pominu hloupoučkou nitku s černouškem pomocníkem a předvídatelný konec, tak zbývá přecijen můj oblíbený "zkrachovalý hrdina" a opravdu pěkná atmoška. Takže za tři jak vyšité.

Fincher zná svoje řemeslo i noty dobře a velice správně se jich drží jako čert svého kopyta. Gone Girl by v klidu mohlo posloužit coby učebnice práce s divákem a jeho myšlenkami. Ví kdy má pošťouchnout, ví kdy má udeřit, ale hlavně ví kdy má jen naznačit a nechat pracovat představivost divákovu. Díky tomu všemu jsem si užil těchto 145 minut s gustem přímo labužnickým. Opravdu poctivá práce na poli psychologického dramatu, s otevřenými náhledy do partnerských soužití či podivných zákoutí mozkových. Nezbývá než zatleskat.