Páně

Autentické a přesahové, až do morku kostí.

Syrovost, to byla vždy Alejandrova silná stránka a tak ji zkrátka nechal propuknout absolutním způsobem. Krok, který jsem v jeho postupující kariéře už snad ani nečekal. Jinak ale navazuje svá poslední předcházející díla očekávaným způsobem, nejen však v dobrém, ale i v tom horším. Postmortální a spirituální symbolika se zhusta nacházela už v Biutiful a svým způsobem i v Birdmanovi, zde v The Revenant však jí byla propůjčena vyloženě už téměř stěžejní úloha. Bohužel se však trošku přenesla i mírná scénáristická bezradnost a průhlednost. Co bylo skvělé byly akční scény s užasnou kontinuální prací kamery a akční scény vůbec vyčnívaly trochu nad zbytek. Nakonec jsem od filmu přeci jen odcházel více spokojen než nespokojen, protože jeho poselství se mi zdálo v pořádku. Totiž víra v Boha a Boží spravedlnost i prozřetelnost, která snad přímo kape z každého záběru Lubezkiho kamery a je podle mne skutečně nosným podtextem celého díla, jakkoliv se podání oné stěžejní myšlenky zdá někdy trochu těžkopádné.

Řeknu to asi takhle, osudová láska rozhodně ne, ale film kamarád, to jo.

Villeneuve už ve Zmizení dokázal, že dokáže hodně dobře pracovat s atmosférou a když k tomu přidá ještě trochu syrové reality, je na to zkrátka radost pohledět. No a ta jeho vychytralá práce s divákem, opět na jedničku s hvězdičkou. To jak diváka uvrhne do samé esence špíny pohraničí USA s Mexikem pohledem v podstatě vyjukané ženy, je jedním slovem nádhera. Přičteme-li navrch Johanssonův minimalistický, ale zároveň monumentální soundtrack, musí z toho všeho nutně vyjít uznalé zachrochtání milce atmosferické pomalosti a špíny.

Kult!

První půlka naprosto v pořádku, Gyllenhaal v roli vymlácené trosky velice přesvědčivý a celkově jsem si to užíval. Jenže ouha co se nestane, najednou se to celé začíná lámat přesně tam kam nechcete, protože něco podobného tady už asi 100x bylo. Bohužel.

Budoucnost skutečně není dána. Od nyní se totiž pod značkou Terminator může objevit už opravdu cokoliv a je úplně jedno, jestli se v tom ještě bude někdo orientovat či nikoliv. Možná by ale bylo lepší, kdyby se už nikdy nic neobjevilo. Obsazení prdelatého mrňouse do role Sarah Connor je epický přehmat roku s nádechem hořkého humoru. Zaplaťpánbu za těch pár sebeparodických čísel.

Kdo se nedokáže zdárně poprat s tradičně kýčovitým disneyovským vizuálem, ten si zkrátka nikdy nemůže tento námět plnohodnotně užít. Chvilkově oproštěn od těchto myšlenek však i já musím uznat, že jinak je tato pohádka zpracována velmi důstojně, za přispění skvělého soundtracku. Pozitivita a optimismus doslova cákají z každého záběru a dialogu, všechna čest.

Tady nám ale vyletělo peněz komínem. Vizuálně nabušená akční jízda, invencí však naplněná zhruba jako jeden díl večerníčku. Po obsahově i poměrně povedeném Atlasu mraků nezbývá než to chápat tak, že tento idiotský výplach byl takto vytvořen záměrně a pro určitou skupinu diváků. Fuj. Dvě hvězdy za akci a vizuál, zbytek nestojí snad ani za řeč. Wachovští v tvůrčí krizi.

Přecijen pro mě ve výsledku mírné vítězství formy nad obsahem. Jakkoliv je příběh tohoto díla vskutku zajímavým a poutavým, přesto si mě nedokázal zcela získat. Co na tom, že obrazy jsou chvílemi pomalu jak od Malicka, když příběh téhle rodiny mě ve svém finále tak trochu netečně obešel. Přesto se jedná o dílo velmi nadprůměrné, se solidní a uvěřitelnou atmosférou, prodchnutou drsnými reáliemi s důraznou vůní vodky.