lord-artoo

A mohlo to bejt tak dobrý... a není... Jsem skalním příznivcem starých epizod, co si brblá pod imaginárními vousy na epizody nové něco o tom, že to není ono, ale nejnovější sedmička je kolosální průser. Jakkoli byly nové epizody špatné, přeci se jednalo o originální filmy s vlastním, někdy snad pochybným, přínosem. Sedmička vzala prvky čtyřky, protřepala, nemíchala, a sestavila z nich film nový, bezduchý. Film je uměním a pravé umění vzniká nezaslouženě, je darem vzešlým z jiskry inspirace. Stará trilogie je "inspirovaná", nová ždímá inspiraci starých epizod, sedmička je prázdná. Je možné jen pozorovat záblesky toho, co mohlo být a není. Noví herci hrají dobře (s výjimkou Adama Drivera), staří jsou ukrutní - zejména Carrie Fisher je nesnesitelná. Praktické efekty jsou super, akce není špatná, ale chybí jí smysl, emoce, hudba je nevýrazná, scénář žádný.

Na co jsem se to teď ty 2 hodiny díval? Co se v tom filmu dělo? Co mi chtěl říct? Vůbec nevim.

Japonci mají ducha a vědí, kterak se vzbuzují city. Karigurashi no Arrietty je velmi prosťoučký příběh, jenž však pohladí po duši a zanechá ten příjemný dojem, s nímž by se měl člověk od dobrého díla vracet nazpět do reality všedního dne. Když si vzpomenu na Pidilidi (1997), kteří mě před lety naprosto znechutili a způsobili, že jsem japonskou verzi málem neviděl, nutí mě to přemýšlet, proč nejsme my na západě schopní obdobných počinů. Jistě, nebude to blockbuster, ale musí být vždy vše o penězích?

Hezké pokoukání s možná až příliš jasným cílem inspirovat. Jen mám takový nejasný pocit, že vše stojí na několika závěrečných minutách (tedy cíli) a vše, co tomu předchází, je tak nějak naprosto nahodilé, a kdyby se to odehrálo jinak, tak to na vyznění filmu moc nezmění... A taky nevím, zda je tohle způsob, jak probudit v burger-konzumentech smysl pro zodpovědnost za matičku zemi a sebe navzájem. Budiž.

Zajímavý formát. Zbytek je průměr.

Ono to vlastně není špatné. Můj problém spočívá v tom, že si umím představit, jak by to mohlo být dobré a není. Pokud se spokojíte s průhledností, klišé a krásnou Blake Lively, máte na páteční večer vystaráno.

Jako když pejsek s kočičkou vařili dort a toho zlýho psa, co jim to sežral za tepla, z toho bolelo bříško...

Tenhle film by mohl být dobrý, kdyby nebyl o ničem... Není to špatně natočené, zejména začátek je poměrně ucházející, ale pak se to všechno zvrátí do padesáti a více odstínů šedi a více barev se nedočkáme. Když už někdo natáčí/píše příběh, který je tak mocně zasažen BDSM tematikou, čekal bych že ten dotyčný bude chtít něco předat. V případě spisovatelky je to knižní porno (tematické, obsahové, stylistické). V případě filmu, který se snažit postihnout něco, na čem kniha nestojí - tedy příběh - je odpověď nejasná. Film i kniha se snaží předložit profil ženy dneška, která chce inteligentního prachatého frajera s notnou dávkou osobnostních a jiných kazů, jež může žena vylepšit k obrazu svému. A víc nic. Nic tam není a nalezeno být ani nemůže.

Jiskří to a třpytí se to, je to předvídatelné, a přestože se nemůžu zcela ztotožnit s vyzněním filmu, říkám si: proč ne! Snímek má neuvěřitelný tah zejména v první části, kdy čas teče téměř v realtimu a divák má možnost nechat se naprosto pohltit atmosférou, herecké duo však drží atmosféru i po zbytek filmu, byť tempo lehce klesne a začnou se objevovat klišé (kdo by to byl čekal ve filmu o lidských vztazích). Nevadí!

Message tohodle filmu je tak trochu děsivá a to navzdory tomu a nebo právě proto, že vypovídá o soudobém smýšlení! Pomineme-li toto, pak je třeba říct, že se jedná o příjemně zahrané, melancholické nic.