Kali4

Vánoce nutí člověka přemýšlet, což může být skutečné peklo. Co se týče McAvoyovy postavy, s blížícími se svátky roste i hromada hnoje, pod kterou se tato mrzká a ubohá svině ještě jakž takž zmítá. Navzdory faktu, že jeho zpocený schizofrenní ksicht téměř nezmizí z plátna, nejedná se (pouze) o one-man show tohoto geniálně slizkého individua, ale též o koncert scénáristy Bairda, který pro tuto one-man show vybudoval fantastické zázemí. Napoprvé jsem se u některých scén smál, mé bujaré veselí ale pomalu mizelo s rostoucí krizí identity hlavní postavy. Když jsem o tom zpětně znovu (doufám, že důkladněji) přemýšlel, už jsem se nesmál – naturalismus a s ním těsně spjatý determinismus při bližším ohledání příliš humorné nejsou, a přestože mají popisovat realitu, ve skutečnosti ukazují pouze to, co někdo chce vidět jako realitu. Hlavní postava zvrací, masturbuje, fetuje, souloží,... Přijde vám to vtipné? Mně ano, alespoň ze začátku určitě, později jsem si ale uvědomil, že ta mrzká svině, ten nejubožejší bastard, je vypravěčem příběhu a já sleduji svět jeho uslzenýma očima, což celý film posunulo ještě o kus výš, neboť do příběhu jakoby vstoupil sám autor a přinesl takový ten existenciální náhled situace, což mne jen utvrdilo v domněnce, o jak chytrý snímek se jedná. Sviňák proto v žádném případě není obrazem reality, ale zatraceným deliriem, které nikdy nevede ke smíření, ale naopak k totálnímu psychickému rozkladu, který divák sleduje se všemi těmi krásně odpornými průvodními jevy. Od lidí v takovém stavu rozhodně rady do života nebrat, ať zní sebevíc přesvědčivě! P.S. Už dlouho jsem neodcházel z kina tak rozhozený, vyčerpaný a spokojený. P.P.S. Pro hodnocení s kulatým číslem 2500 jsem si teď snad ani nemohl vybrat lepší film :-).

[Po druhé projekci] Zdá se mi, že jsem byl napoprvé k Šmakově (s)poušti poněkud nespravedlivý. Opakované zhlédnutí mne umoudřilo a dodalo mi více nadhledu, který mi předtím jistojistě chyběl. Nejprve musím říct (a zároveň uznat), že se jedná o skutečně atmosférické dobrodružství s menším počtem atrakcí, než jsem čekal, a velkým důrazem na postavy a vyprávění, které má téměř vše, co by správné dobrodružství mít mělo, ovšem hravost jedničky se s ubíhající stopáží pomalu vytrácí, až nakonec zmizí zcela. Jak se totiž krok za krokem blížíme k hoře, nejsou to jen mlhy a hvozdy, co se zdá být temnější a neprostupnější, ale i srdce elfů, lidí a samotných putujících trpaslíků. Nakonec ten, který dávno spatřil, s čím nikdo jiný ani nepočítal, je konfrontován s hrozbou daleko největší; a je to právě (úžasný) Gandalf se svým vševědoucím výrazem, který jako by svým úvodním vystupováním a varováním „nescházejte z cesty“ předpověděl, jakým směrem se dobrodružství bude dál ubírat – přes temnotu, zoufalství, žaláře, nemoci i usekané hlavy. Trochu samoúčelná a především veselá hravost atrakcí ještě místy probleskne (potok), nakonec je ale definitivně vystřídána hravostí realističtější, a proto temnější, totiž spíše situačně parodickou (starosta), která čerpá z reálně neveselého stavu Středozemě, proto je možná i pro samotné vyprávění přínosnější. Jackson si počíná nesmírně přesvědčivě v tom, jak dávkuje temnotu, která pomalu halí mysli všech postav – Bilbo, chvílemi zcela zmámený mocí prstenu, je odhodlaný k činům a jednáním, jež jeho samotného děsí, fantastický Thranduil je úplný Dorian Gray, Thorin klopýtá přes mrtvoly za jediným možným cílem, starosta je ztělesněním věčné hrabivosti a touhy po moci a na Bardovi leží břímě minulosti i přítomnosti a činí z něho postavu tak zajímavou, že by skoro zasloužila samostatný film. Nejlepším finále je pro mne právě to Gandalfovo, neboť je „nejčistší“ a ve své podstatě nejtemnější. Právě ve vývoji postav je proto ohromná síla nového Hobita, kterou jsem napoprvé nedocenil a jež je důkazem, že (i když se mi ta dvojka elfů pořád nezdá, především protože vyžírá spoustu místa, jež bych rozdělil mezi trpaslíky, Bilba, Barda, atd., a ta romantická eskapáda mi stále přijde levná a příliš umělá) i ty všechny neukončené dějové linky mají svůj význam, neboť i několik postav a událostí se ocitlo na pomezí zásadní fáze vývoje, která bude pro poslední díl klíčová. Ona nejistota a varování před nepředstavitelnou hrozbou, na niž nakonec poukáže i netvor zdánlivě největší (drak je sice lstivý a nesmírnou chamtivostí zkažený tvor, ale jeho primárním cílem není šířit temnotu a smrt, ale pořádně si v životě užít zahrabaný v hromadě drahokamů ;-)), se přenáší až do kinosálů a obýváků. A teď se rok budu v té nejistotě trápit a čekat na poslední díl.

„I won’t let you die. ʼCause you’re my biiitch!“ Katniss po stopadesáté prvé zachrání Peetovi prdel a stává se nejlepší superhrdinkou od... umm, od... Avengers? No, to není tak dlouho, ale to je jedno. Děj je typická „dvojka“ bez orámování (chybí začátek a konec) rozdělená na dvě části, kdy v první je víceméně úspěšně načrtávána beznaděj za povinného představování postav, vykreslování vztahů a pronášení povrchně metaforických a symbolických monologů a dialogů. Druhá půlka je dobrodružství a akce, v nichž (překvapivě) moc neumírají lidé. Nebudeme si nic nalhávat, dvojka možná rozkresluje svět do větších detailů, myšlenky a postavy jsou ale stále stejné, nevyvíjí se a kdykoli byla pronášena „velkolepá“ řeč, musel jsem se maličko pousmát. Slyšet to samé třikrát, čtyřikrát, pětkrát za film je poněkud únavné. Přesto, jak je ve výsledku plochá většina postav a povrchní většina myšlenek, herecké výkony jsou výborné snad všechny – chudák Katniss je ve vleku událostí od expozice prvního dílu a nemá vůbec žádný čas na uspořádání vlastních myšlenek, proto se může občas zdát poněkud emocionálně neukotvená, nestálá až labilní. Jennifer Lawrence jí ale vtiskla takovou míru důstojnosti a uvěřitelnosti, že je z ní pro diváka naprosto funkční symbol revoluce, ač do něho má jako osobnost na hony daleko. Podobně, jako opanoval první díl, vládne Donald i v tom následujícím a společné scény s Philipem Seymourem Hoffmanem (ač jsou asi dvě a nevyužitý Hoffman jednoduše nemá co hrát) mají sílu. Za to všechno vděčíme nepochybně Francisi Lawrencovi, který pevnou rukou vedl postavy tam, kde selhával scénář, a divákům nabídl napjatou atmosféru i adrenalinovou akci, s nimiž mu vydatně pomohl i neselhávající James Newton Howard (i když některé hudební motivy jsem už myslím někde slyšel). První díl podle mne není natočený špatně, působivosti toho druhého ale rozhodně nedosahuje. Hladové hry jsou literárním počinem, kde jsou postavy (až na jednu dvě výjimky) ve výsledku ploché a děj je naivní, přesto mají určitou úroveň (přiznávám se - ty arény se mi ku*va hodně líbí, obzvlášť design té druhé) a filmy podle nich natočené mají obrovské štěstí na herce a tvůrčí týmy. Proto se odvážím říci, že filmy nejsou „jen další moderní sérií, kde teenageři zachraňují svět.“

[Drobné spoilery] Po celou dobu vysoce atmosférický a napínavý kousek, a to navzdory tomu, že vypadá jako několik žánrově různých filmů slepených dohromady. Brad Pitt tedy hraje výborně, ale hlavní hvězdou je podle mě režisér, který dal tuto "slepenici" dohromady, ba co víc, z jednotlivých, zdánlivě vzájemně nekompatibilních částí vytvořil silný a zajímavý celek, přičemž každá část má několik ještě silnějších momentů. Ve velice krátké a úsporné expozici je dostatečně představena kompletní rodina, která hraje podstatnou roli v první části, a pak už hrr do boje. První, survival část je kulervoucí a krásně a svižně akční, druhá, tak trochu investigativní je velkolepá a opulentně atmosférická (dobytí Jeruzaléma mi přišlo naprosto unikátní a v krátkodobé paměti si nevybavím podobnou filmovou scénu), a závěrečná, konfrontační část je mimořádně napínavá, přičemž každá z částí si bere to nejlepší ze svého žánru. Po zhlédnutí jsem měl velice dobrý filmový pocit s vědomím, že jsem v každé "kapitole" dostal, jak jsem napsal výše, právě to nejlepší z daného žánru, případně subžánru. Ještě jedna věc mi přišla zvláštní: jednotlivé části jsou tak odlišně a zdánlivě na sobě nezávisle napsané i natočené, že výsledek připomíná téměř povídkový film. Jednotlivé části tak lze skutečně pojmenovat jako kapitoly či přímo povídky :-).

[Po dvou odvysílaných epizodách] I když se to může zdát paradoxní, Almost Human je poctivý v tom, jak moc tradiční a vlastně i neoriginální je. Už dlouho jsem přesvědčený o tom, že fanoušci sci-fi nehledají ve filmech originalitu a neokoukané nápady, nýbrž tradiční nosné motivy, staré klidně i desítky let - touží vidět na vlastní oči kyberprostor, umělou inteligenci, zápas mezi starým, upřímným a emotivním světem a novým, umělým a logickým světem,... Ale nestačí jim to jen vidět, chtějí to vidět "dobře". Tak dobře, jak jim to ukázal Blade Runner, Matrix, Zvláštní dny nebo Minority Report. Almost Human má ambice ukazovat tyto motivy stejně tak dobře, neboť mu evidentně finance a cit pro tradiční sci-fi nechybí. Může se ale stát, že scénáristům dojdou nápady a z detektivní zápletky udělají buď nudnou, bezkrevnou a otřepanou frašku, nebo nějaký šílený, přestřelený nesmysl. Na této detektivní zápletce to podle mě teď hodně visí, poněvadž ze všeho nejvíc se zdá, že Almost Human půjde ve stopách filmu Já, robot, případně v současnosti už lehce přestřeleného Continua. Ještě k Urbanovi: vzhledem k faktu, že pokračování Dredda se nejspíš nikdy nedočkám, považuji předem tuto náhradu za dostatečnou (Urbanovi tato lehce cynická, "willsmithovská" póza svědčí). Ealy je prostě "jen" fajn sympaťák (sláva!). Pořád ještě doufám, že se Almost Human do budoucna vydá trochu punkovější cestou, ale pokud si celý seriál podrží úroveň prvních dílů, nebude mi vadit, pokud ne. [Po třetí epizodě] Asi je už téměř jasné, jakým směrem se bude seriál dál ubírat. Třetí díl byl ale bohužel veskrze průměrná kriminálka s výbornou akcí, sci-fi prvky a buddy popichováním. Nic extra, ale ještě zůstanu na pěti. [Po čtvrté epizodě] Tak jdu na čtyři.

Atrakce stíhá atrakci. Díky tomu, že představování jednotlivých charakterů proběhlo již v prvním díle a Kenneth Branagh vybudoval solidní dramatický oblouk, do něhož zahrnul všechny důležité postavy z Asgardu a krásně vykreslil jejich vztahy, dvojka věnuje největší část expozice novým padouchům, tedy legendárním Dökkálfar, Temným elfům ze Svartalfheimu, a též shrnutí událostí v Devíti světech po Avengers. Celý tento úvod může působit trošičku rozvláčně, což je ovšem logické – Thor má ze všech marvelovských superhrdinů nejpropracovanější mytologii, a i když staré postavy netřeba divákům představovat, nová situace a všechny souvislosti si žádají hlubší vysvětlení. Větší prostor věnuje druhý Thor postavám ze Země (samozřejmě na úkor postav z Asgardu), s nimiž od minule tak dobře seznámeni nejsme, proto je fajn vidět víc Stellana a Kat. Po úvodu následuje jedna akce za druhou a všechny jsou doslova prošpikovány humorem. Jestli Branagh pojal první díl spíše jako tragédii (především co se týče dění v Asgardu), druhý připomíná antickou komedii. Jednotlivé scény jsou plné klasických motivů jako mizení a objevování, záměna rolí, přetvářka a hraní se slovy. Samotné motivy dokonce prodělávají vývoj – na začátku zmizí několik objektů doslova, poté v průběhu filmu různé postavy „mizí“ též, ale jen na oko prostřednictvím nějaké lži nebo triku, načež se objeví několik věcí, které v úvodu zmizely, a v závěru už hromadně mizí a znovu se objevují celé skupiny postav, zvířat, objektů, a tak dále. Podobné je to i s jednotlivými situačními vtípky, které jsou přítomné po celou stopáž, jednou jsou vyřčené, poté polozapomenuté a po půl hodině se znovu vynoří, třeba v úplně jiné souvislosti. Myslím si, že druhý Thor má podobně jako ten první skutečně důmyslnou strukturu, možná ještě důmyslnější. Ale komedie šla v antice často ruku v ruce s tragédií a bylo mnoho prvků, jež měly společné. Především jako v klasickém dramatu i zde prodělávají postavy dramatický vývoj. Sám Thor je jiný než v předchozích dvou filmech, v nichž se objevil, a dozrává ke skutečně zlomovým rozhodnutím, k nimž dříve dojít nemohl; totéž platí i pro Lokiho, který upouští od veškeré teatrálnosti, k níž měl jako každý Asgarďan sklony, a jeho jednání se stává komornějším, méně nápadným i zákeřnějším, jeho komika je pak především situační a osobní. Temní elfové jsou potom skutečně temní a mocní, ale i nevyzpytatelní, a dodávají filmu "zlou" auru. Například celý útok na Asgard a „harlekýnovsky“ vyvedení pěšáci mi chvílemi působili husí kůži. Je toho hodně, co se mi líbilo, skutečně hodně, a velice málo toho, co se mi moc nelíbilo (například mi strašně moc chyběla hudba Patricka Doyla, kterou mám stále s Thorem úzce spojenou). Co platí pro oba filmy: postava Jane je napsaná špatně, ve filmu samozřejmě vyloženě nevadí, ale je naprosto bez jakéhokoli charakteru. Obecně bych ale řekl, že TOTO je směr, kterým by se měl Marvel do budoucna vydat.

Antonyho šance dobře dokumentuje takřka diametrální rozdíl mezi kinematografií 70. a 80. let. Zatímco to první období patřilo zčásti normalizačním agitkám, které socialistická produkce chrlila na diváky po desítkách ve snaze umrtvit jejich umělecké cítění a vkus a též je přinutit zapomenout na některé aspekty novodobé historie (případně je přinutit vzpomenout si na ně poněkud jinak tím způsobem, že jim bude až do úmoru opakovat svoji verzi), osmdesátá léta přinesla jistou uměleckou obrodu, která se projevila i zobrazovanou kritikou tehdejší společnosti. Není náhodou, že Antonyho šance připomíná skvělý film Bony a klid. Olmer uměl zobrazovat "nahou" společnost se všemi jejími patologickými prvky - chudoba, beznaděj, špína, kriminalita, sex za peníze i příšerný módní vkus (haha), vše podávané v ubíjejícím uniformním kabátku tehdejší bezkrevné, "panelové" společnosti. (Nejen) v jeho filmech již nejsou deklasované živly pouze nepřáteli, ale jsou i hlavními postavami, tudíž někým, kdo je tady s námi, proti komu nelze jen bojovat a koho již nadále nelze ani ignorovat, jsou produktem neschopného režimu, který odmítá přiznat sobě i okolí fatální chyby; ze zničeného Antonyho se rázem stává antihrdina, který do třídní společnosti nezapadá a ona ho vlastně ani nechce přijmout, neboť je nejen případem pro psychiatrii (s čímž měl socialismus vždy potíže se srovnat), ale též beznadějným idealistou, který touží po něčem, co mu nikdo není schopen nabídnout - po rodině. Jeho snahy stále narážejí, přičemž jediným útočištěm se paradoxně zdá být rodina jiná, kterou neustále odmítá, neboť není jeho vlastní. Slavná teze "já chci, ale nemohu, nelze toho dosáhnout" zde nabývá širších významů a jde hluboko do nitra tehdejších nesvobodných poměrů uvnitř všeubíjející rovnosti. Jedním z hlavních lákadel je pro mne výkon Veroniky Jeníkové, která se filmem probíjí podobně jako hlavní hrdina a též chce něco, co jí společnost není schopna dát. Olmer uměl točit, což dokázal několikrát. Bohužel to, co pro něho dlouho bylo jen vedlejším tématem a účinným nástrojem vyprávění, se pro něho v 90. letech stalo tématem hlavním a hlavní osou vyprávění, což se v jeho tvorbě spolu s tvůrčí vyčerpaností ukázalo jako zcela fatální.

Když mi kamarád před lety doporučoval knihu Čaroděj Zeměmoří a já jsem se ho zeptal, o čem to jako je, řekl, že je o "pravých jménech" a dál že už uvidím sám. Pokud teď zpětně prohlásím, že jeho popis byl "velice nedostatečný", jen bych tím urazil tvorbu paní Le Guin v celé její šíři a hloubce. Zároveň ale tak trochu tuším, že tím chtěl říct víc, než se zprvu mohlo zdát. Samotné filozofické otázky po "esenci a existenci" či něčem jiném tu hrají určitou roli, mnohem větší roli ale hraje jejich zajímavá aplikace v praxi Zeměmoří. Čarodějové tu jako brutální mocipáni a doslova polobozi brázdí vlny oceánů a formují matérii jsoucen i samotné jejich bytí k obrazu svému (tfuj, jak se mi sem dostal Tomáš Akvinský?) prostřednictvím pravých jmen. Neděje se tak náhodou - svět, do něhož je děj zasazen, nápadně připomíná biblický svět stvořený křesťanským Bohem, svět v podstatě stvořený jako dobrý, v němž je sice "světlo" a "tma" odděleno, ale hranici mezi nimi lze překročit až příliš snadno. Asi nikoho nepřekvapí, že ti, kdo hranici nejčastěji překračují, jsou právě čarodějové, kteří, vedení osvětlujícím rozumem a touhou po vědění, pátrají po pravém a nekonečném bytí, jež v jejich očích nabývá nejčastěji podoby všehovlády a především nesmrtelnosti. Nemohou se spokojit s limity a omezeními, ale jakmile prolomí hranici, naruší rovnováhu, způsobí katastrofu a nakonec nenávratně změní i sami sebe. Nepřísluší jim totiž znát odpovědi na všechny otázky ani svévolně manipulovat s esencí a především existencí. Hlavní postava, Krahujec, zákonitosti stvořeného světa přijal a smířil se stím, že na některé otázky se nesmí hledat odpovědi - ty náleží do "zjevené" pravdy. S pravými jmény se musí zacházet opatrně a zodpovědně a rozum sám nestačí na to, aby obsáhnul celou pravdu bytí. Proč se tu takhle rozepisuji? Inu, poněvadž filmařům se to dokonale podařilo přenést na plátno. Nijak nevadí, že se vlastně jedná ne o jednu, nýbrž o dvě zfilmované knihy série. Děj se místy trochu tříští a zákonitosti světa je občas poněkud obtížné pochopit, ale přes to přese všechno jsou myšlenky stále stejné a koherentní. Pomalé tempo vyprávění a důraz spíše na činy než slova jen umocňuje podstatu, že slovo jako myšlenka sice stojí na prapočátku akce, ale až bytí ve světě a jeho interakce s ním mají skutečný, formativní dopad.

Avatara natočili už v půlce devadesátých let, pouze nebyl hraný a jmenoval se Pocahontas.

Krásně odvyprávěný příběh, opravdu krásně. O čem Mulan je především, to jest "odkrývání" světů. Proto mě tak uchvátila nedávná pixarovsko-disneyovská Rebelka, kde běželo takřka o totéž. Ale Mulan jde v tomto ohledu ještě dál - jak se před dívkou odkrývá svět a následně svět objevuje ji, divák odkrývá vše spolu s nimi. Nejprve nahlíží hledáčkem jednoho a poté druhého, načež uzří filmový svět v jeho myšlenkové celistvosti. Tam hranice končí - myšlenky jsou dotaženy až do konce a to všechno působí na diváka. Co je proto na Mulan skvělé? Že je filmem pouze pro diváka, který sedí a sleduje film - ať je malým dítětem nebo letitým starcem, Mulan je tu pro něj. Je tudíž filmem o uvědomění a vědomí, o respektu a vůli žít a nechat žít. Je až neuvěřitelné, že tady zásobárna poselství a motivů nekončí. Vše je totiž vztaženo k reáliím exotické Číny a emancipaci žen v tamní společnosti. Jak tudíž divák sleduje film a nahlíží jeho svět, zároveň získává vědomosti o čínské kultuře, a i když se s ní seznamuje takovým tím "americkým" způsobem, odnese si toho strašně moc, od historických poznatků po orientaci v sociálních problémech. Nahlíží totiž Čínu z různých stran, podobně jako celý film. Další zajímavostí je, že Mulan je docela krátká a děj se odehrává jen na několika místech. Z určitého úhlu pohledu se Čína může zdát "nehybná" - oddaná neměnným tradicím, s lidmi, kteří žijí své životy stále stejně a stereotypně; obrovská, více než tisíciletá říše, kde každá změna stojí obrovské úsilí. V tom se Mulan liší, je totiž o pohybu a změně, přesto v ní ale něco z té "neměnnosti" zůstalo. Možná je víc čínská, než se může na první pohled zdát, ale to jen hádám. Co říci závěrem? Mulan je nesmírně krásný, bohatý a podnětný film, který nejde vstříc divákovi: on tu totiž JE pro diváka od samého začátku.