Kali4

Někde na půli cesty mezi Detective Comicsem a Nolanovou "batmaniádou" povstal z popela znovuzrozený Daredevil - počin značně zahleděný sám do sebe, což potvrzuje přehršel násilí a sáhodlouhých dialogů a monologů, ale zároveň seriál zpracovaný se značnou dávkou umu, přesvědčivými hereckými výkony a důstojným dramatickým scénářem, který hezky zapadá do rozbujelé rodiny relativizující seriálové "postmoderny" posledních let. Co si budeme povídat, originální příliš není, ale lepší hraný seriál s komiksovým hrdinou tady není a nejspíš ani nebude. P.S. Marvel by teď měl stáhnout své ostatní seriálové (s)hity, zaměstnat scénáristy pracemi na dalších sériích Daredevila a připravit jemu a Fiskovi půdu pro nástup do některých dalších Avengers. Zdá se totiž, že Thanos s celou svojí armádou bude vedle D'Onofriova Kingpina působit jako nezajímavý ubožáček.

Kells měl podle mě celkově větší sílu a nutil k hlubšímu zamyšlení nad světem, ve kterém (nikoli bezproblémově) koexistovaly křesťanství a pohanství a s nímž autoři pracovali velmi zajímavě. Píseň moře je možná intimnější, ale z hlediska zápletky se jedná spíš o lehčí materiál, který cílí na menší děti a logicky mnohem víc spoléhá na audiovizuální stránku. To je nejspíš OK, ale já dávám přednost Kellsu s jeho rozmanitými postavami a „konfrontační“ zápletkou. Píseň moře mi jen příjemně zazněla... a zase odezněla. Kdybych měl ale spratka ve věku kolem deseti let i mladšího, beru ho jednoznačně právě na Píseň.

Strašná blbost. A strašná sranda.

No jasně, samoúčelná krávovinka. Na úplně první pohled by člověk řekl, že se jedná skoro o fan film. Ale na fan film tu fungují emoce a jejich kombinace s akcí až překvapivě dobře. Vlastně je to celé až překvapivě soudržné, žánrově vyvážené a dobře natočené. A dohromady je to až nečekaně zábavné. Sakra, málem jsem zapomněl na Salmu! Už někdo zmínil, jak fantasticky na svůj věk vypadá?! Asi zmínil, že? A že když se ke konci tak lišácky usmála, vypadala na třicet? Už končím... Jasně, není to tak vymazlené a dobře napsané jako třeba Odplata, ale který film je, že? Za tu živost a nápaditost ale musím dát zcela subjektivních pět.

Whiplash podle mě není ani tak sondou nebo kritikou, nýbrž účelovou konstrukcí, jež záměrně těží maximum z prvku náhody a extrémních situací, do nichž postavy periodicky uvrhá. Výsledná temná a nepříjemná atmosféra neustálé nejistoty, kdy jisté je pouze to, že scénář a postavy se ještě více zradikalizují, činí z filmu absurdní černou mezižánrovou hříčku, která mi ze všeho nejvíce připomněla alegorii - proto náhoda a radikalizace nejsou slabinami scénáře, nýbrž účinnými nástroji vyprávění, jež pomáhají vykreslit tuto výpověď o metodě řízení a výuky. Závěr je smířlivý, neboť tato extrémní metoda, o níž Whiplash vypovídá, dle autorů skutečně vykazuje i pozitivní výsledky, pokud je uplatněna správnou osobou ve správnou chvíli. J.K. Simmons je jednoduše démon a kamera je fantastická. Chytrý film, který říká to své na rovinu a s velkou jistotou.

Nový Reevesův film působí tak trochu jako návrat Johna Constantina na scénu, aby se dotyčný mstitel opět sám a s těžkým srdcem i myslí probíjel celou hierarchií zábavných protivníků. Keanu toho nikdy moc nenahrál, ať se snažil sebevíc; smutné barvy, promočené oblečení a strhaná tvář mu nicméně vždy svědčily. Ono je fakt, že to tento herec měl (a stále má) v životě dost těžké, tudíž se možná ani nemusí moc „snažit.“ Pan Wick představuje důstojný návrat v roli, která mu velmi pěkně padne, přičemž jej spolehlivě podpírá značně nadsazený scénář, který si zcela uvědomuje hranice, jejichž překročení by mu přineslo leda divácký výsměch. Na konci už se z toho stává trochu fraška, výsledný pozitivní dojem ale nezkazí.

Další Marshallův neinvenční počin pohřbený jeho rutinní režií. Nepřekvapivě pouze herci koření svými výkony jinak fádní scény - válí především Chris Pine a Emily. K úspěchu je ale sakra daleko.

Studený jak psí čumák se zápletkou, kterou můžete shrnout asi takhle: záměna, láska, nápoj. To by teoreticky nemusel být problém, kdyby to mělo padesát minut a ne hodinu padesát, takhle je celkem utrpení sledovat skoro dvě hodiny Spišáka s jedním a tím samým výrazem, kterak... nic nedělá. Ale nebudu lhát, Celeste Buckingham je kus, jedna hvězda za ní. I když hraje jak největší ochotnice z Horní Dolní, vedle Spišáka se neztratí. ;-) Každopádně koukněte radši na tohle.

Film roku. Fincher naplno využívá potenciálu na všech frontách. Od romantiky přes detektivku, revenge movie, satiru až po hodně černou komedii. Vrchol filmařiny, kdy přecházíte mezi žánry, ani nevíte jak. Vše tak samozřejmé a přirozené, až to děsí, a zároveň zcela ironické, přerůstající v jednu gigantickou hyperbolu. Fincher podle mě dosáhl jednoho z oněch pomyslných filmařských vrcholů, kdy prolnul dva protipóly, tedy film jakožto realistický obraz skutečnosti s filmem coby alegorií či básní odvádějícím diváka daleko na vzdálené ostrovy imaginace. Pokud se už neudělují Oscary za toto, pak za co? (Berte to jako výzvu.) A Ben se skutečně a doslova stal ve všech ohledech tou dřevěnou loutkou, za kterou jsem ho vždycky považoval (a je v tom skvělý), plus prosím Plešouna pro psycho-androida nesoucího sériové označení "Rosamund-Pike."

Pokud bych hodnotil pouze Zabíjení soudruha a především Poslední hurá, bylo by to za pět. V nich se divák konečně dočká silných scénářů s vypointovanými dialogy a trefnými glosami i skvělých herců, jimž role pasují jak prdel na hrnec. V Posledním hurá si to neskutečně dávají Kaiser, Lábus a Luknár, zamrazilo mne i při rozhovoru Husáka a Čarnogurského, záběry z tehdejší Letné jsou pěkně sestříhány a použity ve filmu, přičemž vše je chytře a celkem pevně provázáno v organický celek. Bohužel je škoda, že na "skutečný" scénář čeká divák až do pátého dílu. Stále přemýšlím, jestli by bývalo nebylo užitečnější, kdyby se bylo u projektu vystřídalo více režisérů, případně i scénáristů. Ne že by přímo Sedláček vyčichl, ale mám takový pocit, že mě jaksi už nemá čím překvapit. Ukázal, že pomocí dialogů, monologů a poetických (nebo zcela prázdných) záběrů umí zaujmout a potěšit, ale též je schopen jich využít takřka jako zbraně hromadného uspání a nasrání. Po 89. roce se však těším na Tugendhat.