Dan9K

Věděl jsem do čeho jdu a že není možné, aby 450-ti minutové monstrum udrželo člověka v pozornosti po celou dobu projekce. Že to prostě není v lidských možnostech. Faktem je, že už od prvních vteřin, při postupném projetí domovské vesnice za pozorné asistence turu domácího, je jasné, jakým směrem se bude Satanské tango ubírat a že si rozhodně nebude s těmi ohranými problémy, jako je udržení napětí a zábava, dělat starost. A ani jsem to od něj nechtěl. Mou základní chybou bylo, že jsem si až příliš důkladně pročetl těch pár řádků v katalogu, které o snímku informovaly a jejichž pravdivost se v samotném sále projevila asi jako moje peníze za lístky v kapse Fera Feniče. Za prvé mluvila o dokonalém vykreslení postav, na které je prý dostatek času, což se jeví na první pohled jako zcela racionální úsudek. Ovšem už se nezmiňuje, že většina scén trvá pětkrát déle než ve Vesmírné Odysee a výsledné obsahové sdělení pak (i přes obří stopáž) není o mnoho větší, než v běžném filmu. Chci tím říct, že fakt dobře vykreslená postava je jedna (malá holka) a ucházejícím způsobem tak tři (Iremiáš, doktor a snad Futaki), ostatní pro mě znamenaly jen jména, na která do zítřka zapomenu. Druhou věcí je efektní navnadění v podobě předvečeru apocalypsy. Tam byl asi ten největší problém, jelikož mám o této situaci (ať už znamená či znázorňuje cokoliv) svou "zidealizovanou" představu, kterou se rozhodně nepodařilo naplnit. Některé střípky (v podobě deště, bláta, blesků a pobíhajících domácích zvířat) se mé představě přiblížily jen trochu; a rozhodně by byla zrealizovatelná i přes menší rozpočet. První trojhoďka (ani nevíte, co udělá takový film s vaším subjektivním vnímáním času) by mohla být zdařilou introdukcí. Již hirnlego zmiňované pasáže svítání, tanec nebo mučení kočky (mimochodem to mi přišlo odpornější, než jakékoliv umělé létající vnitřnosti, hovna nebo blitky, protože tohle prostě bylo REÁLNÉ a to mi nikdo nevymluví) byly dokonalé. Ovšem scéna "monolog Iremiáše;mrtvé dítě na stole" pro mě znamená takový předěl. Už jenom fakt, že to dítě naprosto zřetelně dýchalo, mi vrhlo na celý film a jeho práci s detaily temný stín. Samotný monolog pak byl pro mě takovým trpkým vystřízlivěním, jelikož nasměřoval děj tam, kam jsem rozhodně nechtěl a jeho patetičnost mnou trochu zacloumala, až jsem málem vzbudil lidi okolo. Film rovněž nezná pojem gradace, alespoň pokud bereme v potaz to, že se blíží něco zlého, velkého nebo důležitého. Nechápu, proč byl začátek filmu temnější, než jeho prostředek a ten zase temnější, než jeho konec. Ještě něco mám, komentář je ale bohužel limitován. Ale co hodnocení? 2 a hůř je ošklivé, protože tenhle film je prostě velký. A to nejen svou délkou, ale celým svým vyzněním. Nezaslouží si být takhle strhán. 3 - čili průměr? Pche. 4-5...vžádném případě, žádný film mi nezpůsobil takovou fyzickou a psychickou bolest. A nechat bez hodnocení? Film, kterému jsem věnoval tak 10 hodin života? A ani bych ho neměl mezi zhlédnutými? Co s tím? Současné hodnocení je tedy čistě náhodné (ale nevěřte tomu :-) ). Jo a mimochodem, režisérovy kecy o tom, že nemá smysl točit filmy o příběhu, jelikož kvalitnější příběh než zabití Kaina Ábelem, už nikdo nevymslí, je naprostý ale naprostý NESMYSL! Už jenom v té Bibli se najde spousta lepších fikcí.

Hodně vtipný film složený ze sedmi povídek z prostředí poválečného Srbska na motivy sedmi smrtelných hříchů s řádnou dávkou černého humoru, cynismu a absurdity. Narozdíl od velkého množství povídkových filmů se zde celkem povedlo ukočírovat všechny části tak, aby některé zbytečně neshazovaly celý film ( i když v případě vcelku pro mě průměrných povídek Obžerství (to mělo ale zase výraznou pointu) a Závist se to skoro povedlo). Zbylých pět je ovšem lahůdka a obzvláště po skončení povídky Pýcha se mi v hlavě převalovala myšlenka o plném hodnocení, ke kterému to rozhodně nemělo daleko.

Uf...Mám se bát dát jednu hvězdičku, abych nebyl pozér, jak tvrdí belldandy? Ale mě prostě nic jiného nezbývá. Kdybych měl dát víc, byl bych pokrytec a nedostal bych se do Božího království! Ale vezmu to postupně. První a kratší kapitola byla esencí nudy (a to ne, protože bych vyžadoval akční honičky na oslech, ale našel jsem v ní zoufale málo podnětů). Záběry na Ježíše, který jakoby vystupoval z pozadí, byly sice fajn, mladá Mária byla možná až moc pohledná, ale už si z té části nic víc nepamatuji. To druhá kapitola je nesporně zajímavější. Opravdu nevím, z jakého pohledu ji uchopit. Nedokážu se přesně vžít do pocitů homosexuálního komunisty Pasoliniho, ale pokud to bral jako odstrašení potencionálních věřících, pak fajn (i když některé konkrétní pasáže mě z tohoto pohledu celkem odrazují). To, co se mi skutečně líbilo, byla postava samotného Ježíše, kterou Pasolini zobrazil bez jakýchkoliv okolků. Většinu času byl z mého pohledu dosti zlý a abych řekl pravdu, pokud bych v té době žil a viděl a slyšel, co říká, za jeho smrt bych se postavil rovněž. Tolik otázek mi vyvstanulo při jeho dogmatických monolozích a při tom žádná odpověď. Nejednou mi přišla na mysl teze, kde asi vzali v argumentačních schopnostech jeho stoupenci inspiraci. Tím ale rozhodně nechci tvrdit, že to, co se odehrává v tomto filmu, beru jako bernou minci, i přesto, že je to přesně podle ekumenického překladu. A to zejména z důvodu vynechání některých ne zrovna podřadných prvků (o, kterých nevím jistě, že byly přímo v Matoušovi, ale opak by mě upřímně překvapil). Musím ještě zmínit velmi divně vybranou (respektive ukradenou) hudbu, která rozhodně nepůsobila stmelujícím dojmem a celý snímek do značné míry zdivnila, což mi v příběhu o Ježíši nepřijde zrovna účelné. Z jiného soudku, opět mě zklamalo zabodávání kolíků do dlaně a nikoliv do zápěstí, častý to jev Kristových pašijí. A nakonec nesmím zapomenout na časté vyskytování "WTF scén", z nichž bych jmenoval především Jidášovu sebevraždu, uzdravování, trojnásobné Petrovo zapření a jako bonbónek - odvalení šutru z jeskyně za zvuků spirituálu, které byly zkrátka úžasně špatně natočeny a sestříhány. I když možná vyprsknutí smíchem učelem bylo, to nevím. Co říci závěrem? Pokud jsem vás dostatešně naštval, stačí si připustit, že jsem pozér a hned bude líp. Vyzkoušejte!

No jo....Japonci....prý na to mají koukat jen vyrovnaní jedinci....jo jo, to já přece jsem! Ale proč mám jen pocit, že mě sousedka u nás v baráku vždycky strašně štvala?

Ať vás tenhle dokument ani nenapadne sledovat, pokud jste neviděli některý z těchto Kubrickových filmů: The Killing (ten obzvláště), Dr. Strangelove, Space Odyssey, Shining a částešně i Full Metal Jacket. Dokonalé prozrazení nejlepších momentů filmu bych asi nepřekousl, a proto jsem rád, že jsem si tenhle jinak výborný dokument prohlédl až se znalostí všech jeho filmů. Kubrick je sice největší režisér všech dob ( zdravím Apache ) , ale určité kritické očko by se co do objektivnosti hodilo. Jediná prťavá kritička (tušímže) Scorseseho, ohledně filmu Divnoláska a tamějších hereckých výkonů a scénáře, to skutečně nezachrání. Dále je trochu škoda, že nebyl do filmu zařazen žádný rozhovor se samotným Kubrickem, zvláště pak, jak jsem z konce pochopil, jich několik před smrtí udělal. Dokument je to tedy poutavý, jako pocta Stanleymu je to fakt dobré, ale v TOP 200 to nemá co dělat, tam by měla být spíše většina jeho filmů (což není).

Já jsem operní neznaboh par exelanse a Carmen je moje první zhlédnutá opera od začátku do konce, i když jen na videu s muzikálovým pojetím... Nezbývá mi ale nic jiného, než se připojit ke kritice z 19. století. První akt je (myslím hudebně) natřískaný a pak už to ztrácí dech. Ale i tak po hudební stránce je to úžasné, avšak sólový operní zpěv mi nikdy k srdci nepřirostl. Mám u něj pocit, že dokáže zastřít i sebelepší melodii. Co se týče filmu, je to prostě standard. Carmen je pěkně chlupatá a Domingo řve. Příběhově je to pochopitelně neobjevné, ale bylo by naivní čekat něco jiného. Škoda, že opery obecně nedělali trochu kratší, Carmen se dá vydržet v pohodě, protože obsahuje tak 5 všeobecně známých hitů a dalších 10, které klidně můžete znát, i když se o to vůbec nezajímáte, navíc není tak dlouhá, ale těch ostatních čtyřhodinových ( třeba Wagnerových) kolosů se prostě bojím. To hulákání prostě unaví ať chcete nebo ne :-)

Dávám pět hvězd po prvním zhlédnutí. Po případném druhém to bude (očekávám) na 5 a půl. Díky Simpsonům hodně písniček znám, ale nejsou tím jediným aspektem, který mě pohltil. Jsou jimi přátelská atmosféra, sympatičtí představitelé a zejména geniální závěr, při kterém jsem zapomněl na mírně rozporuplné pocity ze začátku.

Ať se děje, co se děje, Bergman si točil pořád to svoje i v novém tisíciletí a pořád to má něco do sebe. Tolik mnou kýženého blockbusteru v jeho podání se už asi nedočkám, ale už jsem se s tím smířil. Saraband je velmi pomalý film, snad i v rámci Bergmanovy tvorby je to velmi pomalý film. Komunikace mezi postavami funguje převážně na principu dlouhosáhlých monologů, které mi nepřišly příliš reálné a které by byly bývaly dokonalou nudou, nebýt zpestření v podobě povahy Johanova syna - Henrika, který jako jediný přináší do rodinné idylky trochu napětí a filmovosti. Snímek mě zaujal dokonale se v průběhu zlepšující kvalitou. Mluvení Liv Ullmann do kamery bylo v počátku strašně rušivé a nevěrohodné. Je to k nevíře, ale zhruba od poloviny začíná mít film docela spád. Ale i tak to není hlavní důvod, proč nakonec dávám přes větší kritiku ještě poměrně kladné hodnocení. Tím je obsah dialogů a fakt, že je psal 85-ti letý člověk pro své dlouholeté, téměř stejně staré, kolegy. Nebylo těžké si význam rozhovorů o smrti či smyslu života převést přes filmové postavy do reálných lidí a bylo velmi zajímavé zjišťovat, jak to vidí takto nadaný člověk na sklonku svého dlouhého života...

Nepříliš zdařile natočený romantický film, ve kterém se nedočkáte žádného překvapení, navíc se postavy chovají nesympaticky/nelogicky a vy se tudíž nemáte koho chytit a komu fandit. Z počátku to nevypadá zle, ale postupem času z toho nějak vyprchala jiskra, se mi zdá.

Jsem si plně vědom, že vzhledem k mému věku mi tento film není ani vzdáleně určen ( i když jsem ho spatřil rád). Přesto bych neřekl, že je to ten hlavní důvod, proč je nakonec mé hodnocení takové. Dialogy, děj, herecké výkony, proti nim nemám výhradu. O technických záležitostech nemůže být ani řeč, absence hudby (bohužel u Bergmana tradiční) sice vyvolává kýženou realističnost a opravdovost, ale u mě způsobuje zdlouhavost. V oficiálním textu distributora se píše, že Bergman vyjádřil vztah bez symbolů a metafor. S upřímným potěšením ( nebo hrůzou?) zjišťuji, že to je to, čeho si na režisérovi cením nejvíc a co mě na jeho filmech baví.