Eodeon

nejlepší skladba z Prosperových knih (vedle Mirandy a Prosperovy magie). i když se to nezdá, skladba je o lásce a to přímo v krystalické podobě - legendární láska na první pohled. to bývá takový ten patetický moment, který jako kdyby obsáhnul celý svět a zastavoval čas. láska je svým způsobem ta nejsmutnější věc na světě, a proto pokud komponista usiluje ji alespoň trochu věrně přiblížit, musí nechat hudbu doslova vzlykat a sténat. v lepších případech jsou to slzy štěstí.

"Na Hollywood a jeho filmy nedáme dopustiť – vačšina z nás na nich vyrastala a dobre vieme, že život bez nich by nebol tak zábavný. Ale byť filmovým fanúšikom, ktorý hltá mesačne dvadsať filmov, a byť všetky z nich hollywoodské, to by sme čoskoro začali pred zrkadlom sami sebe klásť otázku „You talkin’ to me?!“ Pre osvieženie, pre vyváženie filmových zážitkov, ktoré chceme a potrebujeme nielen pre zábavu, ale aj pre poučenie či preskúmanie iných kultúr a odlišných rozprávačských prístupov, sú tu filmy NEhollywoodské" (POMO)

- nemyslím, že je třeba nějak komentovat hypotézu, podle které jsou "nehollywoodské" filmy mimo později dodané periferní hodnoty především jakousi vycpávkou nutných mezer při hltání hollywoodských fláků, ale zdokumentovat jsem si to zkrátka musel, jinak bych sám sobě po nějaké době neuvěřil, co jsem si právě přečetl.

PS. : zajímalo by mě docela i to, kdo vlastně spadá mezi "nás", které výrok zastupuje. každý "filmový fanúšik"?

na nejprestižnější domácí festival jsem se bohužel letos nevypravil a že mně to bylo tak líto, když jsem si pročítal program a nacházel v něm řádově desítky žhavých novinek od svých oblíbených režisérů! a proto děkuji ČSFD agentům, že mi svými prostoduchými "reporty" povědomí o letošním ročníku natolik znechutili, že důvod k lítosti rázem pominul.

při příležitosti otevření obyčejně nepřístupných prostor všech táborských kostelů se konalo promítání známého francouzského dokumentárního eseje Domov a to přímo v husí kůži nahánějícím podzemí klášterního kostela Narození Panny Marie na náměstí Mikuláše z Husi. pravda, možnost promítnout si snímek na osobním počítači z YT, kde je celý ve vysoké kvalitě nastreamovaný, garantuje lepší kvalitu obrazu a původní komentář doprovázející obrazy, zážitek z projekce v jakési kryptě se podobající sklepní prostoře raně barokního kostela z poloviny sedmnáctého století je zkrátka   zážitek z projekce v jakési kryptě se podobající sklepní prostoře raně barokního kostela z poloviny sedmnáctého století. nehledě na mráz, poněkud kazatelský přednes komentáře, který často s obrazem vůbec nekorespondoval, a místy příjemnou kontemplativní, jindy naopak otravnou a rušící hudbu sestávající s příliš různorodého množství mixovaných tracků, zážitek to byl silný už jen kvůli jedinečnosti situace, zvláštní atmosféře a kameramansky precizně vysochaným dynamickým obrazům. troufnul bych si dokonce tvrdit, že takto silné snímky, i když komponované v relativně banální výpověď, obstojí samy o sobě bez komentáře nebo jakékoliv hudby. ticho, absence vzruchů pro druhý smysl, filmové eseje obvykle mrzačí. Domov je, zdá se, opačný případ. tektonika obrazů a její pocítění okem, je přímo povznášejícím požitkem, který by byl hřích narušit.

kvůli nedostatku času s velkým zpožděním a proto i s velkým odstupem jsem se rozhodl přeci jen shrnout své blednoucí dojmy z návštěvy jedné daleké filmové přehlídky v kratičkém minireportu.

během jednoho víkendu měli diváci příležitost zhlédnout čtrnáct filmů (z nichž jsem vynechal jen jediný - Chuť melounů), poslechnout si přednášku o Tchai-wanu a prohlédnout si tématicky související výstavu fotografií. přes několik drobných komplikací (nepadnoucí titulky k jednomu z filmů a programové změny) byly odpromítány všechny anoncované snímky a dokonce jeden bonusový, "vypůjčený" z festivalu Cinema Mundi: bangladéšský "psychoanalytický" biják Osoba třetí, číslo jednotné (2009).

pozoruhodnou shodou bylo především to, jak téměř všechny filmy obsahovaly přibližně v polovině jakýsi zlom, ať už fakticky daný poetikou výstavby filmu, nebo individuálně pocítěný během sledování. už zdánlivě infantilní zahajovací film Malá mořská víla Dodo (2005) se v polovině své délky přelomil z načančané idylky v táhnoucí se deziluzi, radostný zvyk se proměnil v patologickou obsesi, améliovsky povznesené figurky v náměsíčné zoufalce, přehnaně saturované barvy potemněly. náhlá šokující proměna stylu ovšem velmi případně ilustrovala všudypřítomně přiznávané téma pohádky, na jednu stranu pojímané jako hýčkání dětí, na stranu druhou příprava na kruté životní útrapy pomocí násilných absurdizovaných příběhů.

cosi podobného lze vypozorovat i na jednom ze dvou !zdaleka! nejlepších uvedených filmů, na Teroristech (1986) režiséra Edwarda Yanga. roztříštěnost komponent znemožňující hlubší průnik do obsahů filmu a vynucující si aktivnější zapojení diváka se postupem času odhaluje nejen jakožto dramaturgický princip, ale zároveň jako samo hledané vodítko k tématickému jádru snímku. v depresivním závěru sice kulminuje melancholie Teroristů, ale také v něm dochází k ucelení struktury a vnímavější divák porozumí, poodhalí univerzální téma neznatelnosti hranice mezi pravdou a klamem, nabízenou a skutečnou motivací, oceňovanou literární fikcí a skutečným životem.

také třetí film prvního večera mě velice potěšil. Modrá brána (2002), námětem podobná korejským filmům stejného žánru, se ukázala být romantickým filmem bez přidané hodnoty patosu. není v něm stopy po simulaci láskyplného vztahu ani uměle vyvolávaného tragična. naopak, potěší nebývale realistickým a civilním přístupem s občasnými a mnou velmi vítanými okamžiky prosluněného zpomalení, přiléhavými k nostalgické intenci filmu jako vybledlé vzpomínky na první lásku.

spíše nešťastný zlom nastal u filmu Monga (2010), žánrovky, která až příliš okatě těží z popularity schémat o výstupu na vrchol a následném tragickém pádu a mírou patosu se úspěšně vyrovnává nejnechutnějším kýčům. zvláštní, jak malému množství diváků vadilo prezentování šikany, každodenní brutality pouličních gangů a života v disfunkční rodině jako radostné alternativy, pohodové zábavy se spolubratry z gangu, legitimní seberealizace, zkrátka žádoucího ideálu. ale jistě, nebýt této citové manipulace, nezafungovala by ani druhá půle filmu, v níž se vsugerovaný ideál začíná bořit pod tíhou daleko komplikovanější a reálnější "skutečnosti". snad bych mohl až příliš násilné vtlačení do naznačených citových poloh také poněkud násilně omluvit tématizací mladických ideálů hlavního hrdiny, kterým se film formálně podřizuje. maličko se tím pokouším zmírnit růžové brýle, jejichž optikou jsme nuceni nahlížet na události z první poloviny filmu, ale které zůstávají přese všecha vyobrazená příkoří přítomna až do samotného závěru a okatě se připomenou především kapkami krve morfujícími do podoby padajících okvětních lístků japonských třešní. víceméně mě na filmu potěšil jen na komerční poměry stále odvážný motiv homoerotického vztahu mezi dvěma dlouholetými přáteli, který ovšem ve filmu nedostal příliš prostoru a objevoval se pouze občasně kdesi ve druhém třetím plánu.

druhý den byla promítnuta mimo jiné i série filmů Hou Hsiao-hsienga (zaujat filmovými fotografiemi v knize Cinema Now jsem se již dříve podíval na jeho Millennium Mambo a v sobotu večer jsem si namísto známého Tsaiova filmu pustil Let červeného balónku inspirovaný slavným krátkým filmem Alberta Lamorisse). na přehlídce byly promítány tyto: vzpomínková filmová autobiografie režisérova dětství Čas žít a čas zemřít (1985), povídkový film tří režisérů Nosič reklamy (1983), který trpěl jednak nevyrovnaností tří příspěvků, jednak cézurou mezi kulturami a národy, a nakonec další ze dvou zdaleka nejlepších uvedených filmů - Tři časy (2005), univerzálně srozumitelný opus o třech epochách a jednom archetypálním citu s nespočtem podob.

naprostou pohromou se ukázal být plačtivý historický epos o partyzánském odboji obyvatel Tchai-wanu (dříve Formosy) proti japonským invazním vojskům pojmenovaný neskromně Blue Brave: The Legend of Formosa in 1895 (2008). v zoufale patetickém a doslova laciném snímku oslavujícím prototypický ideál hrdiny-partyzána a otupujícím politicky nekorektní výčnělky poukazem na lidskost japonského velitele okupačních sil není stopy po vyváženém historickém obrazu. úmorné sledování kompenzuje pouze nezáměrná směšnost mnohých scén a dialogů. k velkým mínusům přehlídky počítám i naivní a tendenční romantický film Poslouchej (2009).

trochu v rozpacích jsem byl z Mysu číslo 7 (2008). odlehčenému a komerčně poplatnému filmu naplněnému karikaturickými figurkami namísto věrohodných postav slušely po dlouhou dobu zdánlivě nesouvisející retrospektivy do čísi minulosti z dob kapitulace Japonska, díky kterým nabývá film alespoň širšího dějinného kontextu. převažující narativní linie odehrávající se v současnosti se oproti tomu dotýká aktuálních témat a nabízí široký kolorit figurek, se kterými se může identifikovat a následně dojímat skoro každý Tchaiwanec. film postrádající větší uměleckou hodnotu si tedy zaslouží určité ocenění za hodnotu společensko-kulturní a za pochybné, ačkoliv i tak velmi užitečné přispění k hledání výrazu tchaiwanské národní kinematografie.

převážně pozitivní dojmy zůstaly z promítání Vy mluvíte francouzsky? (2009), filmu mně známého spíše pod originálním názvem Yang Yang. uchvacující kamera a možná i blízkost, ze které jsem plátno sledoval, učinila z příběhu mladé Yang-yang cosi kromobyčejně intimního a neopakovatelného. zajímavý kontext filmu dodá ČSFD komentář Jiřího Flígla.

jako vrcholné umělecké dílo, mnohými diváky bohužel nepochopené, se ukázala Leeova Touha, opatrnost (2007). vítanou šanci na závěr přehlídky zhlédnout dříve opomenutý film v nejlepší možné kvalitě, v níž zvláště tento film patřičně vyniká, jsme si nemohli nechat ujít, ačkoliv jsme málem nestihli spoj domů a byli jsme nuceni vynechat závěr. podle mnohých reakcí problematický závěr, bez něhož by ovšem dílo nikdy nedosáhlo hloubky svého tématu a svého citového účinku, jsme byli nuceni doplnit si až doma.

...., které mám v úmyslu letos (2011) určitě navštívit (v pořadí konání):

0. Projekt 100 http://www.projekt100.cz

1. Seminář tchaiwanských filmů ve Veselí nad Moravou http://www.mksveseli.cz/kino-morava/filmove-seminare.html

2. Febio fest v Praze http://www.febiofest.cz

3. Jeden svět v Táboře http://www.jedensvet.cz 

4. Academia Film Olomouc (kdeasi) http://www.afo.cz

5. Letní filmový maraton ve Vsetíně se zaměřením na bulharský film http://www.fkvsetin.cz/lfm11.htm

vše ostatní se zatím zvažuje a nevidím to příliš růžově, čas není, peníze nejsou (Vary, LFŠ, PAF, Archivní film v UH, Film Sokolov, Jihlava)