Eodeon

osobně si filmy z kolekce Destricted dělím na pětici těch slušných (z toho tři přímo úchvatné) a dvojici velmi slabých:

/// Balcan Erotic Epic, r. Marina Abramovic ///

jeden ze dvou nejslabších. z komentáře i filmové ilustrace v jednak hraných, jednak animovaných pasážích se dozvídáme několik s erotikou spjatých pověr balkánského folklóru. vše.

/// Death Valley, r. Sam Taylor-Wood ///

ukázalo se, že obavy ze jména Sam Taylor-Woodové byly naprosto oprávněné. v souvislosti s jejími filmy lze asi nejlépe uplatnit slovo neproniknutelné. předávanou informaci mi je pokaždé nesmírně zatěžko odečíst z filmu samotného, ten pak zcela ztratí smysl, není-li doplněný o vysvětlující komentář (jaké lze najít kupříkladu pod streamy na UbuWebu). přitom tato sdělení bývají velmi prostá, až banální! ovšem nijak neakcentovaná. to si nedovedu vyložit jinak než jako neschopnost autora. pravda, líbí se mi některé z jejích krátkých filmů (Ascension, A Little Death, Pieta, Still life), tento mezi ně ovšem nepatří. nejsem schopen v něm vidět víc než naprosto zpackanou snahu zkrášlit pornografickou estetiku. ale trochu mě těší už jen ta snaha o větší tvůrčí kontrolu nad pornografickým filmem, protože to je cesta k plnějšímu využití nesmírného potenciálu nejžádanějšího žánru. vše.

/// Hoist, r. Matthew Barney ///

pro takové věci mám Matthewa Barneyho rád.

/// House Call, r. Richard Prince ///

spíše příjemné než nepříjemné překvapení, u kterého jsem trochu nejistý, jak ho přijmout. vždycky jsem měl zato, že užívání fragmentů jiných audiovizuálních děl v nových celcích je fatálně přehlíženou cestou do další umělecké sféry filmu. je to nevídaná metoda tvorby významů, využívaná jen zřídka a okrajově. mám na mysli novou souvislost, vznikající změnou kontextu, anebo kdy jen kvůli nepatrné úpravě dochází ke zcela odlišnému efektu. představuje zdroj pro unikátní významové konotace, pracující zejména s historickou a kulturní vzdělaností diváka. kdo může říct, zda největší filmové dílo nebude teprve stvořeno a to “metatextuálně”, kompilováním starších celků, pokud se tento směr lépe nezmapuje jak filmaři, tak později teoretiky? chápu, že se vším tím rozmachem plagiátorství je těžké dívat se na podobné postupy z nové perspektivy a vlastně o to víc si vážím velmi odvážných a přehnaných postupů některých tvůrců, kteří jako například Kenneth Anger tuto cestu užívají se zarážející samozřejmostí a to dokonce při snaze dosáhnout ještě údernějších výsledků. House Call je přízemnější, a to se ostatně i k věkem zohavenému pornu dokonale hodí. původní film doznal mála změn. hlavní spočívá ve zvukovém doprovodu. a už jen tím je dosaženo obdivuhodně jinakých efektů. i ta minimalistická drobnost strhává všechen nános obvyklosti, vlekoucí se ruku v ruce se zažitými způsoby vnímání při recepci téhož pořád dokola. je tomu nejspíš opravdu jak mě kdysi napadlo, že na straně diváka stejnost převažuje nad rozdílností. a vliv na to má samozřejmě právě tomu předcházející divácká zkušenost a tedy i cosi na tváři kinematografie jako celku. možná jen zábavné a jinak nezajímavé prostříhané péčko staré dekády let s novým akustickým podkreslením, určitě ale prostor pro realizaci cenné reflexe filmu včetně malého příspěvku k jeho revitalizaci.

/// Impaled, r. Larry Clark ///

jeden z trojice naprosto úchvatných kousků. vůbec nevěřte tomu, že je to prostě jen další krátké porno, jakých je po internetu nastreamováno řádově … neodvažuji se to odhadovat. v některých z těch tuctových, často amatérských porn předchází kýžené akci velmi stručné jakoby “interview” s aktéry. zde rovněž najdete obdobu. obyčejně jde o dotazy na osobní očekávání, předchozí zkušenosti, názor na přítomného partnera, uvedení do pohodovější nálady, nevím, nevěnuji tomu pozornost – a to protože jde především o porna s nezkušenými začátečníky. běžně to mívá, odhadoval bych, pouze ten účel, diváka patřičně navnadit na skutečnou podstatu filmu, která záhy následuje. v případě Impaled sledujeme casting drtivou většinu stopáže! a to se jedná o nejdelší film z kolekce, trvající přes sedmatřicet minut!

v osmi komentářích (z deseti) na ČSFD se zpochybňuje nebo přímo popírá představa jakékoliv uměleckosti v Destricted, ve třech případech z toho je řeč jmenovitě o Impaled. a já nemohu souhlasit. už jsem slyšel bez nadsázky desítky různých pohledů na podstatu uměleckosti, sám zastával v různých obdobích několik různých názorů, ale důležitý je pro mě ten současný, také nejvíce stabilní. vycházím z toho, že uměleckost spočívá ve schopnosti média zobrazit všednost jiným způsobem, ozvláštnit a zprostředkováním tohoto z ustáleného vnímání vytrhnout i diváka. a protože každý film do určité míry má takový efekt, lze o filmu hovořit jako o umění i obecně. proto jsem také prve mluvil přímo o médiu, nejen o hypotetickém konkrétním filmu. Impaled tu podmínku naplňuje do značné míry. ono ani k velké uměleckosti nebývá třeba rozmáchlost při stylizování. někdy, a v případě jednání s něčím tak moc redukovaným na pásový produkt, že se takřka ztrácejí jakékoliv rozdíly a s nimi i záchytné body pro diváka, jako je tomu u pornografie, někdy stačí docela málo.

v tomto případě tím málem byl především docela obyčejný reverz. nepoměrem mezi délkou castingové části a dobou, během které sledujeme samotný styk v konci filmu, je přesunut důraz a s ním i pozornost právě na první část. jsme nuceni se o zájemce-být-pornoherci zajímat blíže, než jak jsme zvyklí z úvodů tradičních pornofilmů, které obvykle přeskakujeme rovnou k “jádru věci”. velmi nenásilným způsobem zjišťujeme, že je nesmírně zábavné i překvapivě poučné dozvědět se o těch lidech víc než jak vypadají nazí a jak šikovní jsou když na to přijde. zvíme jejich zkušenosti, představy, motivace se castingu vůbec zúčastnit, rozpoznáme nálady, stavy duše, možná nervozitu a strach z kroku do neznáma v případě některých a vyplují napovrch i kdejaké povahové rysy. někdy se snažíme proniknout pod pozlátko z hraného sebevědomí, jindy domyslet, proč zájemci o dráhu pornoherce sebevědomí zdá se zcela schází. budoucí akce získává k neméně animálnímu ještě lidštější rozměr, bohatší o bližší seznámení s jedinečností mnoha jednotlivců a to i přestože je z castingu kluků nakonec vybrán jen jediný. osobně mi sice připadl po osobnostní stránce nejméně zajímavý, pokud mohu soudit z tak krátkého a povrchního přiblížení, ovšem pozorovat jeho bezděčné grimasy ve tváři po zbytek filmu bylo hodně pozoruhodné. jen si to představte – pornofilm, u jehož sledování nemůžete odtrhnout zrak od tváří herců! skoro jsem v pokušení tvrdit, že žádný herec by rozpaky nad svou první zkušeností toho druhu nezahrál tak skvěle, jako to – jak se jen jmenoval? – prožil.

podobně působivé bylo sledovat casting holek, tentokrát za účasti vybraného partnera (wtf) a s tím, že on sám příležitostně moderoval rozhovory (wtf č.2). dál si nejsem jist, zda jsem pochopil správně, že volba partnerky byla také na něm. každopádně pokud ano, vybral si přesně tu, kterou jsem si já pro sebe jednoznačně vyloučil už v prvním kole. o dekádu starší, nevkusná, nadržená, líbivá husa, asi tak nějak bych jí popsal já. co se mu na ní jen mohlo líbit? snad všechna ta atraktivita spočívala v naprosté odlišnosti od holek, se kterými měl sexuální zkušenosti do té doby, a možná mu byla zároveň příjemná i ta její hyperaktivita. vždyť přeci právě s tím souvisí jeho motivace “do průmyslu” vstoupit. chtěl mít !tu! zkušenost. chtěl zakusit něco nového, příjemného a jinak než byl zvyklý. a něco takového zakusil i divák Impaled. viděl porno jiné i stejné, obohacené o duševní rozměr, odhalené až do principu včetně motivací zúčastněných a nebývale komunikativní film směrem k divákovi. to vše zdá se jakoby přidávalo na intenzitě dojmů ze sexu v posledních minutách. pro všechno to duševní odhalování na začátku, které přibylo k tradičnímu tělesnému, a pro všechnu tu pravdivost, krystalizující celou dobu, zůstala nahá i skutečnost o sexuálním aktu. nic ze vší té slasti a nezkušenecké rozčarovanosti nebylo třeba hrát, jako se o to pokoušela ona, očividně mnohem zkušenější pornoherečka. a během titulků sledujeme toho klučinu unaveného odpočívat rozvaleného na pohovce a vstřebávat ten přehršel zážitků, nevěda si s nimi rady, a přesně to po tak nečekaně hluboce vystavěném pornofilmu bude dělat i divák.

a ani to není vše. někteří si stěžují, že po tzv. “sexuální revoluci” nezbylo ze sexu nic než hédonismus tělesného uspokojení. duchovní rozměr, který ze sexuálního spojení muže a ženy, učinil svátost a přítomná nejsilnější emoce – romantická láska, kterou soulož stvrzovala, přestaly být nezbytnou součástí sexuálního aktu, časem přestaly být jeho součástí docela. Impaled podle mého tím, jak je natočen a jak jsem film popsal, do jisté míry navrací sexuálnímu styku, co mu podle jedněch bylo zcizeno. a to pomocí porna, média, které podle jiných, možná těch samých kritiků, může za všechnu špatnost a pokleslost. to přinejmenším stojí za zamyšlení.

/// Sync, r. Marco Brambilla ///

fenomenální rapidmontáž, spojující desítky sexuálních scén z mnoha různých filmů v jedinou všereprezentativní soulož. nejsem si vůbec jist, zda jediným prostředkem k dosažení tak uvěřitelně plynulého přechodu byl pouze střih, anebo bylo zapotřebí dalšího efektu. chvílemi jsem nabýval dojmu, že v obraze je přítomno i nějaké morfování, ale možná šlo prostě jen o příliš zdařilou koláž a ideál úvah, jaké jsem se pokoušel rozvíjen v textu k House Call. a pozorným sledováním lze pochopitelně objevit ještě daleko víc. Sync je zároveň skvělým dokladem skutečnosti, že tempo doprovodné hudby je pro filmové vyjádření nesmírně zásadní. v případě tohoto krátkého filmu je příčinou vší té velmi mocné gradace, zatímco střih je po celou dobu pravidelný.

/// We Fuck Alone, r. Gaspard Noé ///

vedle Impaled a Hoist to nejlepší z Destricted a vůbec v kategorii krátkometrážního filmu.

Funny games aneb 10 ran do živého masa divákova, zmučeného do naprosté masochistické slasti

13.09.2012 15:17

nebyl čas se věnovat blogu a dosud žádný není. na nové příspěvky ještě několik týdnů nepřijde, to přinejmenším. rozhodl jsem se proto alespoň “zrecyklovat” a zachránit dva texty ze starého blogu, který bude brzy (naštěstí) zapomenutou minulostí. tento jsem kdysi (dávno tomu, berte na to prosím ohled) sepsal o mém nejoblíbenějším filmu Michaela Hanekeho, po Pianistce ovšem, následující byl spíše obhajobou, než samostatným textem, a to filmu Destricted. texty jsou upravené, místy zkrácené, onde prodloužené a snad čtivější, než jejich starší hrubé verze.

text je samozřejmě skrz naskrz prošitý spoilery, a tak ho nečtěte vy nešťastlivci, kdož jste film dosud neviděli. a teď už k filmu:

z názvu textu je zjevné, že spíš než očividné trýznění postav filmu akcentuji citelný útok na diváka. i hlavní témata filmu pokládám za zjevná. je to útok proti lehkovážnému, v násilí si libujícímu sadistickému diváctví, jaké je stále více populární. určitým náznakem souvislosti mezi médiem a šokující iracionální brutalitou je starší Hanekeho film: Bennyho video. jde ale opravdu jen o náznak, film Bennyho video upozorňuje na mnohavrstevný odstup člověka od reality skrze audiovizuální médium, což může být vykládáno jako volný prostor pro svobodné konání zobrazených ohavností. v popředí je důsledek, motiv příliš hluboko řešený není. ale už jen samotný název je stopou, která nás vede tímto interpretačním směrem. v jistém ohledu tak Haneke neřeší problém, dělá mnohem více. postihne tento problém svým jedinečným a velmi působivým zpracováním, odhalí jeho obludnost způsobem, jakým nejsme zvyklí na to nahlížet, a naznačí cestu, po které se pak ubíráme při vlastní snaze po identifikaci příčiny. tímto podnícením diváka Haneke dokáže víc, než co by snad zmohl snahou vyřešit ten velice komplexní problém po vlastní ose, ačkoliv, u těch geniálních režisérů, kdo ví. v případě Funny games se od důsledků přesunujeme blíže k příčinám, objektem je médium samotné a jeho bezprostřední působení.

Michael Haneke ovládá filmové prostředky tak umným způsobem, že mu není rovno. dokáže manipulovat filmem tak, že dosahuje úplné kontroly nad divákem, dokáže vystihnout věci, které jiným způsobem sdělit nelze. proto mluvím o genialitě. a toto je patrné i z Funny games. je setřen rozdíl mezi manifestem a demonstrací.

násilí a děsivost jeho zlehčování, to, v jak příjemném obalu se k filmovému divákovi dostávají pojmy zabíjení, muka, násilné smrti, to je tedy předmětem (a záměrně nepíšu hlavním tématem filmu) Hanekeho počínání v tomto případě. /// dva příklady z nedávné doby. viděl jsem několik fragmentů 28 týdnů poté včetně jedné scény brutální vraždy ženy a to holýma rukama. podstatné je kamerové zpracování, které se důsledně vyhýbalo explicitnímu zachycení fyzického násilí i jeho následkům. vyděšené oči oběti, po zemi tekoucí krev, maniakální výraz vraha. když přišlo na nejhorší, kamera stočila pozornost na křečovitě se svíjející nohy oběti a vesměs sledovala pouze takovéto okrajové motivy, nikoliv udílení ran a zející otvory v rozdrásaných tělech. ve filmech tohoto druhu zřídkakdy uvidíte záběr na tělo člověka, kterému jsou za živa vyvrženy vnitřnosti, vyříznuty oči, rozdrcena lebka, uťaty ruce atd. přitom k těmto událostem v akčních a hororových filmech zcela běžně dochází, nejen v Rkových. zásadní je, že jsou usměrněny a ohlazeny do podoby, ve které je i ta největší zrůdnost, jaké se lidská přirozenost nutně musí vzpírat, podána přinejmenším stravitelně, v jiných případech dokonce velmi atraktivně. to mohou být například některé filmy Sama Peckinpaha, nesmírně talentovaného tvůrce, který si sice vůbec nebere servítky pokud jde o násilí v jeho filmech, ovšem estetizuje násilí. příkladem budiž ve filmovém klubu na ČT nedávno uvedený film Přineste mi hlavu Alfreda Garcii. už z názvu, který je naprosto doslovný, je zjevné, že násilí bude přítomno. zabíjení je ovšem ve westernovém duchu stylizováno do nepopsatelné nádhery. skvělý film, mimochodem. tím jsem chtěl nastínit, co je podle mě konkrétně předmětem Hanekeho zájmu. /// a teď konkrétněji ke způsobům předání zmíněného sdělení a k mistrovství Hanekeho manipulace, tedy, jak jsem to nazval, obraz divákova zmaru v deseti ranách:

/// rána 1.: nevědění /// co vlastně odstartovalo kaskádu násilí? otázka, která platí jak pro diváka, tak pro postavy filmu. možností je nekonečno, proto se nebudu namáhat zmiňovat ani jedinou, stopy přitom takřka žádné. ta nevědomost bolí kdesi v nitru.

/// rána 2.: nejistota /// situace je bez záruky, bez jistoty. i lidé, kteří jsou přesvědčeni, že jistotu nemáme v žádném případě, musejí uznat, že za těchto okolností je ta skutečnost o to zřetelnější a o to děsivější. jisté není přežití a co víc, jisté není, ani zda je přežití tou lepší alternativou. naděje je ovšem vzbuzena všeobecnou vírou v život, myslím tu naději, kterou zanedlouho uvidíme velmi hořce umírat.

/// rána 3.: odepření pohledu /// ryze filmová zkušenost! matka je donucena se před vrahy svléknout. ponížení její provází pohrdnutí divákem a jeho potřebou vidět, která je dána zkušeností. z jejího nahého těla kamera nezachycuje nic. anticipaci tohoto lze také vidět, ale v jiném významovém kontextu, v Bennyho videu. naděje, že to všechno ponížení zabrání usmrcení, ta stále trvá.

/// rána 4.: synek /// vidět mozek vlastního syna rozstříknutý po zdi, vidět, jak se to stane, vidět lhostejnost vraha, vidět pobavení druhého, co dodat.

/// rána 5.: dno /// lidé na samotném dně duševních sil, konfrontováni s brutální vraždou dítěte, ani na truchlení času nezbývá, bezprostřední ohrožení života totiž trvá!

/// rána 6.: náhoda /// matka v posledním zoufalství uniká, z mnoha lidí, které by snad mohla potkat a získat pomoc pro sebe a manžela narazí právě na oba vrahy, začíná druhé kolo her. je to nechutně nepravděpodobné, ale pravděpodobnost je jen možnost, toto je realita, tak se to ve filmu stane! přesto je nepravděpodobnost něčím, s čím se srdce divákovo jen bolestivě vyrovnává.

/// rána 7.: dálkový ovladač /// opět ryze filmová záležitost a proto demonstrující Hanekeho nevšední dovednost. v tomto momentě naděje, po celou dobu živená, dojde naplnění. jeden z vrahů je mrtev. není to nic velkolepého, fatalitu událostí to nezvrátí a dokonce ani sebenepatrněji nezmírní. ten mrtvý z dvojice vrahů může být v okamžiku pomstěn a vše bude dokonáno se stejnou efektivitou. ovšem po všem tom týrání musí i tento akt pomsty vyvolat v zatím pouze trápeném divákovi pocit ohromné úlevy. je to jediné místo v celém filmu, kde Haneke připustí tu trochu velmi zkalené rozkoše. a to samozřejmě, protože má film a vše v něm pod absolutní kontrolou, má velmi dobrý důvod. a tím je užití dálkového ovladače. druhý z vrahů použije uvnitř diegetického světa filmu televizní ovladač k tomu, aby přetočil právě ten film, který sledujete, Funny games. ten akt má mnoho významů. prvně je to velmi šílený způsob, jak zabít divákovu naději docela. jen tím, že Haneke učinil tento ústupek, mohl docílit ještě strašlivější rány, vedoucí k naprostému zmaru. za druhé je to demonstrace absolutní kontroly, kterou má zlo. za třetí, a to je velmi důležité, tím jasně upozorňuje na filmovou fikci – ačkoliv divákem intenzívně prožívanou – a na naše sledování tohoto filmu. zde je řečeno, že sledujeme film, že ho nemáme pod kontrolou my, ale že tvůrce kontroluje skrze něj nás. může si dovolit cokoliv, jak je vidno. my nemáme žádnou moc. jsme asi tak svobodní, jako svázané a zmučené oběti ve filmu. zbraň je jasně identifikována: médium!

/// rána 8.: iracionalita /// násilí nemá smysl, a pokud snad, pak je jím pouhé pobavení.

/// rána 9.: zcizující pohledy do kamery /// jak už říká označení, mají zcizující účinek. zcizují filmovou iluzi. to znamená, že upozorňují na sledování filmu. takový efekt má obvykle za následek, že se divák nedokáže hlouběji ponořit do filmu a spoluprožívat ho s postavami. to platí částečně i zde, ovšem účinek je posunut maličko dál. zcizujícím efektem je samozřejmě i dálkový ovladač ze sedmé rány. podstatné je, že s upozorněním na sledování filmu jde ruku v ruce uvědomění si, že film sledujeme. abych vysvětlil: tyto momenty nás diváky označují jako voyeurské sadisty, kteří sledují, neschopni a ze své podstaty jakožto diváci i neochotni se zapojit. kocháme se zrůdnostmi a to nás samotné identifikuje jako zrůdy. zároveň je přítomen ještě jeden důležitý motiv. lze ho velmi snadno odvodit z toho, že jedinými, kdo občas mrkne do kamery – na nás! – jsou pouze vrazi. v momentě, kdy k tomuto zcizujícímu jevu dojde, je navázán vztah mezi postavou vraha a divákem. jakmile k tomu dojde, už není možné se s postavou identifikovat. je velice běžné, že lidé se identifikují v rámci hry, za kterou považují sledování filmu, se zápornými postavami. jsou to přeci jen bytosti nespoutané, charismatické, nadány velkou mocí, po jaké toužíme, kterou jim závidíme. to se v případě Funny games v žádném případě nemůže stát, protože mezi postavou vraha a divákem stojí bariéra vztahu mezi dvěma. zbývá jedině masochisticky se identifikovat s postavou oběti, nebo ještě spíše zůstat v divácké neutralitě, jen přihlížet zvěrstvům, být tou zrůdou, jak jsem to prve napsal, a co hůř; uvědomovat si to.

/// rána 10., konečná a absolutní: zacyklení /// někdo říká, že konec je pointa. ve skutečnosti jde ovšem jen o další z dlouhé řady obdobných motivů. přitom tento rozprostírá film do nekonečného řetězce, dá mu konečný smysl uvedením propojením začátku a konce do souvislosti, do jediného obřího cyklu. absolutizuje film v drtivé a !nezvratné! porážce diváka.

za nejmistrnější z ran považuji pochopitelně třetí, pátou, sedmou, devátou a desátou. když jsem se tím takto probral, zdá se nakonec spíš pravděpodobné, že určujícím tématem filmu není ani tak příjemná recepce násilí, i když to také, ale mediální manipulace s divákem.

to je totiž jedním z mnoha důvodů, proč je také třeba určité audiovizuální gramotnosti a proč je třeba odborníků z řad filmových vědců. film má jako médium nepřestavitelně velkou schopnost manipulovat. tu skutečnost zakoušíme každodenně, například v případě televizních reklam, z nichž každá je více nebo méně sofistikovaným pokusem diváka zmanipulovat. někdy je to průhledné, jindy méně a o to účinnější. divák, který neumí odečítat film, není vybaven určitou schopností mu rozumět na vyšší úrovni, ten je nutně zotročen. Haneke jakoby varoval před tvůrci nadanými jako on sám nebo jako výše zmíněný Sam Peckinpah. a teď už zbývá jen otázka, kolik diváků si tento poznatek odneslo.

PS.: připomínám starší text, kde jsem srovnával tento film s jeho pozdějším americkým remakem.

---

Funny Games USA

---

doufám, že pro nikoho ze čtenářů není tato Hanekeho předělávka vlastního, v době natočení přesně jedno desetiletí starého filmu novinkou. rakouské Funny Games (vznikuvší léta Páně 1997) jsou jedním z mých vůbec nejoblíbenějších filmů, takže jsem si remake pochopitelně nemohl nechat ujít, a to i přes varování, že jde o “doslovné” “překopírování” původní verze, záběr od záběru, slovo od slova. byl jsem zvědavý ze dvou důvodů. zajímal mě především vliv nového obsazení na celkový dojem a pak samozřejmě i efekt na diváka jako jsem já, který už předtím viděl originál. prolistoval jsem internetové diskuze, kde se spekulovalo, jakou povahu má specifický účinek Funny games z pohledu opakovaných zhlédnutí, a jednalo se o poučné a inspirativní počtení.

musím trochu zjednodušeně přiznat, že pravdu měli ti, podle kterých sadistické budování významu funguje jen s úderností prvního zhlédnutí. ale to není nic neočekávaného. kdo by si chtěl přečíst zpětně racionalizovaný dojem z mého prvního zhlédnutí (a v rámci ideálu názorové výměny bych to uvítal), má tu možnost zde.

dokonce i má původní teze o hereckém obsazení se ukázala jako pravdivá. nové obsazení celkový dojem silně sráží z jednoduchého důvodu: není ani v nejmenším tak civilní, jak tomu bylo u originálu. přitom musím uznat, že Naomi Watts i Tim Roth hrají senzačně a Michael Pitt přímo neuvěřitelně skvěle. ale to s tím nesouvisí.

odnáším si hlavně ponaučení o tom, jak neuvěřitelně významnou roli hraje ve filmu podceňovaný úkol volit správně herce. vám doporučuji spíše původní verzi, pokud nemáte zájem podívat se rovnou na obě jako já a zhodnotit (mnou nesmírně zjednodušený!) rozdíl na vlastní pěst.

Inception

13.09.2012 13:04

kdyby sny byly filmy

na blogování je nejkrásnější ta svoboda, řekl bych. žádná redakční politika, žádní editoři a cenzoři. namísto toho adaptabilní koncepce a téměř nekonečný prostor k nezaujatému experimentování s textem. žánry publicistiky nejsou než obtížné překážky. poutají mysl, tlumí její potenciál, zbavme se jich. na tomto místě si takové malé rebelanství dovolit mohu, a tak (nikoliv proto) si ho dovolím. tentokrát bude text o filmu pouhopouhým záznamem bezprostředních dojmů. aniž bych uvažoval o formě podání, zapisuji zde nejčerstvější myšlenky, které mě napadají po návratu z první (a jistě poslední) návštěvy Inception. na zřeteli mám vskutku pouze film samotný a v každém případě usiluji o to, vyvarovat se projektování sama sebe a vlastní osobitosti do filmu (bože, jde to vůbec?). pokud uspěji, dozvíte se něco o filmu. selžu-li, dozvíte se více jedině o mně. podotýkám, že jsem o filmu předem nevěděl nic jiného, než základní údaje. razím přesvědčení, podle něhož je nejpříhodnější co možná nejmenší obeznámenost. jedině tak se lze plně vyvarovat předsudků, planým očekáváním a frustracím, která je pokaždé nevyhnutelně následují. mimoto, bylo by nedůstojné kritika i obyčejného diváka, kdyby si nedovedl vystačit s obecnou znalostí, vlastním vzděláním a zkušeností s uměleckými projevy a audiovizuálními způsoby vyjadřování. nečetl jsem o Inception nic a bez dobrého doporučení to ani nemám v úmyslu. očekávání jsem neměl vysoká. všeobecně uznávané filmy mě naplňují spíše nedůvěrou.

v textu je přehršel spoilerů. nečtěte, kdo jste film neviděli.

něco jiného než projekce vlastní osobitosti je hledisko přístupu. cinefily fasciuje film z rozličných příčin a udivuje různými aspekty. ne všichni si ceníme těch stejných rysů. Inception shledají mimořádně opojným zájemci o psychoanalýzu a jistě i znalci filmových teorií s psychoanalýzou se pojících, badatelé v oblasti filmového diváctví, zkoumající psychologii vnímání filmu, stavy diváckého vědomí, procesy identifikace s postavami a další aspekty problematiky. uspokojí i všechny náročné a zkušené diváky takové, kteří žádají důstojnou výzvu v podobě řemeslně dokonalého, komunikativního a promyšleně strukturovaného filmového textu. potěší zajisté i diváky žádající propracovanou intertextualitu (nejpříjemnější byla aluze na závěr Občana Kanea). Inception také bech pochyb nadchne analytiky kované v naratologii. ušetřte si čas a po samoúčelnosti se vůbec nepokoušejte pátrat. od střihové následnosti záběrů po zpomalení jediného z nich je vše podřízeno zákonitostem fungování fikčního světa. vlastně i způsob, kterým se s jeho zákonitostmi obeznámíte, je nezastupitelnou součástí filmu: dozvídáte se je zároveň se zasvěcováním nezkušené Ariadne (Ellen Page) a díky náznakům pečlivě roztroušeným v prvních dvaceti minutách trvání se naučíte uvažovat v rámci oněch pravidel ještě dříve než Ariadne a velmi snadno domyslíte celý zbytek filmu, osud hrdiny i jeho ženy. Cobbovy zpovědi Ariadne i retrospektivní odhalení na konci může působit jako opakování toho, co je již dlouho nad Slunce jasné. ale je snad předvídatelnost legitimní kritikou? existuje snad pro zkušeného diváka (čtenáře, posluchače atd.) něco jiného než předvídatelnost? vzpomínám si, jak krásně na to téma polemizuje Shyamalan v geniální Ženě ve vodě, velmi doporučuji! ne, nezáleží na tom, že (až na detaily) celou historii hlavního hrdiny odhadnete ve třetí scéně, protože ve zbytku filmu ho již poznáváte doopravdy a to doslova niterně.

ovšem úvah nad výše zmíněnými aspekty bych zanechal. internet se od premiéry filmu jistě zaplnil množstvím více či méně povolaných analýz na tato i mnohá další témata. jak opakovaně zdůrazňuji, nejzásadnější otázka kladená umělecky zdařilému filmu je “o čem?”. takový je můj nejzazší zřetel. Inception je, dle méhou soudu, film výjimečně zdařilý, umělecky hodnotný a citově i intelektuálně podnětný. důkazem toho budiž výpověď. nikoliv má, nebo Nolanova, ale jedině filmu samotného.

vždy říkám, že umělecký film je jedině ten, který zprostředkovává výpověď. mírou ovšem v žádném případě nesmí být domnělá hloubka výpovědi, naopak, stačí docela prostinká teze. její hodnota se odvíjí od nezastřené upřímnosti, kterou dílu vtiskl jeho tvůrce. ta je, pravda, v případě Inception podváděna a značně zkalena, ale tak černobílá ona záležitost není ani zdaleka. totiž, jak se stavět k očividnému (snad až podezřele okatému) kýči ve filmu, který kýč mimo jiné tématizuje?

kdo se jen trochu zamýšlel nad obsahem filmu, čímž už z principu hovořím o každém jeho divákovi, musel dospět alespoň k některým z pojmových opozic, které jádro filmu nejlépe charakterizují. za nejmarkantnější si dovolím označit vztah skutečnosti a iluze (sen je jen konkretizací obecnějšího pojmu iluzivnosti, neskutečnosti, která se za skutečnost vydává), nahlížený perspektivou jedné lidské mysli. přemítáním nad tímto vztahem a jeho zpodobněním v Inception by se dalo strávit mnoho času. udělám ovšem lépe, když téma na okamžik odsunu stranou a upozorním, že se překrývá s jinou, takřka identickou pojmovou dvojicí – se vztahem umělecké pravdy a kýče, tedy pravdy a velmi specifického druhu nepravdy. jak málo se liší od vztahu skutečnosti a velmi specifického druhu neskutečnosti – snu!

jak to myslím, poosvětlí poslední záběr. po celou dobu svého trvání byl snímek srozumitelný a divák se velmi snadno orientoval v časoprostorových souvislostech. potud odmítám všechny prostomyslné fámy, že film po jediném zhlédnutí nelze pochopit a je třeba jej vidět vícekrát, a považuji je za sprostou snahu nahnat diváky do kin podruhé. jaké je ústřední téma už není tak snadné zodpovědět, ne v kontextu závěru, který je k porozumění paradoxně klíčový. díky němu jsem se byl nucen po odchodu z kina na pět dlouhých minut zamyslet. zastaví se, nebo nezastaví? jistěže ano, ale přesto jsem měl nutkání otázku rozvážit hlouběji a po pěti minutách jsem dospěl ke stejnému závěru, který se dostavil s prvním ze závěrečných tituků. ale rád by postup alespoň zhruba, zato poctivě zrekonstruoval. možnosti jsou čtyři, respektive je jich pět: (1) zastaví se – realita, (2) nezastaví se – sen, (3) nezáleží na tom, jelikož Cobb (Leonardo DiCaprio) dosáhl naplnění své nejhlubší tužby a je zcela nepodstatné, zda je naplnění hmotné, či iluzorní, protože pro mysl samotnou je skutečné, co za skutečné považuje (což je jedno z pravidel fikčního světa) – právě proto režisér ponechal závěr otevřený, (4) čtvrtou možnost bych si zatím raději nechal pro sebe. a totéž platí o (5) páté. k (1) se dlouze vyjadřovat nehodlám. každému je jistě jasné, že tato možnost se nabízí, je pravděpodobná a závěrečná scéna ji nasvědčuje. stejnou měrou pravděpodobnosti, se domnívám, že je podpořena rovněž možnost (2). respektive, podle mě to mohlo být také tak, že se Cobb nikdy nevymanil z nejspodnější úrovně: z Limbu (resp. z Pustiny). jeho návrat do světa bdících a zároveň návrat k dětem není nic víc než další tužbou, kterou hrdinovo nevědomí bezděky zrekonstruovalo uvnitř Pustiny. je to sen, který SE splnil. sám od sebe, neboť se k němu Cobb vztáhl v okamžiku, kdy se nacházel ve velmi zvláštním stavu vědomí: v takovém, který nepotřebuje architekta, kde mysl buduje uvnitř sebe sama s absolutní svobodou (existence náplně Pustiny se odvíjí od existence myslícího subjektu, který jej myslí, tím tvoří a tím uvádí do existence – jde vlastně o vztah objektivního a subjektivního idealismu). takové je další z pravidel. a ještě jiné říká, že cokoliv lze uvnitř snu zrekonstruovat ze vzpomínek snícího. i tváře dětí. na podporu teorie (2) bych připomněl, že Cobbovy děti ze závěrečné scény jsou očividně ve stejném věku, jako v jeho vzpomínkách. ale to je slabý argument. snadno ho lze vyvrátit. stačí předpokládat, že jsou jen o trochu starší, než když je viděl naposled. odluka trvající půl století v Cobbově mysli mohla znamenat jen neporovnatelně krátké časové údobí ve skutečnosti. mnohem znepokojivější je poukaz, že po údajném opuštění limbu se hrdina ocitá přímo na palubě letadla. režisér svázal obě místa střihem bez prostředkujících vstupů nejprve do horské pevnosti, následně do hotelového výtahu a nakonec do potápějící se dodávky. pokud jsem správně porozuměl zákonitostem fikčního světa, a já věřím, že ano, je “kopanec” nezbytný na každé z úrovní, protože každá z úrovní simuluje úsínání a proces extrakce a tím spíše, že mysl považuje tyto posuny za pravé, nehledě na to, že k nim dochází již na snové úrovni. k tomu bych mohl ještě dlouze popisovat podezřelou stylizaci obrazu závěrečné scény a opatrnou práci s časem. i to snese dvojí výklad. hypotéza (3) je možnost, kterou bych vyloučil bez delšího zamyšlení. hodnota rozdílu mezi skutečností a iluzí nemůže být setřena, neboť je srdcem struktury filmu a dává smysl každé její součásti. krom toho, připustit třetí možnost, ocitl bych se v rozporu s psychoanalytickými zákonitostmi, které si Inception vypůjčuje, a se základní tezí, že vědomí skutečnosti, jakkoliv je bolestivé, je lepší než nejlepší sebeklam (doufám, že to příliš nevulgarizuji, nejsem odborník). (4) čtvrtou možnost prosím ignorujte, to jen postupuji na nižší úroveň. nelze ji zhodnotit, protože není racionální. jde o slepou uličku, paradox. podle ní hrdina pozbyl jakýchkoliv schopností rozeznat realitu od snu, což přeneseně znamená, že pozbyl také jakékoliv naděje na návrat do reality. pozbyl jich kvůli rozhodnutím v limbu, kterými se smířil se ztrátou ženy a zcela se oddal myšlence na návrat k dětem. a ono nic není tak utkvělé jako myšlenka. tato byla natolik utkvělá, že si Cobb v duchu teorie (2) vysnil v hájemství svého nevědomí přesně takový svět, po kterém toužil, přesně takové vyústění. bez totemu nemá šanci rozlišit sen od reality a nyní bude i ten respektovat svrchovanou vůli Cobbova nevědomí a ač iluze, zastaví se. nic to však neznamená. (5) káča přeci není Cobbův totem, čili na jejím pohybu pranic nesejde.

po rozvážení výše nastíněných možností musí být každému zřejmé, že také teorie (2) je vyloučena. celý předešlý film je svědectvím o nenahraditelné hodnotě pravdy, skutečnosti, či jak tomu chcete říkat. kdybychom si museli vybrat mezi (1) a (2), musíme považovat za zřejmé, že film končí skutečností, neboť je celý jen její oslavou. vyloučili jsme tedy (2) a (3). ale co (4)? pozitivní zhodnocení pravdy či skutečnosti je nesporně výpovědí filmu. jenomže, co když film není její oslavou, ale nostalgií po ni? nostalgie je bolestivý pocit, kdy vzpomínáme na cosi nenávratně ztracené. nesnaží se nám snad Nolan otevřít oči a uvědomit si, jak dalece společnost jednadvacátého století ztrácí svá pouta se skutečností? neříká nám jinými slovy totéž, jako celá řada jiných moudrých filmařů, že žijeme ve spíše virtuálním než skutečném světě a přese všechny výhody tím o cosi nenávratně ztraceného přicházíme? není on Cobb vskutku (velmi ošemetné slovo v tomto kontextu) věčným vězněm absolutní iluze, kterou již nikdy nebude schopen rozlišit od reality? úplně stejně, jako jeho žena nerozlišila totéž, ale oproti němu byla pevně přimknutá k opačné straně, k přesvědčení, že vše je fikce? neodkazuje snad titulní vnuknutí (inception) na vnuknutí, které Cobb implantoval sám sobě, na utkvělou, bez nadsázky až obsesivní, přitom prostou myšlenku na návrat k dětem a jejich obličeje? je to velmi lákavá teorie, ta čtyřka. tím spíše, že do sebe tak krásně zapadá. ve svém debutu Nolan tématizoval posedlost sledováním lidí a k jakým nepěkným věcem může člověka dovést, v Mementu nepěkně vrcholí příběh hrdiny stiženého poruchou dlouhodobé paměti, Insomnie představuje další duševní chorobu už svým názvem, batmanovské filmy lze interpretovat jako studie schizofrenie a v Dokonalém triku po ni rovněž najdeme stopy. a tak se ptám, zda není logické pohlížet na Inception jako na další film o hrdinovi tíženém duševní poruchou? v tomto případě něčím jako adualismem – neschopností rozlišit sen od skutečnosti? a není snad logické v kontextu (z jistých úhlů pohledu) nešťastných konců hrdinů Nolanových předchozích filmů přiklonit se k “nešťasnému” konci i v případě Inception? závěr může představovat vysvobození (1) a může být, v tomto světle, i dovršením šílenství (4).

ale on se totem zastaví. věřím tomu. není iluze, která by napodobila realitu dokonale, a není kýče, který by nemohl být rozlišen od věrného díla. a tak je to i s touto úvahou, která mi probleskla hlavou v několika setinách sekundy po skončení filmu (třetí level), kterou mi trvalou následujícíh pět minut z cesty domů promyslet a ověřit (druhý level) a kterou mi právě teď, když toto sepisuji, trvá již téměř půl druhé hodiny zaznamenat (první level). když jsem vyšel ze sálu a tmou utlumený zrak se probral k bdělosti, neměl jsem sebemenších pochyb, že toto je skutečnost a ono byl jen film – iluze ze své podstaty. a v duchu této neochvějnosti (nikterak utkvělé, nemyslete si!) vnímám celé Inception. jelikož to byl první a nejsilnější dojem. a jen kvůli němu se namáhám toto celé sepisovat. tento článek je jako pyramida pro myšlenku. celá ta obří stavba textu neslouží k ničemu jinému než k balzamování a zachování jediné prostinké myšlenky, možná dokonce jen prchavého dojmu, o kterém soudím, že film vystihuje lépe než všechny racionální konstrukty dohromady. a stejně, jako tomu je s ostrým odlišením filmové fikce a skutečnosti, je to i s vnitřním napětím Inception. náhražky upřímné kreativity – komerční zřetele, se ostře potýkají s autorovou průraznou osobitostí (a Nolan zaslouží považovat za auteura v přesném duchu, jak tuto hodnotu vnímali přispěvatelé Cahier du cinéma v polovině minulého století). však neignoruji, že předmětem mého zájmu je letní hollywoodský blockbuster. jedním z pravidel komerce je: trochu od všeho, což znamená pro všechny. trochu romantiky pro holky, trochu akce pro chlapce. ovšem nic z toho není !zdánlivě! v Inception nezbytné a už vůbec ne v tak opulentní míře! rovněž první scéna, říkejme jí třeba prolog, je nesmírně silná (pohybem, emocí, hudbou, vším) a sugestivní. je svým způsobem nejúdernější scénou filmu. podobné strategie vidám u letních blockbusterů často – o loňském Star Treku J. J. Abramse platí to stejné. nejde o nic jiného, než “vnuknout” divákovi nutkavou potřebu zajít na film záhy znova. a nejen toto, ale i požadavek naprosté srozumitelnosti je stěžejí komerčního zřetele. a jak jsem již uvedl, celý film lze po celou dobu odečítat bez nejmenších potíží, nehledě na vražedné tempo, celý film … až na poslední záběr. a právě ten definuje !celý! film. do onoho nenápadného gesta vložil Nolan dostatek síly, aby vdechl hlubší smysl každé předešlé součásti filmu a přebil málem vítězný kýč. nejen přebil, ale i kýči vtiskl úlohu v zastřešující výpovědi o jeho nebezpečné klamné povaze a o nenahraditelné hodnotě protilehlého extrému: skutečnosti. bez obojího by byl snímek méně než poloviční. neumím si představit vznešenější ospravedlnění kýče.

ostrá kritka na závěr měla padnout na realistické pojetí snu. nejde mi o obrazy, ale o vnitřní zákonitosti snového světa, které jsou s drobnými výjimkami převzaty ze světa reálného. snění v Inception se následkem toho snění vůbec nepodobá. připomíná daleko více virtuální realitu jaká byla v Matrixu, včetně schopnosti “programátora” provádět terénní úpravy, tvořit zapomoci fantazie i kopírovat/rekonstruovat skutečnost. doufal jsem v iracionálno, asociativní odvíjení a daleko sofistikovanější práci s časem ve snových scénách. zamýšlená kritika měla cílit i na scházející osobitost snů, které přeci vždy patří osobitému jedinci. proč se vyjma občasného výskytu projekcí vzpomínek (žena, děti, vlak), osobnost snícího nijak neotiskne do snu? kladl jsem si i otázku, jak se hrdinům povedlo vyřešit obtíže s okamžitým zapomínáním snu po probuzení. nicméně rozmyslel jsem si to. snové zákonitosti ustoupily zákonitostem reálného světa, nicméně bez nich by neplatil ten zákon, podle něhož se tomu, kdo se snu účastní (tedy zprostředkovaně i divákovi Inception), jeví sen realisticky, respektive že ho není schopný od snu rozeznat. souhlasím s tvrzením, že ze všech uměleckých druhů je film nejpodobnější snu, respektive že má potenciál se mu připodobnit, ale přesto teoretik filmu Serge Lebovici neměl pravdu. film je snu více nepodobný než podobný. a ani nejodvážnější surrealismus na tom mnoho nezmění. Nolanovi přesto patří velký dík, že psychoanalýzu odedávna spjatou s filmovou teorií uvedl do těsnějšího sepjetí s filmem samotným.

ex post

jedno z doporučení dalších textů mě přivedlo k recenzi Kamila Fily. doporučuji ji tesat do kamene jako poselství budoucím generacím. rád bych doplnil svůj obrázek o nejkrásnější postřehy, cituji:

“Ano, Inception není o snu jedince, ale o sdíleném snovém prostoru – dokážete si představit lepší příměr k samotnému filmovému médiu a zážitku z kina? Tento snímek vám jasně říká, jak fungují filmy a my dočasně věříme jejich iluzi, ale zpětně si uvědomíme jejich nedostatečnost a nereálnost. Málokterá scéna mě v poslední době pobavila víc než ta, když zazní otázka „A uvědomuješ si, jak ses octla na tomto místě?” – čímž se odkáže nejen k tomu, že u snu si nikdy nepamatujeme, kdy a jak začal, ale zároveň jde o odkaz k základům filmového střihu a práce s časem.”

- přesně! totéž jsem si ve zmíněné scéně uvědomil i já, ale až při čtení Filovy recenze mi naplno došlo, že popsaný princip se vztahuje vlastně na celý film. nebo ne? a dále:

“Emoce tu tedy vycházejí z toho, že si nemůžeme být jistí pravostí našich citů, případně autenticitou bytostí, vůči nimž se city vztahují. Nemůžeme si zde být jisti nejenom tím, co je sen a realita, ale i tím, jestli platí filmová klišé.”

- a proč to neradikalizovat ještě víc: naši milovaní jsou našimi projekcemi. všichni jsou, ale oni ze všeho nejvíce. lidi poznáváme jen povrchně a hrubě. ostatně jako i filmové postavy, ale co se dozvíme o nich, směruje scénárista. obraz jejich osobnosti v naší mysli je možná více domyšleným konstruktem než sumou poznatků. a ty, které milujeme, domýšlíme tak, že si je idealizujeme. a nemůžeme si být jisti koho či co milujeme. začínám chápat, prož jsou emoce, které hrdina cítí ke své ženě, tak temné a proč byly takové i mé pocity ze sledování. a také to, proč je film ještě o chlup lepší, než jsem si myslel v prvním okamžiku a při sepisování vlastních poznatků.

ex post 2

po rozhovoru s kámošem bych rád dodal jednu věc. neakceptuji výtku, že koncepce “snů uvnitř snů” je “bláznivý sci-fi exces”. hlasím se jako člověk, kterému se kdysi jednou zdál sen ve snu ve snu a na základě osobní zkušenosti mohu potvrdit, že nejen dvouúrovňové, ale dokoce tříúrovňové snění není “pouhý” “sen”, ale realita.

sen byl o tom, že ležím uprostřed noci ve své posteli, všude úplná tma. zpoza postele vynořila postava člověka a napadl mě. s hrůzou jsem se probudil do přesně totožné scenérie a záhy se uklidnil, že šlo jen o sen. jenže pak se stalo totéž přesně znovu. probudil jsem se podruhé a tentokrát jsem nebyl schopný rozeznat, zda sním, nebo zda jsem se probudil doopravdy. myslím, že mi ještě nikdy nic nenahnalo tolik hrůzy jako tenkrát ta nejistota. tím spíš vzhledem k povaze snu. a pak se to stalo po třetí. když jsem se probudil po třetí, trvalo mi dlouhé minuty, než jsem uvěřil, že tentokrát nespím, ale všechno kolem vypadalo přesně jako ve snu: moje postel, hluboká noc, úplná tma. vzpomínám si, jak jsem se na třetí úrovni ujišťoval, že tentokrát to sen nemůže být, protože krom vizuálních percepcí zaznamenávám i hmatové, cítím tíži a vnímám povrch polštáře, ale sny očividně obsahují percepce odvozené ze všech smyslových vjemů. vizuální jsou dominantní, jelikož zrak je i ve skutečnosti dominantní smysl pro člověka. občas slyším i hudbu, ve srovnání s filmy je to hudba nediegetické, ale to je příliš hrubé srovnání, já vím. a podobně je to s čichem a hmatem. už od malička se mi zdají sny, při kterých si uvědomuji, že sním. dříve to nebývalo nic drastického. naopak, bylo to nesmírně příjemné. nejednou jsem si usmyslel, že toho využiji a zhmotním si pro sebe na malý okamžik nějaká vytoužená přání. ale jako architekt se přiznávám, že jsem selhal. vlastní sen mě neposlouchal ani trochu. soustředil jsem se na představu, ale unikala mi, a prostředí se formovalo úplně jinak, nedávalo to smysl, byla to koláž různorodých prostředí, která se neustále radikálně proměňovala, jako to město z Dark City. jiné sny byly tak drastické, že jsem se usilovně snažil probudit, ale opět to nešlo. co bych dal za takový totem! připadal jsem si jako vězeň ve vlastní hlavě a to bylo nesmírně nepříjemné, ale ještě horší byla nejistota, zda opravdu sním, která přišla poté. uvědomit si, že sním a až záhy pochybovat, v tomto pořadí vzniká nejhlubší nejistota. díky těmto zkušenostem jsem zcela přehodnotil své názory na sny a odmítám věřit všeobecně uznávaným názorům na jejich povahu a dodnes ve mě hlodá nejistota o tom, co je reálnější, neboť když sním a vím o tom, připadá mi to reálnější než vzpomínka na realitu. a nic na tom nezmění ani fakt, že sním iracionální sen, ve kterém neplatí žádné z fyzikálních zákonů prostoru ani času. v několika snech z posledních měsíců jsem měl navíc intenívní dojem, že známé postavy, které ve snu potkávám, jsou projekcemi nikoliv mé mysli, ale jejich myslí, že se s nimi setkávám doopravdy, jen jinde, v jiném světě, a oni přitom v realitě spí někde ve své vlastní posteli. myšlenka, že doména snů je svébytná a celistvá, že sen není “můj”, ale že je jen “mým” vstupem do jiného světa, mi na mysl přichází stále častěji (už jsem o ni na blogu psal v souvislosti s Cukamotovými filmy Akumu tantei a Akumu tantei 2), tím spíše, že vím, že otázku nikdy nerozřeším. snový svět zaplňuji obrazy svého vědomí, jakoby to byl svět s amorfními zákonitostmi, velice pružnými zákonitostmi, které se přizpůsobí “uživateli”. proto naše snové světy sestávají z obsahů našich vědomí, jelikož projektujeme sebe sama a svou zkušenost do zvláštní materie snu. bez této zkušenosti sestávající z korpusu smyslových dat ani nejsme schopni myslet, proto je tomu tak. nejsme schopni zde vidět skrze jiné prizma, než vlastní zkušenost, které říkáme “Já” a ničemu jinému. … ale to je přeci absurdní! jen škoda, že pro žádnou z “teorií snění” neexistuje důkaz a z principu existovat nemůže.

mimo vlastní úvahy doporučuji knihu Ikonostas od Pavla Florenského, která obsahuje krásnou studii snění v souvislosti s uměním. na tak geniální postřehy bych se sám nikdy nezmohl. pochopitelně, snění je téma daleko zajímavější, pokud se jím zabýváme i mimo souvislost s filmem nebo uměním.

ex post 3

dávné úvahy, které jste právě přečetli, jsou samozřejmě nesmírně užitečné pro divácký dojem a formulaci kritického názoru, ale velmi málo užitečné pro porozumění filmu. poslední záběr neindikuje, zda film končí v reálném světě, nebo snu, což není problém, ale ústřední poznatek. poukazuje na ústřední intenci celého filmu - ponoukat k přemýšlení, zda ano či ne, zda reálné či simulované, přimět nás uvědomit si, jak nesmírně těžké je rozlišit...

Akumu tantei 1 a 2

13.09.2012 12:41

jsem přesvědčen, že není nijak novátorská ani nepřesvědčivá ta teze, podle které současná japonská kinematografie velmi silně reflektuje společenské problémy. japonští filmaři pomocí svého média nejčastěji ventilují společenskými normami potlačované emoce a zapovězené tužby a to nezřídka exaltovaně a hyperrealisticky (případ mnohých anime), či frustrace. já mám ve zvyku všímat si spíše druhé z možností.

aniž bych přitom pečlivě procházel jednotlivé snímky, nýbrž jen na základě převládajících dojmů z filmů, které prošly rukama právě mě, si troufám předpokládat, že většinou jde o reflexi buďto životních stereotypů často spojených s přepracovaností, nebo máme co dočinění s reflexí strachu a všelikých obsesí. strach může nabývat mnoha podob. často to bývá paranoia nebo konkrétní fóbie či nebezpečné obsese. vzácná není ani přítomnost motivu identity, která má v japonské kultuře významnou roli a hovoří se například o “ztrátě tváře”. prvek identity je přítomen třeba ve známém japonském hororu Janghwa, Hongryeon (A tale of two sisters). stereotyp a nenaplněnost zbytečného žití je předmětem zájmu stejného režiséra ve filmu Dalkomhan insaeng (A bittersweet life), kterému jsem už na blogu věnoval samostatný text. kapitolou, která by vystačila na obsáhlou monografii, je postmoderní přispění Siona Sona. zatímco v Ai no mukidashi (Love exposure) odhaloval největší téma cestou nekompromisního rozbíjení a znovuspojování všech pravidel, jistot a záchytných bodů, jako by se jednalo – a daří se mu přesvědčit mě, že se vskutku jedná – naopak o scestné bludy, ve svém nejslavnějším Jisatsu saakuru (Suicide circle) se odvážně pustil do dodnes tabuizovaného tématu sebevražd a nebral si přitom servítky. stejně jako u titulního filmu mého textu je i pro Jisatsu saakuru hororový žánr jen cestou a splnění žánrových kritérií není samo o sobě cílem, jak se to nešťastně stává hlavně v západních kinematografiích, ale jen prostředkem k vznešenějšímu cíli a tím není nic jiného než pojednání tématu. Sono šokuje, svádí k falešným návnadám a už v tomto filmu začíná s rozbíjením iluzí, jak naplno projeví v Ai no mukidashi. klíčový mi přišel moment, kdy se na plátně konečně vyskytne příčina davových sebevražd – diváky často kritizovaná postava asociálního vůdce dekadentního gangu, aby se nakonec ukázalo (nekonkrétní minispoiler), že opravdová příčina naopak působí z vnitřku společnosti (konec spoilerování). a to je, myslím, zjištění natolik deprimující, že lehce překonává všechu brutalitu filmu, která je přeci jenom povrchní.

mimo tyto projevy se vyskytují i případy, kdy si filmaři po vzoru Davida Lynche ale za přispění osobitých stylů vkládají frustrace, které jsou předmětem jejich zájmu, za prostředky specifičtější pro filmovou řeč a dávají tak vzniknout filmům nesrozumitelným, nahlížíme-li je konvenčními mody čtení, ovšem plně srozumitelným jakožto filmová vyjádření svých témat především. mou nejoblíbenější lynchovinou toho druhu je Gokudô kyôfu dai-gekijô: Gozu od Takašiho Miike, makabrózní podívaná, při níž jsme odkázáni chápat děj jako surrealistický. v tomto světle je zajímavé posoudit jiný Miikeho film Konkurs, se kterým už lze nakládat jako s racionalizovatelným materiálem a syžet vnímat jako ne nevratné rozbití fantastické fabule. největším oříškem pro mě byl Izo, v rámci něhož fungovala jistá vnitřní pravidla, ovšem jen minimum opěrných bodů. neznat určitý omezený kontext současného japonského fantastického filmu, nejspíš bych se neměl čeho zachytit vůbec. souvislosti, i když v subtilnějším projevu, se najdou i u slavného Ichiho (Ichi the Killer či Koroshiya 1). dalším trillerem s podobnou koncepcí je méně známý Starfish hotel. nejvýráznějším příkladem, těžícím z fiktivní obsese spirálami je Uzumaki, který velmi doporučuji. existují i cyberpunkové extrémy, které raději nevyhledávám, ale pro úplnost dodám režiséra Šozina Fukuiho a jeho film 964 Pinocchio. to už je ale jen pro nejotrlejší.

Šynia Cukamoto se podobně jako Miike věnuje ve své tvorbě celé plejádě motivů, od cyberpunkové obsese (Tetsuo) přes identitu (Blíženci) až k suicidálním tendencím a nočním můrám (Akumu tantei), a díky tomu se mu daří zachytit povahu strachu samého a navíc se zajímavými konotacemi. tento text jsem se rozhodl zaměřit směrem k pokračování posledního jmenovaného filmu, a to právě abych utvořil prostor pro úvahy nad mnohem obecnějšími tématy, které sequel Akumu tantei prozatím završuje. on je to ale spíš prequel a je vhodné, ačkoliv ne nezbytné, znát před jeho zhlédnutím původní film. přesto věřím tomu, že každý z obou filmů může být ozvláštněn tím druhým, a neplatí to tedy jen zpětně na nedořečený první film, a proto myslím, že ačkoliv jsou díly číslovány, na pořadí zde nesejde. Akumu tantei 2 totiž objasňuje osobnost titulního hrdiny aniž by mu zároveň bral atraktivitu mystérii obklopené postavy, což je samo o sobě pozoruhodný výkon, zatímco v prvním filmu má divák k dispozici jen neurčité náznaky vztahující se k jeho osobnosti. dozvídáme se o jeho vztahu k matce, o jeho tužbě zemřít a za co jsem nejvíc vděčný, je zdůraznění jeho schopnosti slyšet myšlenky ostatních, díky čemuž lépe chápeme i motivace, pro kteréžto se straní společnosti lidí a stýká se leda s dětmi, které bývají upřímné a nevinné.

největší zajímavostí prvního dílu je způsob, kterým se staví k žánrům hororu a thrilleru. v žánrovém čtení filmů nejsem příliš zběhlý, považuji to za nejméně významný rys, nicméně působivé provedení v této perspektivě si zaslouží uznání rovněž. nejsem si ale jistý teorií. víceméně se odrážím od té, podle níž je hlavní rozdíl v povaze zla. v hororech je zlo původu duchovního, nadpřirozeného, zásvětního či fantastického, thrillery ve svých zápletkách využívají k navození obdobných emocí zlo pozemského původu, nejčastěji přímo lidského. thriller je z tohoto důvodu i jakousi podmnožinou žánru kriminálního filmu a často využívá postupů detektivek. třeba dodat, že existují i alternativní teorie, ale ty buďto neznám, nebo neuznávám, častější bude první možnost, abych se sebekriticky přiznal. měl bych vysvětlit, že tato teorie se mi nejvíc líbí právě z toho důvodu, že představuje nejradikálnější odlišení jinak špatně rozeznatelných žánrů. s její pomocí je daleko snazší rozhodnout a zařadit, jak to žánrové čtení i na nejelementárnější rovině diváctví vždy nutně vyžaduje. přijmeme-li zběžně načrtnutou teorii, musíme zároveň uznat, že Cukamotovi se i při tak radikálním rozlišení zadařilo oba žánry sloučit do jednotného celku, vykazujícího tradiční prvky obou žánrů ve stejné míře a dokonalém souladu. Akumu tantei má zkrátka to nejlepší z obou světů a přesto funguje překvapivě hladce.

mohlo by se zdát, že Akumu tantei 2 se přiklání spíše k hororovému žánru a od popisované elegantní kombinace prvního filmu upouští a líčí (podobně jako slavná duchařina Oko a většina hororů) svět všední reality, který je jen jistým způsobem (zde sny, v případě Oka zrak) propojen s jinak zcela odděleným světem nadpřirozeným. to se v kontextu prvního filmu ukazuje jako omyl. a nejen tak. sny i realistické noční můry včetně občasných obtíží rozeznat snění od reálného prožívání, to vše je přeci součástí našeho reálného světa a individuální zkušenosti každého člověka, přičemž si sny udržují v obecném povědomí auru nadpřirozenosti, pravděpodobně za to vděčí své mimosmyslové povaze. platí ovšem, že jsou zakotveny v reálném světě a že mohou mít zpětný vliv na lidskou psychiku. vyjma telepadie tkví jediný rozdíl od přísného realismu zřejmě jen v tom, že sny tvoří podle předpokladu, s nímž film počítá, svébytný svět s vlastními fantastickými možnostmi a patrně i vnitřními pravidly umožňující vzájemné střety snících lidí stejně jako fyzikální realita.

zdánlivě pouze formalistní podobu syžetu ospravedlňuje terapeutická funkce představená už v prologu prvního z filmů o vyšetřovateli nočních můr.

Religulous II. : Dodatek

13.09.2012 12:24

v minulém textu jsem se zabýval spíše formou filmu, než obsahem. považoval jsem za okrajové zmiňovat zvrácenost náplně filmu, která je do značné míry dána právě zvráceným zpracováním, a za nejužitečnější stále považuji upozornění na filmové prohřešky. přesto je užitečné vydat se i dál a s přihlédnutím na široký korpus pročtených reakcí na Religulous prozkoumat i dopad na uvažování o tématu samotné. toto budou konfrontované premisy filmu, přeneseně i závěry některých diváků a pokus o nápravu značného zkreslení, kterého se Religulous na svém tématu dopouští. je to pouze mé chápání tématu a je tím pádem docela možné, že někdo poučený, či přímo teolog, by pokládal za nutné výrazně opravit i má stanoviska. Religulous je kamuflofanou propagandou šířící nenávistnou ideologii, přestože přesně toto podsouvá svým názorovým odpůrcům, a povzbuzuje protináboženské tendence cestou hyperbolizace iracionálních předsudků. ty bych se rád pokusil rozkrýt.

mnozí interpretují film nikoliv jako útok na náboženství, ale jako útok na způsoby jeho zneužívání. být tomu tak, je vše v naprostém pořádku (a dobrá, inteligentní a poučená kritika náboženství samotného je dokonce vítána). domnělý cíl je ve skutečnosti jen prostředkem k cíli skutečnému, a sice k ospravedlnění závěrečné, implicitně genocidní propagandy.

dalším velkým nedorozuměním je představa, že náboženské otázky jsou problémy, které lze cele vyřešit (zodpovědět) a věc je tím uzavřena. to je na jednu stranu pochopitelný moderní postoj, na druhou zcela iracionální požadavek, když si uvědomíme, že tyto otázky velmi často míří za hranice lidských poznávacích schopností a do oblastí, kde rozum není kompetentní.* tento fakt se modernímu paradigmatu vzpírá a z toho důvodu v dnešní době vyvstávají v souvislosti s náboženstvím na laické či sekulární úrovni silné frustrace. zodpovídat náboženské otázky znamená poodhalovat hlubiny bezedných tajemství. je to neustále trvající proces, který každý věřící důvěrně zná, protože nejsilnější jeho touhou je přiblížit se tomu paradoxně nejvzdálenějšímu a v životě patrně plně nedosažitelnému, čímž je božskost. ujasněmě si, že nejde o žádný alibismus. už jen odpověď na základní otázku, zda Bůh existuje, je, ať už jakákoliv, zcela evidentně nedokazatelná.

u toho by ovšem člověk neměl zůstávat. už proto, že jde o téma o veliké důležitosti, na které by člověk mít názor měl, protože leží v základu přístupu k životu a ke světu a je vzhledem ke každému jednotlivci klíčové. co jsem napsal, neznamená, že otázky víry nelze intelektuálně uchopit, ba naopak, znamená to, že je lze pojednávat bez konce, že jde o téma tak fundamentální, až nemůže být vyčerpáno. a tím spíš je nejvznešenější výzvou se právě o to poukoušet a až na základě těchto intenzívních pokusů se rozhodovat. agnosticismus, položený jen na prvotní tezi o nedokazatelnosti, je bezectným alibismem a urážkou poznání.**

film pracuje také s nemístnými stereotypy, jakým je třeba rozpor mezi náboženstvím/něčí vírou a vědou/přírodovědným věděním, který je vyloženě nesmyslný. obě cesty kráčí docela jinou cestou a kladou si za cíl ozřejmit jiné z pravd skutečnosti. druhým a ještě nebezpečnějším umělým konstruktem filmu je přísné oddělení protipólů: pochybnosti a víry. Bill Maher se stylizuje do role zvěstovatele pochybnosti. chápu jeho důvody. neochvějná jistota je chvályhodný cíl, ale také nebezpečný sebeklam. být si jist natolik, že nepřipustím diskuzi a možnost přehodnocení svého přesvědčení pod tíhou dobré argumentace považuji za nemyslitelnou, to je mínění, o kterém si s Billem Maherem myslíme přesně totéž. pochybnost je zkrátka třeba a myslím, že ani není uskutečnitelné, kdybychom se ji chtěli zcela vyhnout, ale důležité je také uvědomit si, že skepse není ničím, co by víru popíralo. pravdou je, že ačkoliv jsou si pochybnost s vírou protikladné, jsou zároveň úzce spjaty. pochybnost je integrální součástí víry a určuje ji. víra je integrální součástí pochybnosti a určuje ji. jinými slovy, bez jednoho není druhé.

nepominutelný argument proti náboženství vychází z jeho zneužitelnosti při manipulaci lidí. je snadné svaté texty dezinterpretovat a víte-li jak na to, pak není problém ani šikovně svou dezinterpretaci podsouvat ostatním. mnohem důležitější otázkou je, jak tuto překroucenou nauku propagujete. na síle každé ideologie se podepisuje hlavně !způsob!, jakým je inzerována. a to souvisí s tím, co já si o tomhle myslím, a sice, že pokud bychom měli hledat největšího manipulátora, museli bychom obvinit moderní média. a přesně z toho důvodu považuji za nezbytné zavést na školách audiovizuální výuku, poněvadž většina lidí jednoduše neumí audiovizuální text číst, tím spíš ne interpretovat, a velmi snadno se nechá zmanipulovat kdejakou reklamou nebo agitkou (viz právě tento film a reakce na něj) a přesně to ze všeho nejvíc přispívá k šíření hlouposti.

citlivé je i téma původu názoru na náboženské otázky. v reakcích na Religulous jsem se nejednou dočetl, že ateisté jsou všichni původci svého názoru, k němuž dospěli racionálně a jsou vždy schopni si jej argumentačně doložit, zatímco věřící slepě následují, co jim bylo vnuceno zvnějšku, nic o tom neví a při dotazování jen slepě tápou. moje osobní zkušenost ukazuje, že to tak není. ateisté v mém okolí, se kterými jsem na to téma kdy hovořil, jsou ateisty většinou z toho důvodu, že je k tomu dovedla rodičovská výchova. nad otázkami víry se nikdy v životě s vážností nezamýšleli a cokoliv o tématu Boží existennce či náboženství obecně vědí, jim bylo zprostředkováno nahodile a velmi zvulgarizované podobě.*** nemůžu se nikomu z nich divit, že nemá ani potřebu se zamýšlet. ti, kteří ano, tak nezřídkakdy činí tou cestou, že až ex post toho rozhodnutí vymýšlí jednoduché argumenty jako jsou dva nějčastější: “Boha jsem nikdy neviděl” nebo “žádného Boha v životě nepotřebuji”. moje zkušenost ukazuje, že na názorovém vývoji společnosti**** se podílí především módní faktory a týká se to bez rozdílu všech paradigmat. ateisté si velmi často názory na věc také nedělají, oni je přejímají od jiných, a to navíc ne podle toho, co je a co není pravdou, ale podle toho, co se jeví nejpohodlnější si myslet. neříkám, že věřící nemohl dospět ke svému přesvědčení také nekriticky. jistě je to velmi časté, možná dokonce častější než u ateistů. to se bohužel nedá rozhodnout žádným sociologickým výzkumem. poměry nemohu odhadovat. a i náboženství se může z jiného úhlu jevit jako úskok z pohodlnosti: odmítnutí čelit kruté realitě, že po životě žádný druhý věčný život nebude. o tom ovšem nikdo jako o realitě hovořit nemůže ani s propůjčenou jistotou. jedná se opět o otázku přesahující lidské poznávací schopnosti a odpověď na ni leží zcela mimo důvěryhodné vědecké výzkumy.

obrovskou potíží je libovůle při zobecňování, které se vzpírá nejzákladnějším pravidlům logiky. v menší míře je používá i Religulous, ale setkal jsem se – například v reakcích na tento film – s mnohem obludnějšími rozměry tohoto problému. příklady: je-li některý věřící fanatikem, jsou všichni věřící fanatiky. je-li jeden z nich terorisou, jsou všichni teroristy. vykazuje-li jeden z nich zmatek při promýšlení svého postoje, je sama nauka, na které je postoj založen, zmatečná. za všechno špatné, čeho se dopustil věřící člověk, může právě to, že je věřící, a nic jiného. jeden věřící je hrozbou ostatním, ergo všichni věřící jsou hrozbou ostatním, ergo náboženství jako celek je hrozbou celé společnosti. to všechno jsou příklady neplatného vyvozování a ostudné generalizace, podle které se bohužel mnozí lidé řídí a prohlašují to za racionální myšlení. na závěrech, vyvozených některými diváky z Religulous, bychom mohli demonstrovat, že mnohem spíš než jimi navrhovanou ateistickou propagandu je třeba do škol zavést základy výrokové logiky a klást větší důraz na pravidla racionálního uvažování.

diváci mají zafixováno, že dokumentaristé usilují o pravdu a jsou tím pádem při sledování kamuflovaného pseudo-dokumentu jako je tento podvědomě manipulováni !spíše! nekriticky přijímat, co jim Maher velmi promyšleně podsouvá. jeho stanoviska vycházejí povětšinou z výše nastíněných předsudečných názorů, které jsou bohužel všeobecně rozšířeny a vzhledem k divákovi Religulous tedy nejčastěji už předjaté. proto se stává, že víceméně padnou na již předem provizorní postoj diváka, z toho důvodu slábne frustrace tváří v tvář obrovskému problému***** a dostavuje se nutkání pozitivního přijímání obsahu a filmu jako celku, zatímco potřeba zodpovědně zhodnotit filmové kvality a postupy je odsunována dále do pozadí. většina komentářů na ČSFD, například, svědčí, přinejmenším částečně, o fungování tohoto principu.

opravdový dokument nemusí splňovat kritérium vynechání určitého prostoru pro opačný názorový pól. ale musí splňovat kritérium: záměrně nelhat divákům ani je nemanipulovat způsobem, kterého si nemusejí být vědomi. to by mělo být také hlavním kritériem posuzování filmů, prezentujících se jako dokumenty. názorová shoda nemá nic společného s kvalitou filmu samotného. a to platí naprosto obecně. hodnotit se má film. ne hřejivý pocit, že vám někdo dal zapravdu.

---

poznámky:

---

* nevěřící v pravém slova smyslu neexistují. ať už si vezmeme jakékoliv přesvědčení (názor, postoj, hledisko, filosofii či světonázor) nehledě na jeho původ či základ v jakémkoliv rozumu či víře a zkoumáme jeho předpoklady, nakonec vždy narazíme na bariéru z nedokazatelného, na něco, co dokáže postavit do světla nejistoty úplně cokoliv, a zjišťujeme, že nezbývá, než se na předpoklady tohoto přesvědčení slepě spolehnout. a to je – velmi obecně řečeno – víra, schopnost přijmout bez důkazu, plně se opřít o “pouhé” slovo. je mnoho způsobů, jak k víře dospět, ale vlastně k ní vede úplně všechno.

** ovšem, takoví lidé možná žijí z jisté perspektivy šťastnější životy. protože mám pocit, že zkoumat fundamentální otázky do hloubky a narazit nakonec na hranice vlastního poznání a na tu strašnou nejistotu přinese člověku hlavně chmury, skepsi a frustraci. ale i když někteří agnostici cestu za poznáním vůbec nepodnikají, nic to nemění na tom, že v uvozovkách “vědí” něco, v co vlastně věří, protože jistotu o platnosti toho přesvědčení mají jen imaginární. je to možná neuvědomělé, ale pořád jde o vztahování se k nedokazatelnému. jiným lidem oproti tomu přijde nesnesitelnější představa smíření se s nevědomostí a chtějí proti ní bojovat, i když se to může už na začátku jevit jako marné úsilí.

*** toto právě považuji za jeden z faktorů, které všechna pojednání na téma náboženství (jako i Religulous) a všechny diskuze (včetně těch, které film Religulous vyvolal) ze všeho nejvíce problematizují: že se tato témata snaží uchopovat i lidé, kteří s nimi nemají sebemenší zkušenost. přitom empirie je k dosažení hodnověrného poznání naprosto nezbytná. bez ní je možné dospět k pravdivému pohledu na věc leda úplným omylem. řečnická otázka stojí takto: jakou váhu má něčí názor na náboženství, který ovšem nevychází ze zkušenosti s náboženstvím, jeho projevy ani věřícími lidmi?

druhým výrazným faktorem jest, že jako o předmětu každé další disciplíny, která nespadá pod přírodní vědy, tedy předměty věd humanitních, společenskovědních, duchovních a uměnověd, si i o tomto tématu každý myslí, že je dostatečně kvalifikován o něm pojednat a žádné specializované vzdělání není vůbec třeba. velmi často se s tím setkávám právě jako student filmové vědy: většina laiků si myslí, že o filmu ví všechno. zkuste při tomto nastavení rozdmýchat produktivní diskuzi, pravděpodobně neuspějete. velmi hluboko je mezi diváky usazen náhled na filmovědné bádání jako na něco zbytečného a pakliže někdo uznává jeho legimitu, nemusí uznávat autoritu jeho závěrů ve srovnání se svým prostým laickým názorem. s tím se musíme smířit. nejinak je tomu i u otázek duchovních. prostě podle spousty lidí stačí selský rozum (a nevadí, že s jeho pomocí každý dospívá k něčemu úplně jinému) a díky němu by jeho názor svedl věřícímu vymluvit každý, a pokud přece ne, znamená to, že věřící je hloupý, zatrvrzelý fanatik. víc netřeba dodat. snad jen, že je to smutné. ti poučenější se s tím budou muset zkrátka vyrovnat a své znalosti co nejvíce šířit, sdílet a popularizovat.

**** jsem svým způsobem zastáncem svérázné teorie sociokulturního determinismu, podle které valnou většinu vlivů z okolí přijímáme nereflektovaně a jsme jimi tedy determinováni. přesto si myslím, že jako bytosti obdařené přinejmenším intelektem a věřím, že také citem – hlavně svědomím, jsme schopni se svobodně a plně uvědoměle rozhodovat v určitých okamžicích, před určitými problémy a v určitých otázkách.

***** nemám na mysli otázky víry jako takové, ale problém vztahu víry a sekulárního rozumu, jak o něm ve svém fantastickém kratičkém pojednání píše Jürgen Habermas, viz Jürgen Habermas: Povědomí o čemsi, co chybí.

Religulous I.

13.09.2012 12:22

na první pohled bude řeč o dokumentárním filmu, ve kterém se komik Bill Maher rozhodl v diskuzích s mnoha různými náboženskými představiteli dokázat, že náboženství je špatné a škodlivé. a patrně právě tak byl tento film opravdu zamýšlen. pokud se na něj podíváte a budete přitom schopni odhlédnout od vlastních ne/sympatií a zhodnotit snímek objektivněji, z povzdálí, zjistíte, že nenaplňuje ani jedinou z uvedených tvůrčích intencí. z toho důvodu jsem Religulous vybral pro ‘filmová doporučení’ a radím tento film vyhledat a zhlédnout každému, koho zajímá, jak vypadá po všech stránkách zpackaná dokumentární filmařina. pokusím se shrnout hlavní důvody, proč si myslím, že žádný filmově trochu gramotný člověk nemůže na výpověď tohoto filmu přistoupit. nebudu se přitom téměř věnovat zkoumání “o čem”, to povětšinou ponechám stranou, a pokusím se ukázat, že základní chyba existuje v čistě filmovém rozměru snímku.

předně se vůbec nejedná o dokumentaristickou práci a mohu si dovolit i zobecnění, podle kterého je hlavním tvůrčím principem celého filmu cílené klamání diváka. v tomto bodě musím text pozastavit a důrazně upozornit, že když zde mluvím o principu klamání, nemám na mysli téma/náplň filmu, ale čistě formální uchopení tématu, jinými slovy a zjednodušeněji; mluvím o způsobu nakládání s filmovými prostředky, jež neodpovídá duchu, ve kterém se film prezentuje. ale to mluvím příliš obecně a je načase, abych rozvysvětlil, co tím mám na mysli.

a začnu zeširoka. nabízí se srovnání s dokumentární prací Michaela Moorea. strategie jeho filmů se Religulous tak moc podobá, že jsem o této inspirovanosti hluboce přesvědčen. Michael Moore sám sebe odhaluje, vystupuje před kameru, je stále tvůrcem, ale zároveň i aktérem. realizuje své úmysly a prezentuje svá stanoviska přiznaně a podobně je to s Billem Maherem v Religulous. konflikt je v obou případech demaskován jako osobní a to je zásadní prvek charakteru těchto filmů. takovýto tvůrčí přístup považuji v případě mnoha témat za vhodnější a uznávám a chválím ho jako projev, či přinejmenším příslib tvůrčí upřímnosti. měli bychom si z toho odvodit důsledek pro pojednávané filmy, které – viděno v tomto světle – o zaznamenání skutečnosti neusilují nezaujatým sdružováním obrazů-faktů a namísto toho z druhé strany (= přes subjektivitu) budují dva neslučitelné postoje (stanovisko tvůrce kontra stanovisko protistrany) a konfrontují je. dalším výrazným prvkem charakteru filmů je tolik propíraná demagogie, o které se v souvislosti s Moorem hovoří právem. přinejmenším částečné, pokud ne plné ospravedlnění ovšem vyplývá už z toho, co jsem napsal výše. jsou to Moorovy postoje a žádné jiné a jsou to jeho emoce (zejména pobouření), které do filmů vkládá, a byla by ode mne hloupost uvažovat o těchto citech jako o lživých. tak je tomu vpodstatě i u Billa Mahera s tím radikálním rozdílem, že on si pro tyto své názory nárokuje objektivní platnost a staví se do role “zvěstovale” této v uvozovkách “pravdy” (což v kontextu filmu pochopitelně ústí ve zcela nezáměrnou sebeparodii) a paradoxně právě toto celoplošně vytýká svým názorovým konkurentům, ačkoliv někteří z nich projevují naopak vysokou míru tolerance odlišného pohledu na věc a pouze hájí svá práva na vlastní postoj a jeho prezentaci. k tomu je vhodné dodat můj osobní názor, podle kterého se pravá tolerance vztahuje na všechno s jedinou výjimkou, kterou je netolerance. a to nemíním jen jako etický imperativ pro každodenní lidskou zkušenost, ale zároveň i jako nutný požadavek na etický kodex dokumentaristů.

Maher v průběhu filmu objasňuje, že jeho úmyslem není ani tak názorová konfrontace, jako spíš důkladné prozkoumání náboženského uvažování pomocí diskuze a nalezení racionálních trhlin, dokazujících jeho chybovost. mělo by se tedy jednat o jednosměrný postup. filmová skutečnost ale ukazuje, že tomu tak není a jako ještě význačnější než negativní (= první význam rozkládající) se ukazuje opačně směřující pohyb pozitivní (= druhý význam tvořicí).

nejzřejmějším důkazem je závěr, ve kterém je film nepokrytě odhalen jako mimořádně důrazná protináboženská agitace především. podle slova ‘protináboženská’ se zdá, jakoby se jednalo o negativní cestu (= popření, mínus), což je v souladu s výše zmíněným Maherovým (klamavým) přístupem. ovšem přirozenou součástí každé takovéto cesty je pozitivní (= vklad nové skutečnosti, plus) element, kterým je náboženství-nahrazující, sekulární – a s naprosto klidným svědomím mohu říct – kryptofašistická ideologie. to vše a k tomu navíc zcela neadekvátně zvolený základní koncept (odlehčená satira pro ve skutečnosti nesmírně závažné, fundamentální téma) mi dává oprávněné důvody popřít dokumentární charakter filmu a přeneseně i všechny kvality, které by z té skutečnosti mohly vyplynout.

věřím tomu, že Religulous je film, schopný určité malé procento svých diváků probudit z apatie a vyprovokovat k jakémusi pofidérnímu a v každém případě povrchnímu uvažování nad tématem. v tom případě nevylučuji možný pozitivní vliv. avšak v naprosté většině případů bude mít reakce podobu iracionálního povzbuzení již vžitých a rozumem nereflektovaných protináboženských postojů a prohloubení nenávisti vůči náboženství.* proto jsem měl tu drzost v předchozím odstavci použít slůvko ‘fašismus’. ten pojem je sice poněkud tabu, ale jestli se mi něco líbí na Maherovi krom mooreovské strategie, pak je to jeho odvaha hodit politickou korektnost** úplně za hlavu a já se z toho důvodu budu držet jeho příkladu při posuzování Religulous.

proč jsem přesvědčen, že vliv Religulous bude mít právě takovou podobu? odpověď na tuto otázku objasní i důvody, mimo jiné kvůli kterým hovořím o klamání diváka. jednak není pravdou propagovaný výrok, podle kterého je konfrontace vedena na erudované bázi. velmi povrchní vhled do tématu vykazuje Bill Maher sám. jeho tázání buď nesměřuje na skutečně významné problémy (ne, že by se jich jinak mnoho zásadních nenašlo), nebo v častějších případech nahlíží velký problém z velmi úzké perspektivy, vkládá ho do umělých souvislostí a klade irelevantní protiargumenty. mimochodem, totéž často slýchám vytýkat Michaelu Moorovi, ale v jeho případě se v tématech nevyznám natolik, abych si mohl dovolit posuzovat oprávněnost kritiky z tohoto směru. Billa Mahera ovšem s klidným svědomím označuji jako nepoučeného laika a jeho snahu přirovnávám k nešikovnému argumentačnímu cvičení studenta prvního semestru kurzu klasické logiky.*** podle toho pak také vypadají závěry z argumentace vyvozené. to ostatní už je jen sofistika.

s tím úzce souvisí i ‘manipulace výběrem’. Maher si velmi pečlivě volí, koho “zpovídá”. výběr je to bezpochyby různorodý. není ale v žádném případě reprezentativní a tedy ani relevantní a generalizace z něj odvozené nelze spravedlivě užít jako legitimní podklad pro plošný odsudek. Maher zkoumá (lépe říci: napadá) mínění zpravidla výstředních osobností, fanatiků, politických oportunistů nebo vůdčích osobností extrémisticky založených sekt. v několika takovýchto případech se Bill Maher ocitá přesně tam, kde by měl být. odhaluje lidskou hloupost, ačkoliv pouhým záznamem, nikoliv satiricky, protože absurdita ve výkladech některých zpovídaných osob je občas opravdu očividná (což Maher prohlašuje o názorech všech věřících celoplošně, ale k tomu více později). a to je přesně ten důvod, proč si vybírá hlavě extravagantní osobnosti a velmi důsledně se vyhýbá skutečným autoritám, vzdělancům, respektovaným duchovním, teologům či filosofům. patrně si netroufá a v každém případě ví, že tak nevyrovnaný střet by nefungoval ani jako zábava, ta poslední kvalita, kterou můžeme na Religulous spatřovat. na první pohled to omlouvá fakt, že autoritou není na druhé straně ani Maher. když přihlédnu k arogantnímu, elitářskému tónu celého Maherova počínání, ukáže se platnost takové omluvy jako lichá. elitářství připouštím pouze, je-li někdo opravdu elitou.

jinou početnou skupinou, o kterou se Maher zajímá, jsou prostí praktikující věřící. od těch ani nelze čekat vyčerpávající odpovědi na všechny otázky (zvláště, pokud si přejete rozebírat nejproblematičtější teologické pojmy, jakými jsou trojjedinost nebo neposkvrněné početí). téměř nikdo z laické veřejnosti si svůj postoj před promyšleným útokem obájit nedokáže a to ať už patří k jakékoliv názorové skupině. z mé zkušenosti toho obyčejně nebývají schopni ani ti, kdo ten požadavek uplatňují na ostatních a jsou vybaveni potřebným intelektuálním aparátem.**** o to ostudnější je ve vztahu k filmu Religulous fakt, že to nesvede ani Bill Maher.

jsou to vzácné případy, kdy se Bill Maher o argumentaci vůbec pokouší. přestože totiž podle vlastních slov hájí racionální postoj, klame a ve skutečnosti velmi zřídka argumentuje racionálně. uchyluje se nejčastěji k iracionálnímu tvrzení, že absurdita názoru toho druhého je samo sebou zřejmá, a oproti tomu pravdivost jeho vlastních slov je rovněž zjevná (pravděpodobně nějak intuitivně).

scestné a zavádějící (a ve vztahu k Michealu Mooreovi srovnatelně manipulativní) je opírání se o statistiky, které bohužel nemají ve vzácných případech sebemenší váhu. to je případ třeba právě součtů příslušníků nejrůznějších vyznání a odtud odvozených faktů. ‘příslušník církve’ neznamená ‘praktikující věřící’ neznamená ‘přesvědčený věřící’ neznamená ‘svědomitý věřící’. a tím zmiňuji opět jen vrcholek ledovce a při detailnějším probádání by nebylo těžké objevit tisíc dalších způsobů, jak statistické operace v těchto otázkách problematizovat. dodám jen, že nároky, které na věřícího klade většina náboženství, jsou tak těžké, že nikdo nemůže být překvapen, jak málo jedinců je i při upřímné snaze schopno jim plně dostát, pokud vůbec někdo takový je. a to vrhá podivné světlo i na fenomén náboženství obecně, který je – stejně tak jako všechny největší idály bez autoregulativních prostředků – velmi snadné velmi ošklivě zneužít. upozornit na tyto časté případy je prospěšné a z tohoto úhlu pohledu můžeme přičíst Religulous určité dílčí plusy. rozhodně ale nejde o žádné překvapivé novinky, kvůli kterým stojí za to více než hodinu a půl padat nudou.

další výtku v pořadí bych směroval na etickou stránku Maherova konverzačního stylu a bude to souviset s tím, co jsem výše zmínil jako základní chybu konceptu. některé rozhovory nejsou z Maherovy strany zkrátka ničím víc než sledem osobních invektiv. to je další dobrý důvod domnívat se, že Billu Maherovi o diskuzi vůbec nejde, ale jeho skutečným úmyslem je od začátku čistě porážka opačného názoru, což by patrně, ač to není logické, mělo stvrdit pravdivost jeho osobního názoru na věc. proto je film agitkou, nikoliv dokumentem. pro lepší srozumitelnost argumentu musím uvést vlastní přesvědčení, podle kterého je diskuze možná pouze v tom případě, kdy jsou obě strany ochotny ze svých názorů pod tíhou argumentace protivníka eventuálně ustoupit. Bill Maher zcela očividně není, bohužel je stejně tak zřejmé, že neochotu sdílí i vyslýchaní. v takovém nastavení je principielně nemožné dobrat se řešení a možná proto se Bill Maher v závěru namísto řešení uchyluje k buřičství.

význačným rysem Religulous je způsob práce se střihem. také ten snese přirovnání k Michaelu Mooreovi. i režisér Larry Charles velmi často využívá ke komunikaci s divákem významy tvořené montáží obrazů, která vytváří přímé souvislosti (někdy vystihuje ty skutečné, jindy opravdu doslova vytváří nové, fiktivní). sice nic objevného, ale mně je to docela sympatické. co mi vůbec sympatické není, je střihová manipulace s rozhovory, která výrazně uzpůsobuje smysl řeči. podezřele neobvyklý je i nepoměr prostoru, který byl jednotlivým účinkujícím věnován. ostudné a donebevolající je dovolit si shazovat řeč zpovídaných lidí “za jejich zády”.

nezanedbatelnou vadou je i nepochopitelně úzký záběr. Religulous se k náboženství vyjadřuje naprosto obecně, ale přitom se zřetelem k velmi malému počtu jeho podob. to ještě více sráží už tak jen domnělou odbornost filmu. byl bych mnohem raději, aby byl Maher býval vzal do úvahy například i východoasijská náboženství, náboženství domorodých kmenů latinské ameriky a původních obyvatel Austrálie nebo mystiku súfismu (jak je rozumné očekávat, když už se ve filmu vyskytují záběry na “vířící” derviše).

na závěr textu bych rád zdůraznil, že ‘zpochybnit’ má velmi daleko k ‘vyvrátit’. zpochybnit nebo relativizovat lze cokoliv pouhým popřením. vyvrácení je možné pouze za pomoci silného argumentu nebo důkazu. také v tomto ohledu by měli tvůrci Religulous lépe rozlišovat. otázkou, kterou je ošemetné jednoznačně zodpovídat, zůstává také to, zda je racionální rozbor legitimní cestou při zkoumání náboženské zkušenosti, nebo zda je vůbec tento fenomén vědeckým zkoumáním !plně! vysvětlitelný.

---

poznámky pod čarou:

---

* pro zajímavost uvádím jeden náhodně nalezený, velmi stručný a bohužel patrně symptomatický komentář k Religulous od neznámého filantropa, který mě zaujal natolik, že jsem se rozhodl film vyhledat a zhlédnout:

“the sooner we eradicate these dumb ass religious convictions, of all persuasions (because that is the right word for them!) the better our daft little species will be and maybe, just maybe have a future … excellent film … oscars all round” – mellatron

** bohužel, spolu s politickou korektností a respektem k právu na svobodu vyznání vzala částečně za své i Maherova úcta k základním, nezadatelným lidským právům. on by se možná bránil tím, že každý z takových projevů byl vždy míněn jako humor, nemá být brát vážně a vzhledem k jeho profesi je to i pochopitelné a nepřekvapivé. ale jak jinak lze vůbec vykládat humor výhradně urážlivé povahy, než jako zlehčování, jinými slovy neúcta a pohrdnutí. hlavně jeho “nevinné” žerty na účet židovství mají jednoznačně podobu antisemitských stereotypů. kdyby byl býval více explicitní, vystavil by se velmi reálné hrozbě trestného stíhání. podobně stereotypní a neodůvodněně generalizující postoje vykazuje i k ženám, homosexuálům a souhrnně samozřejmě ke všem věřícím všech církví.

*** vrchol ledovce: 1. nerozlišuje mezi doslovným a alegorickým čtením Písma. 2. nezohledňuje hierarchii svatých a stupně kúrů nebeských bytostí a přesto obě skupiny užívá k napadení monoteistické povahy křesťanství. předkládá velmi chatrnou a zkratkovitou vlastní teorii původu náboženské potřeby a ani se jí nenamáhá dokládat, jenomže troufalost Mahlerova počínání by mohla vyvážit jedině fundovaná teorie o velké explikační síle. 3. ani náznakem nehloubá nad vztahem víry a rozumu, možnými souvislostmi a pravými významy těch dvou relativně vágních pojmů. 4. neuvažuje o myšlenkových konceptech, podle kterých je kreacionismus s evolucionismem slučitelný. 5. historickou skutečnost soudí na základě současného paradigmatu. 6.nerozlišuje dokonce ani mezi náboženstvím ve smyslu osobního přesvědčení jedince (víra) a náboženstvím ve smyslu organizované angažovanosti (instituce), uvedení společného přesvědčení do praxe. a bez důkladného rozvážení alespoň těch nejzákladnějích diskurzů je jen logické, že není s to dosáhnout lepšího chápání věci, má-li o to vůbec zájem a celé to není vlastně jen kamufláž velmi prostého útoku/provokace/kariéristické sebeprezentace. o tom nechávám rozhodnout čtenáře.

**** domnívat se, že jedinec pozbývá práva na svůj názor, není-li schopen si ho v každém případě ubránit/obhájit, je jednoznačně fašizující stanovisko. ale to zmiňuji jen jakoby naokraj. nehodlám odbočit do úvah nad legitimitou fašistického smýšlení, i když považuji za užitečné zmínit i politický rozměr, který film Religulous kvůli nesčetným politickým konotacím nepochybně má.

---

a veselé reakce z blogu:

---

anonym Says:
November 25th, 2009 12:54

S pánbíčkáři máš Eodeone společného toto: nedostatek smyslu pro humor. Je to u tebe až chorobný. A Maherovi nešlo o dialog s elitami a promýšlení slučitelnosti kreacionismu s evolucionismem, nýbrž o tázání se obyčejných lidí. To je JÁDREM dokumentu.

Eodeon Says:
November 25th, 2009 21:30

tak to pak ale nečteš pozorně, anonyme. chvílema jsem se i bavil. ale ne v momentech, kdy zdrojem zábavy bylo ponižování ostatních. v tomhle ohledu mám smyslu pro humor opravdu nedostatek a nevnímám to jako vadu, spíš naopak. bohužel, to byl většinový zdroj “zábavy”, a proto jsem se po čas trvání filmu především nudil, jak jsem uvedl. nicméně pokud někdo má dost amorální smysl pro humor, aby ho te film bavil, vnímá ho pouze jako komedii a je schopný prohlédnout tu pseudo-dokumentární manipulaci, pak to beru, to je jeden z možných přístupů.

Maherovy intence jsem v tom textu prozkoumal docela důkladně a rád bych tě tedy opravil, že účelem není žádné tázání, ale a priori prosazení vlastního názoru nehledě na dialog. a s tím souvisí výběr terčů z řad laiků, kteří jsou jednoduše cílem nejsnadnějším. kdyby tvůrcům nechyběla odvaha a vědomost na to, aby se vyptali i skutečných kapacit, nedokázali by nic ani zdánlivě. proto tomu tak není. jiný důvod, proč se ptát jen nejméně poučeného člověka, než že od něj nechci dostat dobrou odpověď, si ani neumím představit. upřímně, netuším, jak bych, i kdybych chtěl, obhájil neférovost útoků na největší laiky.

a pokud jde o možnost sloučení evolucionismu s kreacionismem, máš pravdu, že prozkoumání takových teorií Maherovým záměrem nebylo. to jsem také nikde netvrdil. tvrdím, že je kruciální chybou, že s touto možností nepočítal. protože kdyby ano, sebrala by mu veškerý vítr z plachet (méně metaforicky řečeno: veškerou explanační sílu jeho argumentace, která útočí výhradně z postoje doslovného chápání alegoricky míněních pasáží Písma, které se s vědeckými poznatky nijak nevylučují, protože se s nimi prostě míjejí. obojí pojednává něco jiného). pokud to věděl a zcela záměrně se těmto možnostem výhýbal, svědčí to ještě více alarmujícím způsobem o jeho manipulaci. pokud o tom nevěděl, svědčí to o tom, že se rozhodl všechny přesvědčit o pravdivosti svého názoru na věc, se kterou se přitom nenamáhal ani trochu obeznámit. teď vybírej, co je lepší.

pro budoucí použití...

13.09.2012 0:16

...bych si chtěl archivovat několik formulací k věčnému tématu "forma-obsah", nikoliv "forma vs obsah". jde o diskuzní reakci z pošty, proto druhá osoba:

"fabule a syžet je jiná pojmová opozice, to se nepřekrývá, respektive ne docela, jen z části. /// už samotná představa, že by mezi formou a obsahem mohlo docházet k nějakému napětí je tak trochu herezí. tvrdit, že zde existuje nepoměr, kontrast nebo dokonce vzájemný rozpor je naprostá dezinterpretace. snaha posoudit obě "součásti" nezávisle na sobě, je další absurdita z oné první odvozená. a slovní spojení "obsahově prázdné" je třetí nesmysl, protože jde zkrátka o protimluv, a to jak například ve fyzice, tak ve formální analýze. ani "formální dokonalost" nelze samu o sobě posoudit, dokud nezačneš uvažovat perspektivou obsahu, nemáš do té doby totiž kritéria k hodnocení formy, leda nástroje pro její popis. musíš zkrátka naprosto odhlédnout od toho, jak se ty dva pojmy běžně používají, protože to je naprosto pomýlené. a to třeba i v příspěvcích uživatelů, kterých si možná vážíš, jelikož to ještě neznamená, že dovedou užívat odborný žargon. ono je to totiž svým způsobem jedno a totéž, pouze viděné ze dvou perspektiv. interpretace bez analýzy nelze provádět a ani naopak, bez ohledu na některé nesouhlasné názory většiny laiků a několika málo odborníků. interpretace abstrahuje významy, které vykládáme bedlivým sledováním formální podoby a jejích proměn, hodnocení na podkladě formální analýzy, která rozkládá dílo na formální komponenty/základní fakta, lze formulovat až s přihlédnutím k celkové představě (jakési (intuitivní?) předvědění) o významu celku a kapitol, z nichž je složen, k hlavnímu tématu díla a konotacím. je to tak trochu začarovaný kruh, který je na jednom svém pólu více faktický a rozdrobený, na druhém ale velmi neuchopitelný,vágní a celistvý. rozhodně jde ale o jeden celek, nikoliv dvě nesouvisející, od sebe oddělené hemisféry."

"jde o to, že této "pojmové opozici" přisuzuješ oponenturu i sémantickou, ostatně jako to dělá každý. jenomže to, že dvě slova stojí proti sobě na papíře neznamená, že i jejich významy spolu mají takovýto "nepřátelský" vztah. většina lidí si to tak odvodila (opět je nejspíš na vině "selský rozum") a přisoudila oběma slovům úplně jiný smysl, jehož nepřípadnost se projeví v okamžiku, kdy dvojici pojmů zkusíš v této posunuté podobě aplikovat při rozboru filmu. nejenže úvaha nevydá jakýkoliv praktický výsledek, ale od porozumění filmu diváka spíše odvádí, než aby mu napomohla, a to jak kterémukoliv filmu konkrétnímu, tak v obecném smyslu - filmu jako takovému. tyto dva pojmy prošly v dějinách od dob ruského formalismu velkou proměnou, která - věřím tomu - v tomto případě nebyla jen proměnou, ale opravdu vývojem - správným a odůvodněným. chápání formy a obsahu jako dvou střetávajících se protiv při něm bylo víceméně převálcováno a na místě je přihlédnout k pojetí současnějšímu, i když ne třeba přesně v duchu například neoformalismu, rozhodně ale ve smyslu posunutém nedaleko od něj, v konsistentním systému, který prakticky pomáhá percepci filmu, namísto aby ji hlouběji problematizoval."

"těžko považovat za jisté, co píšeš, když si myslím pravý opak. předně, "naprostou subjektivitu" považuji za nedosažitelný extrém, ostatně jako i "naprostou objektivitu". takový pojem je možný snad jedině v solipsismu. hodnotit je možné spravedlivě a nezaujatě, podle kvalit hodnoceného a správně vyladěných měřítek. metodologické nástroje filmového analytika možná nejsou tak přesné, jako strojírenská měřidla, ale určitou míru přesnosti a objektivity zajišťují."

"obsah je idea, kterou si divák vytvoří na základě vnímání filmu, aniž by jí dále domýšlel, přimýšlel k ní nahodilé asociace atd. jen to, co lze vystopovat k filmu a doložit na konkrétních příkladech scén, záběrů, replik atd. také jej lze popsat jako síť významů, kterých tyto záběry nabývají. to už zní trochu sémioticky, ale proč ne, protože vztah formy a obsahu podle mě není vzdálený vztahu, který mají obě součásti znaku v saussurovském pojetí. další paralelou je smysl slova a jeho zástupce (grafický, fonetický atd.), konotát a denotát. na obsah lze usuzovat jak z dílčích formálních součástí, tak z jejich vzájemných vztahů. proto také neoformalisté propagují formální analýzu, protože forma je exaktní a uchopitelná, zatímco obsah je třeba z ní teprve etrahovat a tento proces je nedokonalý, podmíněný mnoha faktory a výsledek příliš nehmotný a prchavý. já osobně o obsahu uvažuji stejně jako o formě - jako o strukturovaném systému, v němž existují určitá témata, ideje a hodnoty, které existují v určitých přesně daných vztazích a vzorcích. u každého filmu to může být jiné. vztah viny a pokání může být naprosto odlišný ve dvou různých filmech, vztah romantické lásky a zbožnosti rovněž, vize války může nabývat podoby ctnostného hrdinství, nebo jindy jde o šílenství a chaos, vždy záleží na tématických souvislostech, které jsou na ústřední témata napojená a dávájí dohromady organický celek. a nelze je odvodit jinak, než zkoumáním formy a souvislostí mezi formálními součástmi. vypreparování jednotlivých součástí není k ničemu dobré. nelze posoudit zda úhel kamery byl dobrý, nebo nebyl, bez přihlédnutí ke kontextu. souvisí to s pojetím syntagmatu v lingvistice. proto je analýza procesem neustálého konstruování a zároveň dekonstruování. o filmu se nedozvíš nic, když ho rozebereš na drobné dílky, aniž bys mezi nimi spatřoval hlubší souvislosti, formální tendence, vzory a trendy, a tyto poznatky později aplikoval na dotvoření představ o obsazích filmu, které sis mezitím začal intuitivně utvářet na základě povrchnějšího ohledání. avšak, když se mluví o obsazích, míní se jimi nejčastěji fundamentální ideje, které prolínají celým popisovaným dílem, které toto dílo podává až jako celek, jeho ústřední témata a dominantní motivy. smysl řeči v dialogu, nebo obsah záběru či scény, jsou dílčími obsahy. celkový záběr na muže utíkajícího před náletem letadla znamená muže utíkajícího před náletem letadla, ale v souvislosti s celkem filmu zjistíš, že za těmito snadno odvoditelnými obsahy existují hlubší souvislosti, například paranoia, strach z pronásledování, bezmoc atd. nelze si ale vymýšlet, vždy je třeba vycházet z empirického pozorování toho, co je zjevné, a stavět buď na těchto faktech, či na tom, co bylo na jejich pozadí již doloženo. intuitivně to číní každý, ale obvykle tak dospívá jen k tomu, co má přímo před očima. nikoliv bezprostředně, ale skrze nějaký formální kód, to jsem už vysvětloval. je třeba se neustále ptát "o čem?" to doopravdy je, co tady toto říká, jaký postoj zaujímá, jaké ideály obhajuje a proti kterým naopak vystupuje atp. pokud si klademe takového otázky, pak se bavíme o obsazích."

návrhy na vylepšení databáze Vol. 1: vlastní návrhy, konečná verze

28.08.2012 2:30

1.) Přidat možnost kombinovat více žánrů či zemí původu v "žebříčcích" ve "specifickém výběru". Také možnost z výběru některé země či žánry odfiltrovat. Např. při hledání v žebříčku nejlepších hororů možnost odfiltrovat žánr "komedie" a odstranit tak ze seznamu hororové komedie a parodie, atp.

2.) Přidat fuknci, která by detekovala a registrovala kdo z administrátorů a kdy provedl na profilu filmu nebo tvůrce tu kterou úpravu, což by napomohlo řešení většiny chyb, případně sabotáží.

3.) Přidat možnost nechat si vyexpedovat filmotéky a hlavně seznamy hodnocení v externím souboru ve formátu .xls (popřípadě .doc, .txt a jiné).

4.) Přidat do filmoték možnost vyvolat si filmy podle konkrétního média: například jen filmy, které má ten který uživatel ve filmotéce na originálním DVD, nebo na Blue-rayi, VHS atd.

5.) Přidat možnost vyhledávání v soukromé poště podle přezdívek, nebo přímo fulltextové vyhledávání. Popřípadě aspoň přidat na horní lištu v profilu uživatele vedle "pošli vzkaz" také "vzájemné zprávy". Nedorozuměním by také předešel seznam uživatelů, kteří si mě přidali do ignore listu.

6.) Vytvořit samostatná diskuzní fóra na téma populárních filmových žánrů, např. science-fiction, horor, fantasy, válečný film atd.

7.) Do sekce "kdo mě má v oblíbených" - "všechny události" přidat také upozornění, které by rozlišovalo, když uživatel změní vaši pozici ve své topce z nebodované na bodovanou a naopak. Vysvětlí se tím některé zmatečné bodové posuny, pro které jasná vysvětlení nejsou.

8.) Zavést novou funkci "tagy" neboli "klíčová slova", která by fanouškům určité oblasti kinematografie napomohla ve vyhledávání jak filmů podle svého gusta, tak podobně orientovaných uživatelů. Např. giallo, komiksová adaptace, mafie, mimozemská invaze, monster movie, neorealismus, roadmovie, parodie, spiknutí, slasher, sword & sorcery, umělá inteligence, vesmírné lety, vězení, virtuální realita, zombie, atd.

9.) U "listování" mezi stránkami s uživatelským hodnocením, komentáři a filmotékami vrátit rozbalovací nabídku namísto číselných odkazů. Proklikávání v hodnocení až na např. čtyřicátou stránku trvá takto příliš dlouho. Dříve šlo odkudkoliv rozbalil tu stejnou lištu a přímo v ní vybrat, kam chci přeskočit.

10.) Je třeba, aby do "nastavení zobrazení" v profilech přibyla možnost nastálo změnit defaultní řazení komentářů. ať si každý registrovaný uživatel vybere, zda chce při najetí na profil filmu vidět komentáře řazené podle počtu bodů, od nejnovějších nebo podle hodnocení.

11.) Přidat do profilů tvůrců vedle filmografie pruh, ve které by byla vidět má hodnocení uvedených filmů podobně, jako je tomu u žebříčku nejlepších filmů.

12.) Ať se v profilech filmů zobrazuje věk uživatelů v případě, že vyplnili datum narození v "nastavení účtu" - k tomu přidat podobné zaškrtávátko, jako u emailové adresy: "nezveřejňovat můj věk".

13.) Po kliknutí na jméno režiséra v profilu filmu, ať se v jeho profilu objeví nahoře režisérská filmografie a až poté herecká či skladatelská, jako tomu bylo na staré ČSFD.

14.) V "přítomných", pokud je podle údaje uživatel na "diskuzi", bylo by vhodné, kdybych se po kliknutí na tento odkaz dostal přímo na to fórum, které tento uživatel právě prohlíží, a nikoliv na fórum, které jsem jako poslední navštívil já. Tak už to fungovalo na staré ČSFD.

15.) Pokud je to možné, dodat k seriálům také roky jejich ukončení, jako je tomu na IMDb.

16.) Umožnit přidávání více než jen čtyř žánrů do profilů filmů a seriálů.

17.) Zavést funkci vyhledávání uživatelů podle krajů a měst (jako v seznamkách).

a aby bylo podání návrhů z mé strany zcela trasparentní, přikládám zkopírovaný text přesné formulace, se kterou jsem návrhy odeslal.

zpráva v interní poště:

Zdravím,

už před delším časem jsem na diskuzích oslovil dlouhou řadu uživatelů a ptal se na jejich představy o vylepšení ČSFD. Shromáždil jsem od nich mnoho návrhů, které jednohlasně podpořila bezmála stovka lidí. Moc děkuji za nedávná vylepšení (hlavně nový budíček) a pokud již uvažuješ, co zavést příště, můžeš čerpat náměty právě ze seznamů uživatelských proseb, které jsem sestavil. Rozhodl jsem se jako ukázku napřed sepsat krátší přehled svých vlastních návrhů, které všichni ostatní dotázaní uživatelé schválili a poslat ho v příloze na tvůj e-mail. Dej mi, prosím, vědět, pokud tě návrhy uživatelů zajímají a já rád pošlu i nejrozumnější návrhy, o které se podělili ostatní. Nekteré stojí za to vyslechnout. Ještě jednou díky,

Eodeon

zpráva odeslaná e-mailem:

Zdravím,

v příloze posílám několik mých návrhů na vylepšení databáze, které jsem z větší části na diskuzích probral s ostatními uživateli a mnozí ostatní se na nich shodli. Jistě ne všechny jsou realizovatelné, nebo se neztotožňují s tvou představou o podobě ČSFD, jiné se možná už připravují. Většinou jde jen o prosby o drobné úpravy stávajících funkcí, ale jsou tam i náměty na zcela nové. Prosím jen o chvilku k jejich pročtení, zvážení a případně o stručné vyjádření, ať už souhlasné, zamítavé nebo "no comment".

Pokud Tě zajímají názory aktivních uživatelů, kterým není praktické fungování ČSFD lhostejné, mohu Ti zaslat ještě další návrhy, o které prosili ostatní uživatelé. Dej, prosím, vědět,

přeji mnoho skvělých filmových zážitků,

Eodeon

kino program - srpen 2012

28.08.2012 1:11

Svět

- čt 30. 08. ve 20:00 - La Vie de bohème

seznam filmů, o kterém bych nerad prozrazoval, co znamená

27.08.2012 23:41

Abrahámovo údolí (1995), r. Manoel de Oliveira; h. Luís Miguel Cintra; k. Mário Barroso

Adoration (2008), r. Atom Egoyan; k. Paul Sarossy

Akumu tantei (2006), r. + k. Šinyja Tsukamoto; h. Rjúhej Matsuda

Až přijde kocour (1963), r. Vojtěch Jasný; k. Jaroslav Kučera

Bang bang wo ai shen (2007), r. Kang-sheng Lee; k. Pen-jung Liao

Baron Prášil (1961), r. Karel Zeman; k. Jiří Tarantík

Barbarella (1968), r. Roger Vadim; k. Claude Renoir

Dalkomhan insaeng (2005), r. Ji-un Kim; h. Byeong-heon Lee; k. Ji-yong Kim

De zee die denkt (2000), r. + k. Gert de Graaff

Den Brysomme mannen (2006), r. Jens Lien; k. John Christian Rosenlund

Den sedmý, osmá noc (1969), r. Evadl Schorm; k. Václav Hanuš

En la ciudad de Sylvia (2007), r. José Luis Guerín; k. Natasha Braier

Fah talai jone (2000), r. Wisit Sasanatieng; k. Nattawut Kittikhun

Funny games (1997), r. Michael Haneke; k. Jürgen Jürges

Hezké chvilky bez záruky (2006), r. Věra Chytilová; k. Martin Štrba

Holubice (1960), r. František Vláčil; k. Jan Čuřík

Hudba z Marsu (1955), r. Ján Kadár, Elmar Klos; k. Rudolf Milič

Ikare XB 1 (1963), r. Jindřich Polák; k. Jan Kališ

Každý den odvahu (1964), r. Evald Schorm, k. Jan Čuřík

Každý mladý muž (1965), r. Pavel Juráček; k. Ivan Šlapeta

Kočár do Vídně (1966), r. Karel Kachyňa; k. Josef Illík

Kočičí lidé (1942), r. Jacques Tourneur; k. Nicholas Musuraca

Космический рейс (1936), r. Vasilij Žuravľjov; k. Aleksandr Galperin

Liverpool (2008), r. Lisandro Alonso, k. Lucio Bonelli

Na kometě (1970), r. Karel Zeman; k. Rudolf Stahl; s. Josef Valušiak

Na sever severozápadní linkou (1959) r. Alfred Hitchcock, k. Robert Burks

Návrat ztraceného syna (1966), r. Evadl Schorm; k. František Uldrich

Obchod na korze (1965), r. Ján Kadár, Elmar Klos; k. Vladimír Novotný

Osamělost přespolního běžce (1962), r. Tony Richardson, k. Walter Lassally

Planeta upírů (1965), r. Mario Bava

Počátek (2010), r. Christopher Nolan; k. Wally Pfister

Pont des Arts, Le (2004), r. Eugène Green; k. Raphaël O'Byrne

Protektor (2009), r. Marek Najbrt, k. Miloslav Holman

Smuteční slavnost (1969), r. Zdeněk Sirový, k. Jiří Macháně

Soledad, La (2007), r. Jaime Rosales; k. Alejandro Pereyra

Star Trek (2009), r. J. J. Abrams; k. Daniel Mindel

Star Wars: Pomsta Sithů (2005), r. Georgie Lucas; k. David Tattersall

Süt (2008), r. Semih Kaplanoğlu, k. Özgür Eken

Туманность Андромеды (1967), r. Jevgenij Šerstobitov; k. Nikolai Zhuravlyov

Umučení Krista (2004), r. Mel Gibson; k. Caleb Deschanel

Üç maymun (2008), r. Nuri Bilge Ceylon; k. Gökhan Tiryaki

V roce se třinácti úplňky (1978), r. + k. Rainer Werner Fassbinder

Vejdi do prázdna (2009), r. Gaspard Noé; k. Benoît Debie

Vetřelec (1979), r. Ridley Scott; k. Derek Vanlint

Vojtěch, řečený sirotek (1989), r. Zdeněk Tyc; k. Jaromír Kačer

Zabitá neděle (1969), r. Drahomíra Vihanová; k. Zdeněk Prchlík, Petr Volf

Zakázaná planeta (1956), r. Fred M. Wilcox; k. George J. Folsey

Země (1930), r. Alexandr Dovženko; k. Daniil Demutsky

Zítra se bude tančit všude (1952), r. Vladimír Vlček; k. Václav Huňka

Žena na měsíci (1929), r. Fritz Lang

pro další úvahu...

27.08.2012 20:48

... a pro případ, že by někomu připadala pro umělecké dílo podezřelá metafora stroje, že by podle jeho dojmu bylo zcela nepřípadné hovořit o umění v termínech jeho funkcí/fungování, nastavení, kalkulací či parametrů jeho součástí, doporučuji zvážit zcela jinou perspektivu. třeba jednu z mnoha těch, které se nabízejí při paralelním studiu několika různých uměleckých forem. ze zkušenosti vím, že při studiu filmu jsou nesmírně užitečné poznatky nabyté při vnímání architektury a výtvarného umění, při poslechu hudby a sledování tance nebo divadla. nahlížení jedné formy skrze druhou odhalí hlubší souvislosti. hudba jako nejabstraktnější umělecký druh svádí od počátků kinematografie k její vizualizaci, a to ať už přísně technické (případ přiloženého videa), nebo vedené napříč uměleckými druhy, krášlené výtvarnými formami (Fischinger, Ruttman, Richter, Eggeling...). přikládám nejlepší skladbu kdy napsanou pro organ - Bachova slavná Toccata a fuga v d moll pro poslech a především pohled. vytvořil Stephen Malinowski.

poznámka k pojmu "vkus"

27.08.2012 19:52

jako jeden z mnoha lidových výrazů získal i "vkus" řadu velmi různorodých významů. ne vždy bývá z kontextu komentáře nebo diskuzního příspěvku znát, v jakém slova smyslu ho právě užívá mluvčí a jeho řeč je tím ochuzena na srozumitelnosti. jako drobnou pomůcku jsem proto vypsal několik základních (nejvýraznějších) významů, s nimiž se setkávám:

vkus jako míra

někteří slovem vkus míní určitou pozici na cestě od nespolehlivého laického náhledu ke znalejšímu a kultivovanějšímu, nebo jinými slovy také stádium ve vývoji estetického cítění. vkus může být v individuálních případech dobrý nebo špatný, tj. nevkus. pojem slouží jako kvalitativní měřítko.

vkus jako rozdíl

jiní slovem vkus míní zdůraznit rozdíl mezi preferencemi dvou jedinců. vkus pak označuje pouhé odlišnosti mezi oblibou jednoho ve srovnání s oblibou druhého, existuje pouze jako realtivní veličina, která sama o sobě nemá pevnou škálu. antonymum nelze v tomto smyslu použít. pojem slouží jako kvantitativní měřítko.

vkus jako svéráz

mnozí další míní slovem vkus specifičnost individuálního stanoviska. vkusný postoj je jasné, i kdyby extrémní stanovisko, které zaujal zkušený recipient umění na základě jakýchsi svých enigmatických preferencí. svůj názor nezdůvodňuje. schází mu dostatek sebereflexe k tomu, aby svedl rozlišit kritéria, která sám nevědomky uplatňuje. svá rozhodnutí a soudy proto zdůvodňuje odvoláváním se na vkus. coby privilegovaný arbitr vkusu si pak každý člověk individuálně osobuje právo označit za vkusné nebo nevkusné cokoliv podle nahodilé libosti. měřítko neexistuje.

pro naznačené zmatky při identifikaci příslušného významu se osobně snažím výrazu vkus vyhýbat. přinejmenším při snaze osvětlit specifika konkrétního filmu ho považuji za krajně neužitečný, až kontraproduktivní. pokud se přeci dopustím jeho užití, je pravděpodobně řeč nikoliv o filmu, ale o člověku. o diváku filmů. nejblíže mému užití je pak první z uvedených významů - vkus jako míra. používám jej ve významu divácké schopnosti rozeznat umění od kýče, kvalitní film od zmetku. vlastnost je to však vzácná. řeč tak bohužel daleko častěji přijde spíše na nevkus.

requiem za televizní filmový klub

27.08.2012 19:47

retrospektiva Clauda Chabrola, to je málem vše, co v současnosti (interval posledních cca tří let) zůstalo z kdysi mimořádně kvalitní a inspirativní dramaturgické koncepce televizního filmového klubu na ČT 2. nebýt mnoha tehdy odvysílaných filmů, které patří mezi světovou špičku, nejspíš by pro mě film zůstal na okraji zájmu a sotva bych kdy uvěřil, že má jakýkoliv umělecký potenciál, neřkuli tak ohromný, jaký vskutku má. pravda, skvosty ze zlatého fondu světové kinematografie z programu nevymizely zcela, některé se čas od času připomínají v otravných reprízách, jiné, pro televizního diváka nepoznané, se vynoří nově, ovšem zprzněné dabingem. neustále se měnící vysílací doba fk umožňuje filmy sledovat jen nejpřizpůsobivějším divákům. oproti tomu, nároky na estetické cítění diváka dramaticky klesly. současné zahraniční filmy, jež vzbudily zájem na některém velkém domácím festivalu, anebo je televize recyklují z artových programů našich kinodistributorů, většinou selhávají podněcovat diváky; nenabízejí to nejlepší možné, jak se od filmových klubů v dřívějších časech čekalo. nakonec, i to festivalové publikum se vkusem míjí s kvalitou a úspěchu proto mají větší šance dosáhnout lehce nadprůměrná všednodenní dramata a civilní "vztahovky", nežli opravdové vrcholy současné kinematografie. takové bývají přecházeny bez povšimnutí jak apatickou majoritou diváků, tak kritikou, jelikož ta je v českém prostředí z drtivé většiny tvořena nadšenými laiky a fanoušky píšícími amatérské recenze z dobré vůle v dobrém úmyslu. co nepokazí průměrně nízká kvalita klubového filmu, dabing a proměnlivá vysílací doba, spolehlivě dokoná absentující dramaturgická koncepce, z níž by byly/měly být znatelné motivace pro výběr jednotlivých filmů a programových cyklů. čím častěji vysílá Česká televize honosné upoutávky slibující nejvěrnějším filmovým fanouškům prvotřídní filmové hody, tím méně svým slibům dostává. v minulém deníčkovém zápisku jsem alespoň pro porovánání vypsal to nejlepší/nejpodnětnější z nabídky filmového klubu ve "zlatém období" 2005-2006...". sami posuďte. jakou nostalgii přitom musejí zažívat diváci, kteří pamatují televizní filmový klub z devadesítých let a krátce po přelomu tisíciletí? Greenaway! Abuladze! Hartley! ...

a na počátku byl ... film

23.07.2012 21:54

každý filmový fanoušek má svůj seznam filmů, které ho kdysi na začátku jeho zájmu o film uchvátily a přiměly zajímat se více, pátrat hlouběji, vzdělávat se a objevovat. mnohé z nich pro vkus takového diváka nutně posloužily jako "formující" články v procesu trvajícím ještě několik následující let. rozhodl jsem se na některé zavzpomínat. omezil jsem se pouze na ty, které se mi poštěstilo vidět díky televiznímu filmovému klubu ještě v dobách, kdy do něj dramaturgové zařazovali kvalitní filmy:

- 8 1/2

- Ahoj, Terezko!

- Amores perros

- Andělé všehomíra

- Baraka

- Betonová zahrada

- Blíženci

- Černá kočka, bílý kocour

- Čas znovu nalezený

- Fialkový parfém

- Gosford Park

- Kmen

- Kniha života

- Křik

- Magnolia

- Malèna

- Memento

- Mluv s ní

- Moje levá noha

- Moolaadé

- Mulholland Dr.

- Muž bez minulosti

- Nebe

- Nevidomé víly

- Než se setmí

- Objevení nebes

- Ostrov (Seom)

- Past na rosomáka

- Persona

- Pes, který měl rád vlaky

- Pornografický vztah

- Poslední císař

- Princezna a bojovník

- Před bouří

- Přízračný svět

- Smrt panen

- Sokoli

- Škyt

- Tanec v temnotách

- Tanečník seshora

- Tuvalu

- Unaveni sluncem

- V ložnici

- Vlasy

- Země nikoho

- Znamení a zázraky

- Žluté mango

a retrospektivy/pásma mimořádných režisérských osobností:

- Allen, Woody

- Kubrick, Stanley

- Tati, Jacques

predchádzajúca 1 2 3 4 5 ďalšie

Ovládací panel

66. naj používateľ Česko

375 bodov

Fanklub

(600)

predchádzajúca 1 - 20 ďalšie