Perfo

Korine filmově dospěl a svůj styl velmi zesofistikoval. Film působí tak, jak působit má a to barvama, pozlátkem a všudypřítomnou povrchností. Dle mého, zatím autorův nejlepší film ...

Koukal jsem na reprízovanej díl ve dvě ráno a musím říct, že pohled na buldočka po faceliftu Mádla a zkoksovanýho učně z gaybordelu Kotka při tý rádoby vtipný, free cool a in nova show, kterou režíruje asi nějakej ztripovanej gibon s větvičkou v uchu ve mě vyvolalo tak neuvěřitelně intenzivní pocit k blití, až mě to samotnýho překvapilo.

Jeden ze snímků, na který se musíte podívat víckrát aby jste docenili jeho právé kouzlo a jedinečnost. Když jsem viděl Stalkera poprvé, nevěděl jsem co si o něm mám myslet. Hrozně dlouhé záběry, gradace děje velmi zvláštní, skoro zbytečně obsáhlé záběry na zdevastovanou, opuštěnou, tichou krajinu. Stalker se neústále něčeho bojí, neustále něco očekává, je furt ve stresu, očekává něco strašného. Jeho obavy a diskuze o anomáliích jsou všudypřítomné, ale nic nikde neni ukázané žádným trikem ani nijak vyjádřené ( krom spisovatelova opileckého kráčení přes louku, kde byla anomálie). Navíc bohatá intelektuální konverzace zaměřená především na problémy a emocionální pohnutky hrdinů, zvláště zhýralého spisovatele. Zpočátku jsem nechápal matičky s látkou, které Stalker furt někam hází. No v podstatě jsem nepochopil co tím chtěl jak Tarkovskij, tak i bratři Strugačtí říci. Prostě jsem to dokoukal a....E_sinusoida v hlavě. Ale po lehkém přečtění oné literární předlohy a opětovnému skouknutí jsem přišel na chuť tomuto dílu a docenil jeho genialitu. Dlouhé a detailní záběry na zdevastovanou opuštěnou krajinu, na všechny protagonisty jak jedou na drezíně, dramatický akt s telefonem a hádáním se u "místa" mají svůj smysl a nejsou samoúčelné, jak se může na první pohled zdát. Celý film stojí na ATMOSFÉŘE a jistém druhu sterility. Celkově je to pro mě taková jedna velká báseň recitovaná mužem, který je sice chudý, zhýralí a má jistý mindráček ze své odloučenosti, samoty a společenské vyvrženosti, ale je hrdý na to co umí, na svou jedinečnost v tom co dělá a v tom co považuje za správné a je zdrcen morálkou "ostatních". Tohle neni rozhodně film pro každého. Ale můj osobní názor je, že s tímto snímkem je to jako s olivami. Zprvu vám sice moc nechutnají, ale pak jim postupně přicházíte na chuť a nakonec je musíte mít pořád...

Hlavní hrdinka trpí nějakou zvláštní formou masochismu, protože tohle by žádný normální evropan nejenže nevydrřel, ale hnedka první týden by všechny hlavní postavy poslal do prdele ...

Mě to zas takovej hardcore nepřišel...

Čistá zábava ...

Vcelku nefunkční spirituální onanie odkazující na boha a jeho všemohoucnost - poukázaní na mužský a ženský princip. Vše je navíc prodchnuto hromadou metafor, které odkazují na to samé pořád dokolečka a některá místa působí až křečovitě uhlazeně. I přesto to na mě zapůsobilo velmi sugestivně, vizuálně velmi atraktivně a pochopil jsem o co autorovi šlo. Film sám o sobě je spíš POKUSEM o interpretaci tak obsáhlých témat jako je život, smrt, víra v boha, spirituálno, filozofie začátku a konce ... Malick si neuvědomil, že tak obsáhlá a silná témata nejdou vtěsnat do jednoho filmu ... i přes jasně vyditelnou a urputnou autorovu snahu o to, co jsem tu napsal určitě stojí za skouknutí, zvláště pak pro věřící ...

Kdyby to bylo čistě o Búnmím, lesních duchách a smrti, dal bych tomu ***** ___

Tohle je i na japonce celkem moc ...

Dva osamělí lidé. Každý ve svém vlastním manželství. On a ona. Cesta a poznávání protějšku. Náznaky, nejednoznačnost, cit. Inteligentní rozvleklá romance úplně jiného charakteru než jak jí běžně známe. Jemnost a citlivost. Slova, která charakterizují tento zvláštní snímek.