keoma26

tenhle film nemá duši jenom v názvu ...

současný šéfporadce premiéra si v ČT objednal svoji apologetiku...aneb "je to napsaný pro Packardy".

Hořký měsíc je jen jeden ...

řídký odvar Mary...

existenciální úzkost může být sexy i bez černých očních stínů a mělkých jizev na zápěstí ... a úplně nejvíc sexy pro mě není Marilyn, ale Eli Wallach;-)

další coenovská studie latentních (nezamýšlených) efektů a negativních externalit lidského jednání snímaných božím okem přesně podle přísloví o tom, že bůh se nejvíc směje, když člověk plánuje ...

svobodomyslnost není anarchie a anarchie, která se organizuje ve skupině, popírá sama sebe, proto taky Hopper a Fonda jezdili jenom ve dvou a k protestu jim stačila pouhá existence, stačilo, aby se ukázali a jejich přítomnost se už stala osobní vzpourou proti konvencím, nemuseli se při tom ani tvrdě tvářit a ani drsně chovat, aby jejich jednání představovalo formu protestu ... přesně tak vyznívá i konec, kdy Cassavetes odjíždí úplně sám daleko od svého gangu, hledat svobodu u sebe mimo divoké stádo.

ultimátní atmosférický brak

http://www.youtube.com/watch?v=wxh-FfElY0M

to, proč režisérka používá tolik detailů a polocelků, jak tady někdo vtipně poznamenal, podle mě vychází z podprahové nesoudržnosti vyprávění (úmyslně nepoužívám slovo příběh, protože naraci tady představuje prakticky pouze psychologický vývoj postav v jednom životním momentu), vychází z obavy, že se jí všichni hrdinové rozutečou, pokud je neuzavře těsně v obrazovém rámu - čímž zároveň říkám, že hrdinové mají tolik vnitřní energie a nezávislosti na režisérce, že by utéct kdykoli mohli. Přes všechnu zdánlivou tematickou podobnost osudů a duševní spřízněnost postav (obsažená již v názvu filmu, který má opět jednotící funkci - zahrnout všechny do jedné množiny) je totiž kaleidoskop jejich životů příliš rozstříštěný. Jednotliví lidé jsou násilím autorčiny výpovědi vytrženi ze svých vlastních "přirozených, žitých světů" (a toto je otázka konceptu, nikoli umělecké zkratky, kterou režisérka charakterizuje zázemi i minulost hrdinů), a to jen jakoby za účelem jejich typizace a propojení. Filmu tak nejvíc chybí konfrontace s jinou hodnotovou perspektivou, s jinými světy, životními styly, se kterými se člověk bězně setkává každý den a musí se s nimi neustále vyrovnávat - ani venkov neslouží jako nějaké taková cizí perspektiva (viz Sláma), ale zase naopak jako ideální úběžník, ke kterému zúčastnění směřují téměř jako k bodu svého vykoupení. Tímto film někdy působí navzdory své kompaktnosti, navzdory všem realistickým a věrně odpozorovaným detailům jen jako experimentální laboratoř autorky, i když ten konec naznačuje minimálně jedno takové otevření ...