Alister

Znamenitá poezie. Mám slabost pro ruské autory nosí v sobě zvláštní estetiku ať už v literatuře či filmu. Dílo s přesahem, který se jen hlupák může snažit zachytit komentáři typu "vím o čem to bylo". Nejedná se o filmovou šifru. Nejedná se o něco co je třeba chytit do síťky a pak to racionálně analyzovat. Z komentářů je vidět, že se o to mnozí snaží , a že činí přesně totéž co v samotném filmu onen racionálně smýšlející vědec, který chtěl zónu zničit, protože pro něj nebylo možné se v ní něčeho dohmatat. Byl vůči ní slepý. Film je třeba nechat plynout jím nastaveným tempem, uzavřít se do jeho obrazů a hlavně nepátrat...po ničem. Není pro mě důležité o čem to bylo a přesto jsem nejspíš nikdy neviděl nic úžasnějšího.

Hrabal s Menzelem žalujou na svět jak je krásnej, plnej lidí, co chtěji žít, co sou nemocný životem, lidí, co žijou v harmonii s přírodou, laskaji jí a ona laská je. Nádherně meditativní záběry. Nezapomenutelné postavy. Hanzlíkova životní role ( Leli a pan Míša v jednom), nezapomenutelně smutnej závěr, kdy největší blázen do žití umírá s úsměvem ve starostech o kamarády - Joo Leli byl těžkej pard, myslel jen a jen na nás, na kamarády...

Na Fight club se dá koukat. Každej záběr je estetickej orgazmus, Fincher disponuje vůbec nejširší paletou barev. To, oč ve filmu běží.1) Jakási pocta neapatickým mužům, nacházejících v agresivně primitivních kořenech blaženost z možnosti majznout někoho po hlavě. 2) Když někoho nadopujete kyslíkem je klidnej jak indická kráva a stejně tak, když rozdáte lidem kreditky, navliknete je do bilejch kosil, date jim misto v kanclu a katalog IKEA - stane se z nich poslušný stádo, neni se čeho bát - iluze bezpečí. Film je ryzí vzpourou proti konzumní společnosti a zároveň zobrazuje snadnost překročitelnosti hranice mezi vzpourou individua a organizovaným fundamentalismem, který radikálně vyznívající snímek, nemohu si pomoct, přímo propaguje. To, co má divák možnost vidět, je přesné poukázání na problémy naší generace a možnou nešťastnost či šťastnost( al- kajda by jistě tímto dilematem postižena nebyla...) ve snahách o jejich radikální řešení. Film je i varováním, jelikož zobrazuje jedince, jehož cit pro danou situaci a struhujici projev animalnosti, schovavajici se za určité pevné vnitřní zásady, dokáže zaujmout masu lidí a využít jí jako pouhý nástroj vlastní ideologie. Tyler Durden je Hydem, a je třeba říkat milovaným. Naučili jsme se ovládat bolest, a ted jsem svobodní. Vše co systém produkuje je dopingem našeho zájmu. Když dáme děcku hračky, nezlobí. Ale co se stane, když vás začne televize nudit nebo třeba přijdete o všechno své hmotné vlastnictví, nejsme teprve tehdy nejčistší, když vše přestanem lačně požírat a nemáme nic ? Je účelem našeho bytí konzumace, nejlépe všeho ? Lidstvo je nechutnej žaludek. Každej den se probouzíme a začínáme žít znova, někdy nemužem spát...to se pak všechnozboří. Spánek a vlastnictví. Heroin lidstva. Možná návrat k Rousseauovi a zároveň Nietzchemu, jehož apokaliptické vize člověka jako červa rezultujou v Sartrovo zhnusení se nad vlastním tělem, které je přeci jen nástrojem k bytování ducha, nikoliv však objektem vyžadujicim narcistní šlechtění. Když dostanete přes držku zůstanou vám jizvy, ale něco se naučíte o sobě. Parádní film, jehož poselství bude do budoucna zajisté nabývat významu.

Film má velice podivnou atmosféru; asi jakoby jste sledovali přímý přenos přistání na neprozkoumané planetě, kde jsou zvláštní lidé oblečení v bílém, vyznačující se asi nejvíc ospalostí, ale vás je přesto baví pozorovat. V roce 1975 byly jistě psychiatrické léčebny takovou neznámou planetou a Formanův film je sondou, která nás na ní zavedla. Film přímo hřeje lidskostí a zaujetím pro člověka, jako bytosti, která si zaslouží vždy pozornost, přestože stojí na pomyslném okraji společnosti nebo je z ní dokonce vyvržena a izolována. Nicméně nabourání konzervativních hodnot zde sice znamená chvilkový duševní rozkvět, ale v závěru končí tragedií. Film se distancuje od jednoznačného poselství a pokládá otázky, na které nejsou odpovědi...

Sofiina intimní výprava do duše je konejšivou písní odtažitého místa zdánlivého nepochopení. Sofistikovaná odpoved na otázku co je to porozumění v absolutním nerozumění. Závěr filmu tiše šeptá, že nejsme sami...ale bylo to tak neslyšné, jednou jen a pak už ne.

Láska a smrt je pro mě snad nejoblíbenějším Allenovým filmem, neboť se zdánlivě vyhýbá vážným tématům, ale ona zdánlivost pochází jen z bizardního prostředí zparodovaného carského ruska - a pak tématem není nic menšího než-li je smrt. Štěstí je efemérní záležitost a dle Allena neexsituje, jen iluze o něm, avšak iluze, bez níž nelze žít; naplnění štěstí pak musí bejt nutnou deziluzí ze zdánlivosti naplnění. Člověk nemající cíl umíra, avšak umírá v pokoji, neboť prozřel a žil v absurdním světě bez cíle, avšak tento svět má přece jen smyslu v cíli, tímto cílem je nevyhnutelně smrt. Již z názvu je patrné, že láska smrti předchází a je s ní nerozlučně spjata. Allen je snad největší šašek druhé poloviny dvacáteho století a jeden z nejtalentovanejsich umelců vůbec, přestože se nikdy nevzdal svých vzorů a je jakýmsi eklektikem bruslícím mezi existencionalismem Dostojevského, Sartrovou absurditou bytí a postmodernou - našel svůj styl ve vlastním pochopení rozličných, převážně filozofických témat, které se v jeho náruči staly plně svébytnými interpretacemi našeho bytí, či spíše Allenova bytí v němž se tak trochu najde každý z nás.

Příběh mě vůbec nezajímá, protože je blbej a hloupej, přesto kongeniální. Tak se to má se všema složkama filmy vyjma hudby - všechy sou v jistym smyslu špatný, ale špatný sou prave proto aby v celku utvořily ryzí dokonalost. Umělce dělá smysl pro detajl, umělec je brusič diamantu. Pro pád dolarů navíc je diamant. neni to Eastwood neni to ani lee van Cleef ale je to celek z něhož přece jen zákonitě vyčnívá El Indio - jedinej prvek filmu, jediná postava, která je viděna v mlze a která je tak geniálně zahraná až mi lezli slzy do očí. Všechno všchno je v tý postavě vepsáno a nemusí říkat nic, stačí, aby se zahleděl do kamery a vidíme tu strašnou bolest a utrpení, čekání na smrt, jenž se pomalu blíží a je cítěna, je přijmuta: Jen vejděte, drahá má!

Do končin básnictví se posunul po několik dekád odpočívající žánr, do míst, kde tiše ševelící vánek šeptá do obilných lánů příběhy vrahů. A tam kde bylo zaseto tvou vírou vznikl květ ty dlouhé zimy v nichž se zmítal duše svět vždy za šera jsi klidu hledal neb dávno zapomněl jsi světla vedouc cesty z konce zpět. A přece: spáchat sebevraždu rukou svého vraha je zvláštní stejně tak jako jíst hady, kteří jsou dle pojídače svého strachu pochoutkou. Budem tomu věřit .)

Potomci lidí jsou magickým filmem klaustrofobické budoucnosti a podzimu civilizace, která se zde stala natolik frustrovanou vlastní sterilitou, až se hodlala předčasně utopit v anarchii; což poukazuje na křehkost morálních hodnot lidstva, které se, jak je zde ukázáno, mohou znepokojivě snadno zbortit jako domeček z karet a které přežívají jen s pomocí křehkých regulátorů ( zde jsou reprezentovány dětmi) , jejichž případné narušení nezbytně vede k tragedii. Film v moderním duchu nepotřeboval hrdinu v pravém slova smyslu: hrdinu jež by na svá bedra se samozřejmostí plynoucí z jeho morálních kvalit naložil břímě záchrany civilizace a s případnými problémy by se nejspíš nesmlouvavě vypořádal se zbraní v ruce... Ne, máme před sebou zahořklého pacifistu, kdysi plného ideálů - dnes chromou trosku neschopnou činu = obraz člověka naší doby - apatický tulák světem, na jehož chodu rezignovaně odmítá účast. I zde se jeví jako šťastná a v dějinách dobře známá varianta útěku před nehezkou realitou někam doprostřed lesa, kde se jedinec zahalí do růžových optik skrz hašišové výpary...zdá se, že na takovou cestu dokáže vstoupit jen věčný karikaturista něčeho, co zdánlivě výtečně fungovalo a proto to bylo možné nadneseně shazovat - kdežto když svět přestal fungovat, a tedy bylo snadné kritizovat úplně vše, ztratil paradoxně takový člověk na významu, avšak dokázal si zachovat vprostřed lesní mýtiny vlastního ducha, a byl tak vůči době imunní, byl tedy zkutečným hrdinou, kterým Theo alespoň zpočátku být nechtěl; když nakonec umírá v loďce, vidíme v jeho chování podobnou smířlivost jako u Jaspera, protože dostál naplnění svého naturelu, který byl dříve, jak bylo naznačeno sotva apatický; vzepřel se době a dokázal tak zpětně nalézt sebe sama, zemřel tedy svobodný.--------Scénář je propracovaný, kamera dech beroucí - když Theo kráčí s plačícím děckem v náručí uprostřed nesmírně realistického válečného běsnění a střelba ustane a vy se zapomenete úžasem nadechnout, zjistíte, že se Cuarónovi podařilo na krátký, krásný moment zastavit čas, a dost možná napsat vrcholnou filmovou kapitolu posledních deseti let; ve svém žánru alespoň zcela určitě.