dokktor

na kima dost slabé, přímočaré a až nepříjemně předvídatelné

ubohé. tady se nedá smát ani tomu jak je to trapné

občas, no vlastně dnes už hodně často, se objeví odbyté rychlokvašky, které těží z úspěchu někoho jiného a myslí si, že tím ze sebe udělají něco zajímavého, nedejbohu uměleckého. toto je jedna z nich a já říkám: pozor na filmy, kde nejlepší práci odvedl producent. asi nemá cenu rozebírat, jak je na studiovém filmu nepěkné, když je až nepříjemně poznat, jak je poslepovaný z jednotlivých gagů, z nichž každý dělal někdo jiný; nicméně karcoolka mi vyplnila 80 minut nudného ležení při domácí léčbě nějaké sviňské nemoci a za to si zaslouží o jednu hvězdičku navíc. jinak to za moc nestojí.

surrealistická báseň aneb cesta do nitra podvědomí umělce. není nutné nic řešit, protože tu o nic nejde, jen se položit na vlnu a nechat se pozvolna untápět pod videohladinou.

film, který tak neotřele a úderně svým vlastním jazykem paroduje sám sebe a žánr, za který vystupuje, nezaslouží míň než za čtyři. já sem se ale bavil opravdu neskutečně, takže za pět.

NESNÁŠÍM MUZIKÁLY ... o to víc mě děsí, že tomuto dávám plný počet bodů. toto ale není muzikál, to vůbec neni obyčejný film, tady máme co dočinění s opravdovým uměleckým dílem. bez prdele skvostná podívaná.

no, ze začátku sem byl docela mile překvapen, na jaký to skovst sem to zase narazil, postupně jsem však byl nucen své nadšení značně zkrotit. je to prostě další japonská akční ptákovina, s tím rozdílem, že tato je naivnější, emocionálnější, sladší a předvídatelnější než ty ostatní. pořád je to ale JAPONSKÁ akční ptákovina a ta ať je jakkoliv tupá, tak svou dynamikou akce a smyslem pro naraci (v tomto případě ale spíš jen tou dynamikou akce) strčí do kapsy zbytek světové konkurence (ovšem kromě hong kongu samozřejmě).

podle mě asi nejstravitelnější kousek z celé trilogie. myslím si, že nízký rozpočet není zrovna to, co by miikeho děsilo. je pravda, že ze všech tří kousků je tento nejjednoduší snad po všech stránkách, nicméně nemám pocit, že by to něčemu škodilo. miike je svůj a svojský je i jeho projev, který nezapře. a tam, kde fanoušek interpretuje miikeho podle plánu, který si vytvořil po předchozí filmové zkušenosti s tímto tvůrcem, naráží i on na snad největší a nejokatější vrtoch režisérův a nechá se jím amatérsky napálit. miike opět vítězí a není pochyb, že příště se mu to podaří znova, protože on není z této planety, ba dokonce ne z této dimenze. musíme si zkrátka připustit, že je stále o krok napřed, aby mohl nerušeně klást nástrahy na nás, kteří si mylíme, že když je čekáme, tak je odhalíme.

lynch prostě ví, jak udělat atmosféru. i když to někdy (skoro vždy) vyzní uplně mimo mísu, pořád to funguje dokonale. jen opravdový genius dokáže natáhnout podobnou zápletku na dvě hodiny dechberoucího napětí, které ovšem v důsledku nikam nevede.

film líčí invenčními a, na svou dobu, velmi inovativními prostředky atmosféru předválečného a válečného japonska, přičemž se zaměřuje na pomalu se emancipující postavení ženy v tehdejší stále ještě rigidní společnosti, s čímž také souvisí polemika na téma svoboda. i když je ve filmu velmi dobře patrná příběhová linka, kurosawa se především zaměřuje na psychologii postav a problematiku svobody promýlá ze všech stran. každý má právo rozhodnout se, jakou cestou půjde, jen musí počítat s tím, že ti ostatní mají totéž právo, jen jako masa považují svůj názor za svrchovaný.