nirvanafan

Ricky totálně vyměknul. Zachraňuje to Karl Pilkington, který buď opět hraje sám sebe nebo je vážně geniální herec. Ani ostatní postavy se neztratí, a když už se úplně nekašle na humor, většinu času se na Dereka příjemně kouká. Na výsledném dojmu se ale výrazně podepisuje závěr, který byl patetičtější než Noe, jenom tomu ještě chyběla ta posraná duha.

Zatímco poslední díl nám nabídl zrod Magneta, tady hraje prim Charles Xavier a díky Jamesi McAvoyovi (který bude mít za chvíli na feťáky patent) na něm visíte při každém slově. Výtečná znalost předchozích filmů je zde nutností. Pokud si nemapatuje První třídu a už vůbec ne ty deset let staré filmy, pusťte si je předtím nebo na to vůbec nelezte. Nechci tu pak vidět ty výkřiky, jak to někoho emocionálně minulo. Poučena Marvelovkami (těmi od Disneyho pochopitelně) je Budoucí minulost prošpikovaná trefnými hláškami a narozdíl od Singerových počátku jsem se tak konečně dočkala špetky nadhledu (bod!). Stále se však nezapomíná na to, že "terminátoří" budoucnost je závažným tématem, a tak špičkování postupně mizí, abychom se dopracovali až k emocionálně drásavému finále. Další body si Singer připisuje za obsazení výtečných seriálových herců Petera Dinklage a Evana Peterse, kteří oba své prototypy fašounský vědátor a zábavná figurka naplňují na výbornou. Teď jsem opravdu hodně zvědavá, jak se s Quicksilverem vypořádá Whedon a Kick-Ass.

Mít mimino zvládl by Brolin i kojit...

Nic moc a to říkám jako fanynka, co dává většině marvelovek (až na nějakou tu hulkovinu) plný počet. Jak nesnesitelné to tudíž musí být pro člověka, co do tohodle universa není připojený za pupeční šňůru si ani nedokážu představit. Přitom těch pár dílů, co se vydařilo, stojí opravdu za to. Problém je, že je dokážu spočítat na prstech jedné ruky. Dokoukávala jsem víceméně z povinnosti a uznávám, že závěrečné dva díly konečně ukázaly, co ze seriálu mohlo být, kdyby ho někdo nepsal většinu času v polospánku. V předposlední epizodě se objevila snaha o trochu psychologie, která jakž takž zachránila ehm wtf twist, když se po událostech v Kapitánu Amerikovi začalo překombinovávat ještě překotněji než dříve. Finále pak bylo úplně parádní, ačkoliv akce tu asi nikdy nebude stát za moc, ale především konečně fungovaly do té doby otravné vtipy a s podobnou dávkou nadsázky by se výrazně zvedal každý díl. Nejde jenom o to, že Jackson přišel na scénu a zahláškoval, po prozívané sérii jsem se opravdu upřímně zasmála. To ovšem nic nemění na tom, že cca pět povedených dílů z dvaadvaceti mě na další sérii nenaláká. P.S. Kdyby měli alespoň koule na to zabít jednu jedinou otravnou postavu...fňuk.

Konečně po dlouhé době historický velkofilm, který o bitvách není prakticky vůbec, a ani se nejedná o artovou nudu, jakou nás poctila na loňském Febiu ruská Horda. Ranhojič je vlastně docela (ne)obyčejný lidský příběh, do kterého není problém se naplno vžít. Menší problémy dělá množství postav, k nimž si má hrdina vybudovat vztah, ale v jiné než seriálové stopáži nelze zcela dosáhnout kýženého efektu. Všechny ty ostatní ušlechtilé věci o touze po poznání, přátelství a lásce překonávající hranice státu i náboženství, o fanatismu, pýše a neuvážených rozhodnutích ale fungují, jak se sluší a patří.

Turnaj je natočený poutavě, ale stejně bych na něj v reálném čase nekoukala, protože tomu prd rozumím. Vzhledem k tomu, že je e-sport asi stejným sportem jako jsou šachy (možná náročnějším, protože se vám kromě mozku dost možná zavaří i prsty u rukou), nebude tak dlouho trvat, než ho protlačí i na olympiádu (minimálně na to kouká víc lidí než na ženskej fotbal). Jediná věc, co mi na tom opravdu vadila, byly ty medailonky soutěžících ala Superstar. Krucinál, já taky na pracovním pohovoru neotravuju s tím, že mi umřela rybička a už dva roky se z toho nemůžu dostat!

Po dospělejším Flashpoint Paradoxu je tohle zase malinko krok zpátky. Nicméně za vtipnou bromance Lantern - Batman a za to, že hlavní záporák nebyl jen fackovací panák, ale dal hrdinům pořádně zabrat, si to ty čtyři prostě zaslouží nebo jsem holt infantil a nehodlám se léčit.

Podobné indie konverzačky často narážejí na problém jak působit dostatečně civilně a realisticky a zároveň tím diváka nenudit. Nebraska si s touto překážkou poradila, jako by nikdy ani neexistovala. Dialogy jsou přitom tak vybroušené, že by je pekelně dlouho potil i zkušený autor divadelních her, ale neuslyšíte při nich ani náznakem zašustění papíru. Takhle to vypadá, když se sejdou herci, mezi nimiž nepoznáváte žádné známé tváře a o to snadněji se při svých kvalitách stanou životnými postavami, kterým věříte každé jejich gesto. Nebraska pak obsahuje velké množství absurdního situačního humoru, nijak přetažené dramatické sekvence a především je nádhernou vztahovou studií otce a syna, aniž by zapomínala na ostatní členy rodiny a obyvatele amerického maloměsta, ve kterém si všichni čumí do oken. Paynovi tímto děkuji, že jsem se konečně dočkala cynické, kousavé, bilanční, sentimentální, ale přitom nikoliv ufňukané indie, ze které jsem byla na závěr na měkko, aniž by mě někdo systematicky citově vydíral.

Vzhledem k tomu, že v 99 % fandím silným ženským postavám a tematika pomsty pro mne také není zrovna nezajímavá, se cítím poněkud zklamaná, když jsem takovýmto filmem emocionálně nezasažena. Většinu stopáže jsem tento nedostatek ani nemusela řešit, přeci jen Chan-wook Park dokáže zaujmout obrazem a způsobem vyprávění, ale když při závěrečné katarzi jen koukáte na poletující sníh a říkáte si, že herečka se opravdu snaží, ale škála emocionálního dopadu se nepohne ani o píď z nuly, nastala asi někde v průběhu chyba. Osobně ji spatřuji v rozhozené vypravěčské struktuře, která není protkaná natolik složitým dějem, aby rozhodila i mě jako diváka, ale vcítění se do postavy se tímhle způsobem dobře nebuduje. Navíc ve výsledku odhalíme spoustu hluchých míst, která vypadala zajímavě jako samostatné scény, ale s hlavním vyprávěním neměla co dočinění. Pak si říkám, proč se vypravěč tak snažil nevyklopit nám všechno najednou a naopak odhalovat postupně, když děj neoslní originalitou ani složitostí, jestli se ten lišák spíš nesnažil zamaskovat právě zmíněné a manýristicky si hrát na něco většího. Chan-wook Park jednoznačně boduje imaginací, černým humorem a jednotlivými scénami, z celku však stejně uspokojivý dojem postrádám. Při srovnání s jeho jinými filmy prostě v tomto případě odmítám být nekritická a žádám více.

Zajímá-li vás přímé srovnání s prvním dílem, pak je pokračování o něco lepší především zásluhou kvalitnějších záporáků. Hned tři Spider-Manovi protivníci v jednom filmu sice navozují na první pohled dojem přeplácanosti, ale tvůrci si s tím dokázali vcelku obratně poradit. Rhino nemá na to být prvoligovým padouchem a film to respektuje. Slouží tak jen ve dvou krátkých scénách k odlehčení atmosféry. Co se Electra a Green Goblina týče, sledujeme vlastně většinu času zrod dvou superpadouchů. Jamie Foxx a Dane DeHaan jsou však ve svých rolích natolik přesvědčiví, že na sebe oprávněně strhávají plnou pozornost. Vzniku Spider-Manových protivníků se věnuje tolik péče a přitom naprosto selhává jejich využití v bojových sekvencích. Zápolení s nepřáteli disponuje alespoň slušným tempem a občasnými zpomalovačkami s detailními záběry, které vzbuzují dojem obrázků z komiksu. Nejpovedenější akční sekvence se neodehrává na konci, kde si Spider-Man s veškerým nebezpečím poradí zbytečně rychle, ale zhruba uprostřed snímku. Jedná se o scénu, v níž Electro zuří, podpořenou perfektním soundtrackem, který každému výbuchu zloby dodá patřičnou razanci. Romance Petera a Gwen je stále nadmíru otravná a prázdná a po emocionální stránce film vůbec nefunguje. Výsledný dojem zvedají především herecké výkony dvou superpadouchů a několik skutečně povedených scén. V současné konkurenci na poli komiksu se však Spider-Man ocitl v pasti vlastní jednoduché pavučiny.