Mythago

Na artový film málo odvážné, na film pro masy zas málo divácky přitažlivé. Filmu jednoznačně vévodí vizuál, který skvěle pracuje se světlem a po vzoru nejlepších klasik od Daria Argenta zde barevné nasvícení odráží aktuální náladu příběhu. Za vymazlenou retro estetikou jak z katalogu A24 se toho však mnoho neskrývá. Hororové prvky působí nuceně a spolehlivě zabíjejí místy zdařile vybudovanou mystickou atmosféru. Ta se následně hroutí zcela při prvoplánovém využívání symbolů (halabala přes sebe naházené obrácené pentagramy, Davidova hvězda, wiccanské či moderní severské křesťanské symboly). Minimalistický přístup k hudební složce mi je pak sice sympatický, ale ani ta dle mého neodvádí nejlepší práci a k filmu se tak úplně nehodí. I s přihlédnutím k vizuálu by jí určitě prospělo méně syntezátorů a více syrové expresivní energie po vzoru Eggersovi Čarodějnice. I přes veškeré výtky však nemám dojem zahozeného času, ať už je to díky zmíněnému vizuálu, zpracovávanému tématu, překvapivě rozumné stopáži nebo několika povedeným momentům a občasné dobré práci s atmosférou.

Tvůrci Stranger Things od druhé série trpí utkvělou představou, že VÍCE znamená LEPŠÍ. Tahle série není výjimkou, spíše naopak - ve všech ohledech je NEJVĚTŠÍ. A také jednoznačně NEJHORŠÍ. Z původně nostalgického seriálu, který si chytře hrál s 80-tkovými stereotypy a podle potřeby je ohýbal a měnil, aby vytvořil opravdu zajímavý a trojrozměrný svět, se stalo vyprázdněné pozlátko pro masy. Esence je pryč, nahradíme ji větším množstvím humoru, co nejvíce synťáky, větším množstvím akce a digitálních efektů. Zatímco první série byla plná archetypálních postav (např. typický šikanující macho Steve), se kterými si tvůrci nebáli pohrát a vyslat je neočekávanými cestami, které původní charaktery a náš pohled na ně v podstatě úplně proměnily, zde je práce s postavami naprosto nulová. Stále stejné postavičky dělají stále stejné věci, nijak se neproměňují, nijak nepřekvapí a slouží vlastně jen tomu, aby posouvaly příběh. Příběh, jenž je, ano, VĚTŠÍ a epičtější, ale naprosto nudný, bez nápadu, bez duše. Stranger Things v této chvíli působí jako vyčpělá 80.-tková thrash metalová kapela, jejíž členům táhne na 60, ve svých kožených křivácích už působí poněkud nedůstojně, stále stejné puberťácké rebelské texty jsou vyloženě trapné a vy si říkáte, že to měli zabalit už někdy před 30 lety. Ale stejně jsem se na to podíval a podívám se i na další sérii, abych zjistil, kam až tento seriál může padnout. Takže určitým způsobem to vlastně pořád funguje.

Oppenheimer po celou svou stopáž ani chvíli nenudí, byť je to ve své podstatě "jen" 3 hodinová konverzačka. Test Trinity je jeden z nejpůsobivějším kino zážitků. Kontrast monumentálnosti této scény a naprosté absence soundtracku a jen minimalistikého sound designu funguje neuvěřitelně a připomněl mi scénu z Godzilly, kdy je Godzilla ve své plné kráse odhalena za zvuku jediného tónu klavíru. Nolanův režijní rukopis Oppenheimera posouvá nad rámec klasického životopisného filmu - kreativní sound design, klasické Nolanovo nelineární vyprávění i artové prvky jsou zde využity dostatečně decentně, aby se film nezvrhl v autorský fetiš beze smyslu, jak to od Drive předvádí třeba Nicolas Winding Refn. Přesto bych Oppenheimera zařadil mezi slabší Nolanovi kousky (čistě subjektivní dojem, řekl bych, že Nolanovu stylu sedí méně komorní náměty). Viděno v Kině Přítomnost a musím říct, že malé boutiqe kino s barem k tomuhle typu filmu neuvěřitelně sedí.