Marthos

Jak žít ve světě, který se řítí nezadržitelnou rychlostí do záhuby? Schraderův film upozorňuje v ostrém kontrastu na nezájem světových politiků a byznysmenů oddálit ekologickou katastrofu, zároveň s tím se ale pouští – prostřednictvím hlavního protagonisty – do polemiky s bohem, s vírou. Vynikající Ethan Hawke. Špičková kamera. A hudba, která zcela souzní s tím, co se odehrává na plátně. First Reformed přesto osloví spíše ty z diváků, kteří jsou zvyklí u filmu přemýšlet a rozvažovat. Protože je o čem.

Životní osud Bernarda Bolzana, slovutného učence a myslitele, který zanechav nesmazatelnou stopu také na pražské univerzitě, stal se nedílnou (trvalou) součástí české vědy a kultury, je v této televizní inscenaci představen ve velmi zkreslené, nevěrohodné podobě. Tento dojem umocňují nejen herecké výkony plné prázdného patosu a stylizované strojenosti, ale také nezajímavá režie a přemíra scénáristických klišé, včetně povinného melodramatického lkaní. Jedinou výjimkou je výtečný Bořivoj Navrátil: jeho postava i její nenucené pojetí vnáší do jinak strnulého příběhu napětí a jemnou ironii. Hodnověrnost inscenovaného tím ovšem není nijak zachráněna, tento typ dramatických pořadů zůstává silně poznamenán socialistickým mrzačením společensko-historického kontextu.

Voskův ušlechtilý basbaryton dokázal oživit i takovou archaickou záležitost, jakým Jiráskova pověst o strůjci staroměstského orloje bezpochyby je.

Vlastimil Brodský v roli rodinného hnidopicha a předsedy hádankářského kroužku pro Prahu 2 je zábavný zhruba tak, jako celá ta pošťácká historka – téměř vůbec. Přesto je toto prostoduché dílko cenné alespoň v tom, že podává nezkreslenou zprávu o úrovni tehdejšího televizního vysílání.

Brak třetí kategorie, jehož scénáristickou i režijní chudokrevnost ještě zesiluje trojlístek vypráskaných darebů v infantilním hereckém projevu Jiřího Lábuse, Pavla Zedníčka a Lenky Kořínkové. Otřesný zážitek.

Adamův monolog je vyprávění o stvoření světa plné ironie a absurdního humoru. Třískova špičková interpretace dodává Twainovu dílu nejen potřebnou vzpruhu, ale svým nekonvenčním, moderním pojetím posouvá význam řečeného fakticky až do současnosti. Zároveň je zřejmé, že obraz je tu skorem zbytečný – v rozhlase by tato rozmluva vynikla mnohem lépe.

Vyspělý film o problémech dlouholetého soužití dvou mužů, jejichž vztah prochází krizí, o výchově dětí, o slibech, lžích, dávných tajemstvích, o tom, jak těžké je naslouchat jeden druhému. Závěr sice poněkud prvoplánově hraje na city, ale je jasné, že film k této pointě vlastně směřoval.

Živé mrtvoly. Hra plná nadějí, snů a hořkých zklamání, tento opus magnum slavného ruského dramatika, stále přitahuje nové generace režisérů i diváků. Televizní inscenace ze šedesátých let pod vedením nekompromisního Karla Nováka, jedné z nejvýznamnějších osobností českého divadla vůbec, zvýraznila nejen méně známý, přesto výtečný Fikarův překlad, ale především postavy, i to, jak se jejich úvodní nadšení začne proměňovat v sled deziluzí a tvrdých procitnutí. Novák, který tehdy působil v pražském Divadle E. F. Buriana, obsadil do hlavních rolí převážně členy tamější scény, své favority, na něž se mohl spolehnout a jimž důvěřoval – Blanku Bohdanovou, Violu Zinkovou, Ilju Racka či Josefa Větrovce. K nim připojil ještě Gabrielu Vránovou, která svou Irenu, nejmladší ze sester, vybavila nejen půvabem a bezbrannou křehkostí, ale i melancholickou skepsí, s níž nechává mizet za obzorem své sny o šťastném životě v Moskvě, Vlastu Chramostovou, jejíž přerod z prvu upejpavé, trochu směšné nevěstinky v nesnesitelnou, frivolní saň je otiskem bezcharakterní sobeckosti, Vladimíra Hlavatého, jehož Čebutykin, starý vojenský felčar, muž zdevastovaný kořalkou a cynismem, bloumá domem Prozorovových jako přízrak dávných křivd, nastavujíc tím zrcadlo pokrytecké morálce, a Josefa Beka v roli zkroušeného Veršinina, člověka zklamaného a zklamávajícího, neschopného vymanit se z bludného kruhu zraněných citů a vášní. Novákova inscenace, navzdory zhoršené kvalitě obrazu, je dílem stále živým, schopným proniknout i do duše současného člověka. A budeme všichni vědět, proč žijeme, proč trpíme...

Hotelový pokoj a dva muži, bývalí přátelé, kteří teď stojí proti sobě. Josef Bláha i Jaroslav Raušer sehráli tento souboj nesmiřitelných s přesvědčivou přirozeností, bez vnějších efektů a jen s minimem gest.

Veteš, ale sympatická.