argenson

Půvabně trapný Kanyza s půvabnou Jakoubkovou, o něco méně trapnou. V příběhu zdlouhavém, předvídatelném a s dialogama o hovně. A když už se náhodou vyskytne náběh na vtipnou zápletku, tak tu dostanou na starost lidi typu Medřická, Budínová, Brodský, Řehoř. Jen díky nim je to koukatelné.

Jeden z mnoha průměrných zábavných seriálů dob dávno minulých. V tomto případě založeném na hodně triviálním nápadu a natahovaném do nekonečna. Alespoň pro mě je jeden ze světlejších momentů Věra Špinarová zpívající text jízdenky MHD. Což jenom dokládá, že s hlasem Věry Špinarové můžete zpívat sebevětší pitomost.

Je to potíž bejt hvězdou v pokročilým věku. Taková Jiřina Bohdalová už dvacet let hraje pořád stejně, totéž činí i Miroslav Donutil posledních deset let. Což ve výsledku nemá bejt výtka, páč on tohle jedinej zachraňuje. Ze zbytku čpí nedostatek financí, amatérismus herecký a příběhový, natahované dialogy o hovně, zřetelná inspirace britským humorem zcela nesmyslně narvaná do rádoby moravských reálií. Pryč jsou prostě doby, kdy i poslední vrátnou hrála hvězda Národního divadla, která dokázala dodat šťávu. Tohle nemá šťávu, to je moučnatej bešamel.

Inu, byl takový trend pořizovat klipové pořady k natočeným LP deskám. V případě Karla Gotta v polovině 80. let se to ale mělo odehrát k desce Muzika (1985, natřískané hitama) nebo Posel dobrých zpráv (1987, natřískané hitama). Jenže se tak stalo ke zcela průměrnému albu To vám byl dobrý rok (1986). Což zvláště vyčnívá v případě songu Odnauč se říkat ne, který je hudebně i textově jedním z největších průserů v dějinách československé pop-music.

Stejně jako u Takové normální rodinky mě nikdy nepřestane fascinovat, že se seriál dá natočit ve dvou místnostech, tak tady mě nikdy neomrzí scéna s úmrtím doktora Štrosmajera. Ty dvě minuty naprostýho ticha jenom se záběry na reakce zúčastněných, to je prostě kýbl emocí a nářez jako prase.

Jako celek jsem to viděl naposledy coby dítě. Teď jsem si to zopakoval po třiceti letech a bez náznaku nostalgie říkám, že je to neuvěřitelně dobře vymyšlený, technicky a výpravou neskutečně vymakaný, zábavný i dojemný. Pro mě je bonusem, že tady výjimečně snesu Josefa Bláhu a Dagmar Patrasovou, s nimiž mám leckde jinde problém. Třešničkou na dortu je nadčasová hudba Karla Svobody.

Atmosférou slabší, dějově rozvláčné. Zachraňují to nikdy nezklamávající exteriéry Azurového pobřeží (co by si bez týhle lokality francouzská kinematografie počala?) a pět mimořádně krásných žen (z nichž dvě se zbytečně a trochu samoúčelně svlíkly). A co je hlavně u kriminálky špatně, že chybí moment překvapení. Což mě mrzí o to víc, že žánr francouzské kriminálky 60. a 70. let jsem dosud téměř bezvýhradně ctil.

První půlka tak moc připomínala Heroin a Spálené stodoly, že jsem se skoro až nudil. Ale protože mám rád dramata ze soudní síně, tak aspoň druhou půlku jsem si užil. Ani tak to ale ve mně velkej dojem nezanechalo, čekal jsem víc.

Mi chcete jako říct, že na počátku tuhé normalizace jezdil přímej vlak Praha-Paříž a dneska ne? To za prvé. Za druhé jsem byl natěšenej na mladou krásnou Balzerovou. Jenže ta nebyla ještě ani krásná ani Balzerová, místo toho oplácaná Havránková s příšernou parukou až do prvního patra. Herecky slušné (Eva Jiroušková), dějově divné.

Zábava lidová a hodně ztřeštěná, střídající různá sociální prostředí a tím pádem dost nesourodá. Má to slabší chvilky (překvapivě některé s Funèsem), ale i několik výborných vtipných momentů. Například scéna ve vlaku bravurně ztvárňující úsloví "mít hlad jako herec". Úplně mi nesedla hodně svérázná rodinka bohémských komediantů, ale její principál Jean Richard byl herecky o třídu výš než všichni ostatní. A naopak u Funèse bylo patrné, že role cholerického šéfa (rodiny i podniku) je přesně to, čeho by se měl do budoucna držet. Ale pokud bych měl doporučit něco z doby krátce předtím, než Funès nakráčel na piedestal evropské filmové hvězdy, tak raději Pouic pouic nebo Taxi, maringotka a korida.