Botič

Nový epochální výlet pana Daldryho, který zastínil lehce prchavé intermezzo v podobě Předčítače. Byť i Extremely Loud and Incredibly Close je jedno z těch eskapistických cvičení - emocionálně unikavých a lehce sentimentálních (avšak tentokrát se nedrnká, nýbrž hraje na ukulele). Leitmotiv snímku je podobný jako v případě Huga a jeho velkého objevu - malý kluk se vydává po stopách, které měl zanechat jeho otec, v domnění, že najde kýžené odpovědi na své otázky, případně útěchu a nový smysl života. Zatímco se Hugo nakonec noří do kolorované historie kinematografie a vzdává jí poctu, Daldry přichází s poctou dětským hrám, na které jsme už coby dospěláci pomalu, ale jistě pozapomněli, a vydává se cestou mezilidských vztahů. Ano je to kýčovité až na půdu, místy i otravné, ale pocit milého a hravého dramatu po skončení stále přetrvává.

Trpký koláč, který už nikdy nechci (po)zřít znovu.

Nevinné, intimnější a přímočařejší, než rozmáchlejší americký bratříček. Haggis, ale narozdíl od Cavayého, dávkuje napětí a emocionální pasáže s větší intenzitou a dotahuje řadu motivů, které francouzský originál pouze načrtává. Nicméně velice milé setkání a sonda do duše člověka, který neváhá obětovat všechno, co vybudoval, PRO NÍ!!!

Špiónský labyrint, ke kterému však neexistuje žádné Ariadnino klubko, z něhož si musí divák najít cestu sám / a ta sama o sobě bude proklatě spletitá /. Utlumené barvy i herecké výkony v naprosto brilantní špionážní mozaice s neskutečným důrazem kladeným na detail. Atmosféru, kterou načrtl Dluh a X-Men: First class dotahuje Alfredson až na samotnou hranici a vytváří tak lahůdkový a hlavně uvěřitelný špiónský opus magnum.

Zombie-ho ukázka co se stane, když vám vaše "kukuřičné dítě" vyroste. Nervy drásající atmosféra originálu je pryč a zbyla tu jen laciná přehlídka nechutností podkreslená známým hudebním motivem. Skrznaskrz nesympatický film s ještě nesympatičtějším castingem znásilňující originál k obrazu svému, který nedrnká na nervy, jen obrazově místy nervově škube a potenciál předlohy pod tím vším problikává do ztracena. Neskutečná ztrtáta času --- Zombie "Dont fuck with the original".

Čisté, učesané, roztomile dvojsmyslné a chirurgicky přesné. Historická zkratka, která překvapivě vtáhne hned prvními minutami a daří se jí udržet pozornost po celých sto minut nemluvě o fyzickém výkonu Keiry Knightley, z kterého mě bolí čelist ještě teď.

Silný příběh v neskutečně lehkém a nadýchaném hávu, který dokáže dojmout, ale i rozesmát. Líbivý vizuál falešně zakrývá fakt, že pod povrchem to proklatě bublá a místy se zdá, že se na place poflakoval i Sam Mendes, který Taylorovi přinejmenším našeptával, kde zatlačit na pilu a kde naopak ubrat plyn. Skutečné "Stepfordské paničky" žijí ve městě Jackson - Mississippi.

Silně nedoceněný epos, kterému se nemůže rovnat Trója, 300 ani Souboj Titánů (2010) dohromady. Hraní si s mýty už dlouho nepůsobilo tak osvěžujícím dojmem, a když se k tomu připočte ještě jistá Singhova geometrická přesnost a důraz na vizuální stránku máme tu jedno z nejpříjemnějších podzimních překvapení. K čertu s tím, že ten patetismus až nebezpečně často přebírá otěže a žene děj nemilosrdně kupředu a s výtkou, že je Theseus spíše prototypem pasivního hrdiny, který je popostrkován jako hadrový panák k finálnímu střetu s jeho Nemesis Hyperionem.

Vánoční film jako malovaný.

"This-type-of-movies-blind!" Podle nosa poznáš kosa (přinejmenším Barbru Streisand), ale co když by to najednou nebylo možné? Faces in the Crowd je podivný film, který snad musel propadnout časoprostorovou trhlinou přinejmenším z roku 2000, kdy se kiny proháněl Keanu Reeves v podobně (ne)atmosférickém thrilleru Sleduje tě vrah. FITC je tak další hororový přírůstek bez výrazu, který se ztratí v záplavě ničím nevyčnívajících rádoby detektivek se silnou ženskou hrdinkou v hlavní roli.