Botič

Tahle lacinější hororová variace na Vetřelce s headlinem "V kanazlizaci vás (také) nikdo křičet neuslyší." s odstupem času neztratila na kouzle a atmosfericky je na míle daleko od dnešních krví zbrocených rychlokvašek ze stáje Platinum Dunes.

(V detailech) Nádherný film o konci světa a o tom, že Melancholiíí vůbec není ona blížící se planeta (která působí spíš uklidňujícím dojmem), nýbrž naše matička Země obydlená psychicky se rozpadajícími bytostmi žadonícími o svůj esteticky přijatelný konec za doprovodu trefného reklamního sloganu Enjoy it while it lasts a Symfonie č. 9. Ten také postavy a divák dostanou naservírovaný rovnou v úvodu, aby mohl být závěr mnohem syrovější a mrazivější. Zároveň se však jedná o neskutečnou manýru, kopírující nejenom schéma Antichrista, ale svou první hodinou také Vinterbergovu Rodinou oslavu, byť se díky tomuto svatebnímu entreé zadírají hlavní charaktery hlouběji pod kůži. Sečteno a podtrženo - osamělejší, roztroušenější a depresivnější příběh letos v kinech nepotkáte - jen moje myšlenková i srdeční soustava se s Melancholií krapet minula. Asi jsem na tuhle podívanou až příliš velký flegmatik.

S polaroidem proti mystickému zlu. Del Toror vzal pohádkový námět a přetavil jej v lehce "strašidelnou" podívanou, která možná nevybočuje z řady, ale svým způsobem vrací diváka o desítky let zpět do doby Gremlins - i v Don't Be Afraid of the Dark je zlo poťouchlé a proklatě hravé, jen ten bizardní hudební motiv chybí. Tenhle neúmyslný most do minulosti mě potěšil víc, než jsem očekával.

Od chvíle (počínaje čtvrtou sezónou), kdy se z hlavního hrdiny stala trapná parodie na Carrie Bradshaw to šlo všechno do kopru, což je po vynikajícím rozjezdu veliká škoda. Zajímalo by mě, kde se vzal nápad udělat z Cobie Smulders takovou šmudlu.

Po rychle blednoucích kouscích Whatever Works a You Will Meet a Tall Dark Stranger přišel Allen s dalším milým snímkem, který sice vykrádá jeho starší pecky, ale jakmile odbije půlnoc a Paříž vyjeví svá tajemství divák rychle zapomene a odpustí téměř cokoliv.

Všichni jsou blázni jenom já jsem letadlo. Naivní osmdesátková pohádka (v moderním nazelenalém CGI neoprenu) o tom, jak se Hal Jordan přestal bát ve zpracování, které je podobně přeplácané jako Spider-man 3, ale mnohem zábavnější než třeba takový Superman Returns, byť samotní scénáristé viděli chytrost jen z vlaku. Škoda, že kiny prosvištěl, aniž by po sobě zanechal výraznější stopu. Takže zatímco ostatní píší o tom Why the World Doesn't Need Green Lantern, já jsem za jeho existenci zcela upřímně rád.

Netradiční adaptace Stephena Kinga, která svými devadesáti minutami dokáže člověka přenést zpět do dětských let a připomenout mu alespoň na chvilku jak tenkrát chutnal svět. A to je schopnost, kterou nevládne mnoho snímků. Spolu se Zelenou mílí a Shawshankem nejpříjemnější retro výlet do časů minulých.

Simulakrum "Decadence Now!"

crazy, style, SMART! S (i bez) nadsázky - nejlepší romantická komedie za poslední roky, co umí vytvořit dokonalou iluzi zrcadlející se reality v jednotlivých charakterech. Že už tenhle žánr nemá co nabídnout? Omyl! Crazy, stupid, love – tři slova, která dokáží přesvědčit o naprostém opaku. Film o hledání ztracené lásky na jedné straně a na druhé o strachu z jejího nalezení a následné chvále (oslavě) bláznovství. Brilantně vypointované, svůdně stylové a omamné, jak některé lehké drogy umí být. Z téhle filmové extáze, však nehrozí žádný bolehlav ani případné vystřízlivění či nechtěný tanec s Paní Schizofrenií - jen neutuchající nadšení a optimistický škleb od ucha k uchu. But still "This modern love breaks me." PS: Glenn Ficarra a John Requa mají zatraceně dobrý hudební vkus.

Podiv(uhod)ná romance, kterou žádné jiné šapitó široko daleko nenabídne. Lawrence přichází s dech beroucím potulováním se po cirkusovém zákulisí a ukazuje kousky, o jakých se samotným cirkusákům může pouze zdát, ale i tak téhle atmosférické pohádce místy chybí správná jiskra, kterou mělo Moulin Rouge a nakonec i ta Australie. (Něco, co dokáže pozvednout kýč ve famózní spektakulární spektákl.) Tu se nakonec daří vykřesat, ale až v závěrečné černobílé koláži. Pro někoho málo, pro mě příjemné cosi.