Botič

Jsem rád, že jsem těch devět let přežil a dočkal se Before Midnight. Linklater mě totálně rozbil a zabil ve mně tu pomalu se rodící cynickou obludu. Zasadit svůj další opus magnum do vyprahlého a prakticky ničím zajímavého Řecka byl geniální tah, díky němuž vynikla síla samotných dialogů. Řekl bych, že Before Midnight by stálo i za těch 118$, jak mylně stálo na lístku. Další cenná lekce o tom, že síla netkví v obrazech, ale v dialozích.

Battle Royale je něco jako naše Sněženky a machři akorát po Japonsku.

Tak trošku podezřívám Kevina Williamsona, že vykradl tuhle vizuální pecku pro svůj ambicióznější SCRE4M. Na Jonathana Levinea si dám větší pozor, vypadá to, že se tu rýsuje zatraceně velký talent.

V Hostiteli vidím pořád větší vklad a otisk ze strany Andrew Niccola, než Stephenie Meyer, ale dvouhodinový prostor je i tak zbytečným luxusem, protože film nemá po hodině co nabídnout. Každopádně ve všech směrech přijatelnější a sněsitelnější, než celá The Twilight Saga.

Z Trance mám v hlavě bitvu jak u Stalingradu. Poměrně slušná vyjebávka s tradičně výborným soundtrackem, akorát jsem nepočítal s tím, že uvidím Rosario Dawson až do kuchyně. Takhle by nejspíš vypadal Věčný svit neposkvrněné mysli, kdyby z něj chtěl někdo vytřískat horor.

Pohádka o tom, jak zastaralý analogový robot překonal nového digitálního, porazil monstra z jiné dimenze a jeho pilot pak za odměnu získal srdce traumatizované Japonky. Čisté, přímočaré a místy dokonce dech beroucí. Spokojenost!

Loweryho rukopis je snadno zaměnitelný s rukopisem Johna Hillcoata nebo Terrence Malicka, ale v případě Ain't Them Bodies Saints se jedná o veliký klad, který jednoduše načrtnutý příběh ukazuje v mnohem lepším světle, než jaký ve skutečnosti je.

Divácky vděčná témata podaná zatraceně nediváckým způsobem to jsou snad všechna dílka ze stáje Borderline films. Díky za tuhle zkušenost.

Jen 17 je chladnou, krásně temnou, černohumornou, ale proklatě zvrácenou fantasií a svým specifickým způsobem i poetickou sondou do ženské duše, kterou francouzský režisér François Ozon (8 žen, Bazén) bravurně vykresluje během čtvera ročních období na studentce Isabelle.

Pokus o posun české kinematografie tam, kde byla ta Dánská v roce 1998, který se úplně nezdařil. Líbánkám sráží nohy dialogy nechutně šustící papírem a doslovný závěr, který zbytečně vrší výjevy, kterými v náznacích dráždil divákovu mysl v průběhu a totálně tím tak potápí poměrně slušně vystavěnou první hodinu. Krásně natočená bouře ve sklenici vody.