salalala

Jako by Ridley Scott po natočení monstrózního díla ztratil zájem o "snesitelnou" verzi, která má být uvedena do kin a sestříhal ji víceméně náhodně a pouze za sebe encyklopedicky vyskládal všechny zásadní události z Napoleonova života. Tím pádem je divák bez šance se k postavě jakkoli dostat, což je o to větší škoda, že Napoleon rozhodně není adorován, ale příjemně ironizován a popisován jako slaboch, který je fixován na jedinou ženu. Děj tak bohužel nedává smysl, neboť je na něm vidět, že některé epizody zcela chybí a jednotlivé postavy se omezují jen na holou existenci a pár vět a o jejich dalším osudu není nic známo. Je svým způsobem unikátní, že i tak dlouhý film dokáže být heslovitý a zároveň utahaný, nikdy pořádně nezaujme a víc než co jiného působí jako ultimátně dlouhý trailer na pravděpodobně propracovanější režisérskou verzi. Nepříjemně překvapí i tuctová hudba, která postrádá jakoukoli velkolepost a výraznost. De facto to jediné, co stojí za to, jsou vskutku epické bitvy, které jsou natočeny pokaždé jinak a potřebně velkolepě, a i přes určitou digitálnost jsou strhující, mají výborný vizuál, dobovou atmosféru a místy jsou příjemně krvavé. Jakmile ale akce ustoupí dialogům, snímek se nikdy nevymaní z unylosti a nudy. Joaquin Phoenix v hlavní roli je překvapivě nevýrazný a necharismatický a takřka geniálního vojevůdce mu nejde věřit, Vanessa Kirby je na tom o něco lépe, minimálně v první polovině, kdy ještě tak trochu hýbe dějem, později ale ustoupí do pozadí a taktéž nemá co hrát. O ostatních nemá smysl cokoli zmiňovat, protože v kinoverzi se víceméně mihnou, splní svou krátkou úlohu a zase zmizí. Napoleon je v kinoverzi hodně zvláštní "paskvil", který vypadá jako kratší verze, k níž se nikdo nechce hlásit a má jen splnit touhu sponzorů a studia po tom, aby se objevila na velkém plátně. Nic víc, nic míň. 60 %

I po skoro dvaceti letech aktuální snímek, který má výhodu, že řeší milostné vztahy, jejichž podstata se v průběhu let příliš nemění. Mike Nichols diváka nešetří a moc neuvádí do děje, ale rovnou skočí do rozplétání prapodivného milostného čtyřúhelníku spočívajícího ve vzájemném ubližování, ponižování a vysmívání. Základem jsou velmi dobře napsané dialogy, které nešetří vulgarismy, které ale k podobným rozmluvám patří, jsou dobře vypointované a o postavách řeknou úplně všechno. Příběh, který je v zásadě velmi jednoduchý, jen potvrzuje, že pokud se v podobně propletených milostných hrátkách všechny osoby znají, nemůže to dopadnout jinak než soutěžením a vzájemným urážením a ponižováním vlastních eg. Atmosféra Londýna záměrně není nijak výrazná a cítit je především na pozadí a decentně dotváří specifickou náladu zmatenosti a částečně ztracenosti. Podobné záležitosti stojí a padají s obsazením, které se víceméně podařilo i v tomto případě. Jude Law je velmi dobrý, jen nemá moc prostoru k tomu cokoliv zásadního předvést, Julia Roberts odvádí svůj standardní, tedy poněkud unylý výkon a není úplně jednoduché pochopit, že o její postavu je takový zájem, Natalie Portman je tu asi nejméně, i ona si ale svůj prostor dovede ukrást pro sebe, jednoznačně nejlepší je ovšem Clive Owen, jemuž úloha živočišného a tak trochu primitivního dermatologa zcela sedla a strhává na sebe veškerou pozornost. Jestli se ale dá Nicholsovi něco vytknout, je to určitě nejasné časové ukotvení, protože se viditelně vystřídá několik období, ani jedno ale není nikterak uvozeno a divákovi nějakou chvíli trvá se ve všem orientovat. Chybí tu také nějaká emocionálně vyhrocenější a silná scéna, která by utkvěla v paměti o něco déle než velmi solidní, leč možná zbytečně snadno zapomenutelný celek. Closer je tedy velmi dobrou adaptací divadelní hry, která má divákovi co nabídnout, chybí jí ale něco, co by ji přece jen pozvedlo o úroveň výš než samotnou divadelní hru. 70 %

Ačkoli jde o vykrádačku zde několikrát zmiňovaných filmů, nebylo by fér to Christianu Gudegastovi vyčítat. Od začátku si je dobře vědom, co točí a opírá se o nijak originální, ale dobře napsaný příběh, který je přes všechna klišé stále atraktivní. Podařilo se mu vytvořit i potřebnou atmosférou, která postupem času zavání béčkem, to ale tolik nevadí. Přestřelek a akce jako takové tu sice není tolik, ale je hodně slušně zvládnutá a zejména ta úvodní a závěrečná (byť tedy dost absurdní) jsou výborné. Výsledek hodně drží i obsazení, v němž především Gerard Butler exceluje a hodně solidního záporáka má v Pablu Schreiberovi, který má ono správně drsňácké a "zlé" charisma, vůbec špatní ale nejsou ani O’Shea Jackson Jr. a 50 Cent. Kde ale snímek ztrácí dech, je naprosto zbytečná rodinná linie hlavního hrdiny, která nikam nevede a nic z ní nevyplyne, navíc jen potvrzuje tradiční klišé podobných policejních filmů. Co se závěrečného zvratu týče, je trochu zbytečný, protože to dělá z filmu něco chytřejšího, než ve výsledku je a vzhledem k tomu, co se dělo předtím, to ani nepůsobí úplně věrohodně a jen těžko věřit, že by se vše mohlo odehrát přesně tak, jak je prezentováno, neboť na to postava O’Shey Jacksona Jr. postrádá větší charisma a chytrost. Také stopáž mohla být o pár minutek kratší. Ve výsledku je nicméně Den of Thieves nenápadná, ale velmi dobrá podívaná, která lehce doplatila na ambice debutujícího režiséra, které asi byly přece jen větší, než dokázal unést. 75 %

Martin Scorsese nepotřebuje nikomu nic dokazovat, a když dostal zcela volnou ruku, natočil něco, co už v dnešním světě nemá obdoby a je to na ústupu - opravdu epický a nádherně odvyprávěný příběh, které byly na vrcholu někdy v dobách šedesátých, sedmdesátých let. Divákovi nejde naproti, protože ho staví jednak před vskutku monstrózní stopáž a druhak dělá hlavní hrdiny z postav, které jsou morálně odpudivé a není jednoduché je celou dobu sledovat. On si je toho ale dobře vědom, proto vystavil precizní dobovou atmosféru, opřel se o dokonalou výpravu a šikovně spojil částečně mafiánský film, částečně western a částečně drama do jednoho celku, který je ovšem vyvážený. Tempo je záměrně pomalé a i ten divák, který se o film jako takový (z teoretického hlediska) vůbec nezajímá, dokáže přesně ukázat na místa, která měla být vystřižena, aby stopáž byla "snesitelnější". V tomto případě ale nemá smysl to tvůrci jakkoli vyčítat, protože on sám to dobře ví, jenže si nemohl pomoci a ona rozmáchlost je zcela záměrná. Navíc se konečně dočkal momentu, kdy mohl nechat kooperovat své dva klíčové herce, kteří se mu odvděčili precizními výkony. Leonardo DiCaprio i Robert De Niro tu ztvárňují rozhodně nejodpudivější charaktery kariéry, oba jsou ovšem výborní, a i když první jmenovaný je možná až moc akurátní a jeho zarputile svěšené koutky jsou někdy až moc, nelze k nim mít jakékoli výhrady. Oba také umetli cestičku Lily Gladstone, která si svůj prostor dovedně ukradla, a i když toho moc nenamluví, dokáže vše uhrát gesty, pohybem a pohledy. A hlavně díky ní patří scéna, kdy se svého manžela ptá, co bylo v injekcích, které jí píchal, k těm vůbec nejsilnějším, které minimálně letos vznikly. Ostatní už se tu víceméně mihnou, ačkoli třeba takový Brendan Fraser je v krátké kreaci nezapomenutelný. Je pravda, že oproti vrcholným Scorseseho dílům toto nechytne za srdce, protože je natočeno s větším odstupem a malinko chladně a jeho brutální stopáž prakticky brání opakovanému vidění, neznamená to ale, že za něj tvůrce nezaslouží absolutorium, protože něco podobného je v roce 2023 zcela raritní a vidět to na velkém plátně je ještě raritnější. Killers of the Flower Moon je tak ve výsledku víc než čímkoli jiným snímkem, který legendární režisér natočil pro sebe a svoje fanoušky a splnil tak dluh, který nejspíš vůči komunitě Osedžů měl. A o to mu evidentně šlo především. 80 %

Proti Cimrmanovým divadelním hrám tato komedie poněkud ztrácí, to je ale asi to jediné, co se jí v zásadě dá vytknout. Duo Ladislav Smoljak Zdeněk Svěrák v ní prokázalo smysl pro inteligentní a zároveň absurdní humor a některé hlášky jsou nezapomenutelné, chytré a přitom leckdy roztomile dvojsmyslné. Parodie na seriózní detektivky je znát z každé scény, rozhodně ale tvůrci žánr nijak nezesměšňují, spíše mu po svém skládají poctu. Zápletku tak pochopitelně nemá smysl rozebírat, protože jde až do absurdna, což tvůrcům slouží k tomu, aby vystříleli zásobu všemožných vtipů a situací, které jsou vtipné tím, jak moc vážně se berou. Výsledku prospívá i atmosféra první republiky a povedená výprava. Jiří Zahajský v hlavní roli je přesně takový, jaký má být a svou seriózností dokáže prodat veškerý humor, který je na tomto kontrastu postavený a Marek Brodský je pravděpodobně zcela záměrně toporný a nevýrazný, o čemž se ale dá vést diskuze. Jak bylo ve své době zvykem, i ty nejmenší role si zahrály tehdejší hvězdy, které nemají moc šancí cokoli zvláštního předvést, jejich účast je ale příjemná. K plnému počtu tak chybí jen nějaký geniální moment, který by výsledek posunul ještě na vyšší úroveň a udělal z něj nezapomenutelnou záležitost. 80 %

Intenzivní a rozhodně zajímavý počin, který brilantně kombinuje drama soudní s tím vztahovým, přičemž se obě vzájemně prolínají. Pro Justine Triet je (zlo)čin, kolem něhož se točí ústřední zápletka, jen záminkou k tomu, aby zdůraznila veškeré neduhy současné společnosti (přílišný sexismus, velmi rychlé odsouzení člověka na základě prvotních emocí, odlišná sexuální orientace, která je automaticky divná), což se jí daří velmi dobře, a ačkoli nenastoluje nijak zběsilé tempo, strhne a celé to má příjemný spád. V tomto případě nevadí, že vyřešení případu se úplně nedočkáme, protože o něm to stejně není a divák tak zůstane v příjemné nevědomosti a může si udělat vlastní závěr. Snímek by byl ale poloviční bez fantastické Sandry Hüller, která je přítomna prakticky nepřetržitě a utáhne ho bez větších problému, v závěru má očekávanou silnou scénu, která je dokazuje její preciznost. Ve druhé polovině se k ní pak přidává skvěle vybraný Milo Machado Graner, který se jí bez problémů vyrovná a postavu zraněného dítěte předvede v celé komplexnosti, což je obdivuhodné. Paradoxně dvě nejzajímavější témata, relativnost pravdy a možnosti si za určité situace, kterou člověk jen slyší, dosadit cokoliv a podávat to jako realitu, autorka moc neřeší a nechá je jen v rovině jakéhosi naznačení. Od lepšího hodnocení pak výsledek dělí přehnaná chladnost a přílišná teatrálnost soudního procesu, který by se asi ve skutečnosti nemohl takto odehrát, protože vyšetřující soudce je v něm až moc manipulativní. Anatomie d’une chute je výborná záležitost, která má své nedostatky a je možná moc dlouhá a přece jen pomalejší, což ale nic nemění na tom, že dojmy z ní jsou hodně silné. 80 %

Solidní dobovka, která ale možná chtěla být něčím víc. Doug Liman upoutá především vynikající dobovou atmosférou, které přizpůsobil i roztomile hravé úvodní i závěrečné titulky, které patří k tomu vůbec nejlepšímu, co může film nabídnout. Samotný příběh totiž není až tak zajímavý, neboť je poměrně předvídatelný a očekávatelný a zejména uprostřed ubíhá úplně nepochopitelně překotně rychle vpřed, přitom se v něm zase tolik věcí úplně neděje. Akce je tu také překvapivě málo a o nějaké zásadnější scéně nemá smysl mluvit. Výsledek tak nad vodou nejvíce drží velmi dobrý Tom Cruise, který se pochopitelně nevyhýbá některým svým manýrám, ale to už je samozřejmost a zároveň si roli nadmíru užívá, a i když je jeho postava morálně nikoli pochybná, ale naprosto odpuzující, nelze jí alespoň trošku nefandit. Ze zbytku obsazení nikdo výrazně nezaujme, své momenty má snad jen Domhnall Gleeson. Dost podstatně tu také chybí nějaký výrazný oponent hlavní postavy, který by snímek posunul do zajímavější roviny. American Made asi měl větší potenciál, než dokázal naplnit, i tak jde ale o slušnou zábavu na jeden večer, k níž se ale divák bude vracet jen zřídka. 70 %

I po šestnácti letech velmi působivý a rozhodně nejdospělejší počin Petera Berga. Ten překvapivě nikam nespěchá a drtivou většinu stopáže servíruje poměrně napínavou dialogovku s jasně rozdělenými charaktery a zajímavou zápletkou, která je na pomezí politického thrilleru a detektivky. Opírá se i o exotické prostředí, které funguje výborně a atmosféra nedůvěry k západnímu člověku je skoro až hmatatelná. Produkce Micahela Manna je hodně znát v závěrečném akčním infernu, které přijde z ničeho nic a je zvládnuté s bravurou. Akce je silně realistická, drsná a ve výsledku nepříjemná, protože se dá předpokládat, že nějak takto by to vypadalo ve skutečnosti. Navíc nenabízí úplnou katarzi, ale nechává otevřený konec, který je tedy typicky americky patetický a možná i nechtěně směšný. Ze slušného obsazení nejvíc upoutá minimalistický Jamie Foxx, Jason Bateman zase ukáže, že umí hrát seriózně a nemusí být vždy otravný a bez charismatu a i jindy nudná Jennifer Garner je tu velmi dobrá. Škoda, že tempo je přece jen pozvolnější, než by mělo být, rozjezd je dost zdlouhavý a postav je tu alespoň zpočátku trochu moc. The Kingdom ale rozhodně o moc nezestárlo a svým tématem je stále aktuální a svým způsobem alarmující. 80 %

Poměrně solidní historické drama, které ale má několik problémů. Tím nejzásadnějším je asi to, že divák tu nemá moc s kým jít, protože žádná z hlavních postav není příliš sympatická a své osudy si později víceméně zaslouží. Navíc tvůrce vzhledem ke střídmé stopáži zvolil poměrně rychlé tempo, v němž se události dějí dost překotně bez bližšího vysvětlení, což divákovi ztěžuje orientaci. Lehce nešťastné jsou povrchní charaktery, které jsou rozlišovány jen podle míry vášně a touze po moci. Debutující Justin Chadwick jinak ale poměrně uspěl, protože výpravu měl k dispozici velmi slušnou, což platí i o kostýmech a vystihl i solidní dobovou atmosféru. Z ústřední trojice má největší prostor Natalie Portman, která je velmi dobrá, Scarlett Johansson bohužel brzy ustoupí do pozadí a nemá moc co hrát, Eric Bana je v rámci omezených možností také dobrý, ale ani on nemá tolik možností, z dnešního pohledu pak potěší menší role Eddieho Redmaynea, Marka Rylance a Benedicta Cumberbatche. The Other Bolyen Girl evidentně není historicky moc věrný a několik událostí spojuje do jedné, nicméně jakožto určitá licenční historická fikce funguje poměrně dobře, pokud ale měl větší ambice, tak příliš neuspěl. 70 %

Jestli něco debutant Robert Hloz rozmetal, tak klasické výmluvy, že to u nás nejde. Za relativně skromný rozpočet dokázal natočit vizuálně a technicky fantastický počin, na kterém je vidět, jak moc si s ním jeho tvůrci pohrávali. Nebývá zvykem, aby v českém filmu byla promyšlená každá scéna a i ten nejmenší detail zcela přesně zapadal. Futuristický vzhled brutalistních budov je vskutku úchvatný a opravdu evokuje, že nějak takto by budoucnost mohla vypadat. Báječně funguje i temnější atmosféra, která navozuje potřebně dekadentní ladění. O to větší je škoda, že příběh je hodně na vodě a připomíná libovolný díl z libovolného kriminálního seriálu posledních let. V podstatě od prvního momentu je jasné, kdo je pachatel, jde jen o jeho důvod. Scénář je opravdu jakýmsi výběrem těch největších klišé z hollywoodských žánrovek, což není nutně špatně, není to ale zajímavě zpracováno. I kvůli tomu pak snímek postrádá napětí a emoce, protože je dost chladný a drží si od diváka zvláštní odstup. Ne úplně dobře řešené jsou i dialogy, které jsou hodně šroubované a připomínají spíš knihu než přirozenou mluvu a hodně šustí papírem. Andrea Mohylová v hlavní roli je velmi dobrá a stejně chladná a odtažitá jako celý film, jako jediná má ale co hrát, protože ostatní už tu jsou dost málo a nijak zvlášť nezaujmou, což je třeba u Karla Dobrého až s podivem. Bod obnovy tedy zlehka ukazuje cestu, jakou by se česká kinematografie mohla vydat a skrývá opravdu největší potenciál za poslední minimálně dekádu. Jen je škoda, že ho degraduje prvoplánová a laciná zápletka. 60 %