kleopatra

Jaroslav Marvan v jedné z mnoha komedií na téma "fotr diktátor", u které se skvěle bavím, i když už jsem ji viděla nesčíslněkrát. Mimochodem, Soňu Červenou jsem před pár lety potkala v kavárně, je to charismatická dáma, přes svůj požehnaný věk působila jak růže mezi bramborama.

Samoúčelná óda na svobodu, černý hábity (černá rulezzz, ale proč tady?), trochu těch brouků v jídle a něco málo "netradičního" sexu, protest proti konzumu na konzumu de facto postavený. A to se to tvářilo, jako film s hlubokým posláním. Abych jen nehaněla: Jonathan Rhys Meyers hraje moc pěkně, zvlášť v některých sekvencích:-).

"Absolutní vítězství obsahu nad formou"? No to snad ne! Že by Lars Von Trier a spol. nesplašili prachy na takovou "formu" jakou by chtěli, pokud by to chtěli? Nebo musí ta správná a jedině správná "forma" být drahá, efektní a okázalá? Myslim, že právě TOHLE je TA správná forma, která mohla důstojně suportovat mimořádné poselství, jaké tenhle film nese.

Bála jsem se, že film odehrávající se právě v období Wimbledonu, bude jen a jen o tenisu a že laik jako jsem já, která se ještě tak dme pýchou nad původem Martiny Navrátilové, se v něm bude ztrácet. Zbytečná obava. Příběh o tom, že láska hory přenáší a že člověk je někdy down a jindy zas třeba díky té lásce up, se mohl klidně odehrávat i ve vědeckovýzkumné laboratoři ( bane, takhle to bylo mnohem lepší). Film to byl velmi milý, zvlášť v detailech: nemluvení a následné "kamarádění se " rodičů, postřelený míčkopodavač, kolega tenista, bratr, fanynky, vykutálený manažer a spoustu dalších drobností, které utvořili tak příjemný celek.

Povědomá forma, povědomé repliky, povědomé konstalace - ze života, ale hlavně z jiných filmů. Jenže i v životě je to vlastně pořád dokola: nechceme toho, koho máme, a když ho ztratíme, chceme ho zpátky, bráníme se opuštění jen proto, že nechceme být těmi odkopnutými a naopak, a v té snaze dojít ke štěstí vršíme blbost na blbost.

Být v roce 57 černým, obviněným z vraždy bílého, k tomu synem policisty, který si zakládá na tom, kam to mezi bílými dotáhl a přiznání vraždy je menším zlem než přiznání homosexuality, to už je na jednoho pořádná nálož. Film skromný rozpočtem, ale bohatý scénářem a to spíš v rovině lidské a sociální než detektivní mě velmi mile překvapil.

Ty děti jsou tak strašně úžasný, že bych jejich portfolio přibalovala k antikoncepčním pilulkám...............

I když tento film zdaleka nemá tak silný dopad a emocionální účinek jako Kdysi byli bojovníky, možná proto, že někdější příběh se víc točil kolem úzkého jádra rodiny a hlavně kolem dětí, pořád je to hodně smutná a silná "podívaná".

Vůči komediantství Diane Keaton já nedovedu být imunní a vůči její "chladné workoholičce", která zdědí dítě, koupí barabiznu na spadnutí, kde chce odpočívat, přestože to neumí, a tak udělá milionosm dětských výživ, přitom řeší instalatéra, pokrývače, malíře a muzikanta v jedné osobě, aby nakonec skončila ve veterinární ordinaci, kde si vylévá sexuální frustrace na vyšetřovacím stole vedle koně, ani být nechci.

Netušené ale o to milejší překvápko na mě čekalo v podobě tohoto nenápadného filmečku z prostředí herny v Las Vegas, kde dobráček Bernie pracuje jako "nosič smůly" a jehož loajalita vůči tvrdému šéfovi (Alec Baldwin právem nominovaný na Oscara) dojde pozdě ale přece k osudové poslední kapce a já si nedovedu do této role představit tragikomičtějšího týpka než je William H. Macy.