huzgi

Banalita. Teatrální pokus o film, který se vůbec nevydařil. Chlapci si hrají na svém vlastním písečku a možná je film baví (pokud si ho vůbec pouští). Ovšem bez jakéhokoli přesahu a smyslu.

Film o ničem, možná jen hra, ale proboha jak kvalitativně daleko od Hry o jablko. Postavy jsou nedůvěryhodné, roztrhané bez jakékoli konzistence. Jakoby scénárista vždy po pár stránkách zapomněl, jakou postavu vlastně vykresluje. Velmi slabé.

Dokonale vybroušený diamant. Woody Allen znovu hněte své zásadní téma, prohlíží jeho jiné plošky a hrany. Hned od začátku ohromí ta neskutečná lehkost pravé filmařiny (podobnou cítím snad jen u Truffauta). Allen vrací do hry citace svých zásadních filmů, hraje si znovu se známými scénami a obdivuhodně přesně vede herce, jimž vystavěl naprosto uvěřitelné filmové životy. Vážná linie Allenových filmů se pomalu uzavírá a Iracionální muž je možným důstojným završením. U mne jeden z nejlepších (možná úplně nejlepší) Allenových filmů za poslední dvě dekády.

Postmoderní pokus hrát si na Kafku ústí do ztracena. Film je působivý technickým ztvárněním, ale prázdný ve svém vyznění.

Tim Roth je naprosto dokonalý. Seriál je postupně více a více šitý své hlavní hvězdě na tělo, ale důležitý pilíř drží a drží.

24 hodin má předem daný vývojový diagram, přesto je každá série návyková a děj se valí ohromnou rychlostí z kopce. Kiefer Sutherland už bude Jackem Bauerem navždy.

Dokonalý herecký souzvuk Conneryho a Harrise. Martin Ritt vede svůj film s jasnou vizí. Jeho svět není černobílý. Velký zážitek.

Divák se musí co nejrychleji oprostit od knižní předlohy, jelikož na tu tvůrci navazují jen velmi polehounku. Včetně výběru herců. Knižní předloha je seriózní román, kdežto seriál tíhne ke komedii s tím, že autoři chtějí prodat své vybrané koně. Formát seriálu dá čas zvyknout si a později i oblíbit jednotlivé postavy a celkově je tu slušné dílo.

Zajímavé téma, ale vysoce nezajímavé ztvárnění. Nudné režijní nápady, přebytek nefunkčních scén. Celkové vyznění do prázdna...

Takto mi v mé gymnaziální epoše nastavila americká kinematografie ZRCADLO PROHNILOSTI. Odhlédnu od kritického zkoumání chyb amerického imperialismu, tak typického pro tvůrčí období sedmdesátek. Hippie forma hereckého projevu zde naprosto geniálního Al Pacina je úžasná dodnes, jeho přesné dávkování gest a prostředků, střídání výrazů a přístupů mne ohromilo už v hluboké propasti minula a stále ohromuje.