xxmartinxx

"Dokument", ve kterém, hádám, jediná "pravda" je odhalení projekce vlastních komplexů do prostředí. Winnipeg je nejdekadentnější místo na zemi, stejně je nejdekadentnější místo na zemi rodné město většiny lidí. Bavil mě hlavně nevyzpytatelný střet osobního a veřejného.

Jsem trochu zneklidněný z toho, jak sázím Maddinovi jednu pětku za druhou. Obvykle se snažím hodnocení u režisérů nějak vystupňovat. Jenže u Maddina každý film jako by byl nejen jediný film, jaký kdy natočil, ale i jediný film, jaký kdo kdy natočil vůbec. Brand Upon the Brain! překypuje vnitřní energií jako ta nejvíc vtahující noční můra, je to svět, který by nemohl být plnější a využitější. Hrozně mě baví se do toho ponořovat.

Ať dělám, co dělám, nemůžu se na Maddina vynadívat. Když pracuje víc s technicolorovou estetikou, jde spíš o zájem, ale jakmile variuje silent éru, jsem do toho obrazu naprosto zamilovaný. Dracula je oproti jiným jeho filmům dost konzistentní a protože vypráví známý příběh, snadno se orientuje v ději. Práce s postavou Draculy a jeho exotickou anonymitou mi přišla hodně zajímavá.

Amnézie, amputace, diskontinuita - věčné zmatení a odevzdání čiré intuici. S Maddinem je to buď a nebo. Těžko se mi jeho filmy staví do nějaké stupnice, jeho styl je ve své neudržitelnosti velmi konzistentní. Přesto mě překvapuje, že mě nepřestává bavit na ty stěží srozumitelné výjevy koukat.

Relativně usledovatelný Maddin v dalším příběhu plném amputací, sexuální frustrace, manipulace a mytologie. Asi mi vyhovuje, když používá míň barev a míň pracuje s kýčem, ale i tak pro mě jde pořád o hodně vtahující podívanou.

Maddinovy filmy se často, po vzoru oper, vyplatí sledovat se sepsaným dějem po ruce. Děj totiž existuje, ale je extrémně těžko usledovatelný, protože jednak důslednou aplikací a variací předklasických principů vzniká hodně svérázný přístup k dávkování informací, a jednak se člověk radši kochá v obrazech, než aby se to aktivně pokoušel rozklíčovat. Což neberu jako výtku, naopak. Doufám, že se časem vycvičím natolik, abych je dokázal plně vnímat i dějově, ale vlastně se bez toho celkem obejdu.

Zatímco z pozdějších Maddinových věcí mám silný pocit vnitřní energie, tady to na mě ještě působí hlavně jako pozlátko. Přesto je ale tenhle svět amputací, amnézií a stylistických hříček nesmírně vtahující a intenzivní.

Trochu tezovité, zvlášť ke konci. Některé věci jsou lepší nevyslovené a některé zvraty je lepší držet při zemi. Jinak ale tahle mrazivá vánoční sešlost šlape. Výtky to ani nepřibližují průměru, jen to vytrhávají úplné výjimečnosti.

Jsem z toho na vážkách. Vizuální manýry si mě získaly zcela, ty vypravěčské o kus méně. Ta úpěnlivá snaha dodat symbolicky bohatý film s velikánským dějovým obloukem mi nepasovala k intimitě námětu a tahle neukázněná exhibice stojí v cestě psychologii postav (obzvláště ženské postavy jsou vyloženě karikatury, co pouze omdlévají, hystericky pláčou, obviňují a vyčítají) a nakonec i uvěřitelné katarzi, kterou by to tak moc chtělo mít. Jak ukazuje moje výsledné hodnocení, tak na tenhle mix říkám (zatím) oukej, protože tenhle typ filmů mám rád. Ale upřímně mě překvapilo, když jsem po projekci zjistil, že režisérovi je pětapadesát - ten film se jeví spíš jako dílo zuřivého třicetiletého absolventa, který chce říct hned a všechno. 70 %

Necítím potřebu v tom hledat víc než vtahující filmový zážitek. Práce s estetikou němých filmů tu je komplexní, nejde o vysilující maraton prázdných popkulturních referencí, jaké jsou teď v módě. Jde o aktivní užití historie bez vypočítavého pohazování easter eggů - nesmírně osvěžující.