xxmartinxx

Po obludně amorální Nemocnici Motol, která se vyžívala ve sledování toho, jak jsou lidé na dně, trpí a mají strach, tentokrát náprava formátu - smysluplné, logické, přitom ne chladné.

Zardoz je jeden z těch filmů, o kterých každý ví, ale málokdo mu je ochotný věnovat skoro dvě hodiny času. Dává to smysl, protože je nevyhnutelné se v té postapokalyptické drogové halucinaci ztratit. Zároveň to ale není pitomý film a jeho svéráznost nezapře schopné tvůrce, kteří ozkoušeli tuhle slepou větev kinematografie. Neuspěli, neselhali, rozhodně dosáhli, co říct jiného, jedinečného estetického zážitku.

Chápu, že Shyamalanova špatnost už dosáhla zenu a nyní je v něm opět potřeba hledat hloubku, vyšší propracovanost a nějakou filmařskou pravdu, kterou ve všech těch splaškách nalezl. Ale já vidím pořád jen příšerné vedení herců, nadutý a přitom hloupý scénář a úlisnou režii. A na konci jeho filmů se pořád směju.

Nesnesitelně klasické drama bez snahy o cokoliv než vyždímání atraktivního tématu, kvůli kterému se na to budou chtít lidi se zájmem o historii podívat i přes odrazující hodnocení. Nedívejte se, radši si přečtěte něco na Wikipedii.

Naštěstí mnohem víc než "jen" výstava Marlene Dietrich. Celý film na ni sice dostředivě spoléhá, ale staví okolo své ikony plnohodnotný příběh a zcela nesamoúčelně buduje zážitek z přítomnosti a plného zužitkování velké hvězdy coby objektu, symbolu, ale i prostě jako dobré herečky.

Pod filmem s tak okázalým názvem se nakonec skrývá roztomile bezelstná podívaná, výživná vykrádačka Vetřelce, osvěžující právě svou bezduchostí a hloupostí. Vlastně se v kině moc často nevidí tak čisté béčko, kde se hloupé postavy seřadí do řady před neporazitelné monstrum, aby mohly být jedna za druhou zlikvidovány. Jde tu být buď nonstop naštvaný, jak debilně a mimozemsky se tu všichni chovají, nebo se dá nahodit otupělý úsměv a užít si tu upřímnou pitomost se vším všudy. Velký plus i za to, že jde o svižnou devadesátiminutovku - jak má dnes každý blockbuster přes dvě hodiny, začíná být nesnesitelné. 3 a 1/2

Kdyby se to k něčemu dostalo, byl bych asi smířlivější, ale jsou to fakt jen žánrová klišé. Řekl bych, že dnešní komedie už by měly být někde dál než celovečerní SNL skeče, protože pak logicky nemohou proti krátkým, řízným SNL skečům obstát.

Možná je to jen vánoční nic na jedno spláchnutí, ale jak je pod tím podepsaná Coppola a hraje v tom Murray, tak bych čekal životnost aspoň do toho března. I když pochybuju, že tohle se hýbalo v den premiéry. Unylé, ospalé, a to vše i tehdy, kdy by nemělo. Navíc Murray už začíná trochu čpět čtvrtníčkovským odérem "prodávám, jak se neprodávám", z čehož bolí u srdce.

Zremakeovat filmy Mary Pickfordové s Shirley Temple, tedy tentokrát s opravdovým dítětem, se zdá zpětně jako logický nápad, i když tenkrát to muselo působit dojmem svatokrádeže. Vzniká každopádně zajímavý paradox, kdy v jednom filmu imituje dospělá žena znepokojivým způsobem dítě, a v druhém dítě stejně znepokojivě imituje chování dospělé, nebo alespoň mnohem starší dívky, jak se Shirley pokouší být "velká herečka" ve svých jedenácti letech. Stejně jako u filmů Pickfordové platí, že tohle samotné už je jediný důvod, proč těm snímkům věnovat pozornost, tady snad ještě pro rané užití barvy.

Na fenoménu Mary Pickfordové je rozhodně z dnešního úhlu pohledu cosi zneklidňujícího a fetišistického. Třicátnice hraje desetiletou holku s větším důrazem na nenucená bezprostřední gesta než skutečné děti, což obzvlášť v interakci s dospělými (tím spíš dospělými muži) může působit opravdu podivným dojmem. V době vzniku to bylo samozřejmě bezelstné snění o nevinnosti, teda "prý". Koukat se na její filmy se každopádně dneska nese už výhradně na vlně neustálého zhodnocování onoho fenoménu, jinou hodnotu nemají.