Gilmour93

Family Defrost. Chytřejší Hancock, levnější X-Men, snesitelnější Bright. Když se však vyložily všechny karty na stůl, sázky shrábla tuctovost. Všichni jsou tady hotoví z Lexy Kolker, kdo ale pochválí plesnivého zmrzlináře Derna?

Spravedliví mezi národy a jejich odvaha v těžkých časech je bezesporu emotivní a hodnotné téma. Jsou tam silnější momenty (nástup dětí do vlaku) a Daniel Brühl si libuje v nevyzpytatelnosti své postavy, ale jinak se objevuje až příliš všednosti, zjemnění, nedotažených linek (manželova slabost v žárlivosti proti pragmatismu jeho ženy) a vlivem mimoevropské produkce i jakási nezúčastněnost. Nehledě na to, že pověstná německá akurátnost se tady často změnila v šlendrián (viz. nedůsledný nacista Neužil), ale beru to tak, že formule „based on true story“ nechává tvůrcům volné ruce..

Bílý bohatý muž zase jednou za své rozmary dostává na frak, ale všechny ty satirické, hororové, thrillerové i komediální noty byly zahrány s mírnou falší a bez upřímné vášně. Konec skladby ovšem uspokojivý, takhle nějak si představuji rozvod ve zkráceném řízení.. Vzhledem k typologii se dá očekávat, že fuckující a při smíchu chrochtající Elrondova Roklinka bude v následujících letech bojovat o místo na slunci s Margot Robbie..

Vládce bobrů Alain Delon vypochoduje z lapáku a několik osamělých dívek se mu ihned vrhne do náručí a níže. Některé kvůli němu zemřou, některé preventivně profackuje, všechny jsou na tom stejně jako pneumatiky jeho starého Renaultu. Ta macho postava z francouzského krimi skanzenu by byla nyní mrtvá jak telefonní budka, ale já jsem za ni rád.. Od Kdo nastaví kůži vybroušenější styl, několik odkazů na předchozí tvorbu, Dorisseho posmutnělý hudební motiv a ze tří očekávaných konců (Delon umře, Delona převeze jeho o generaci mladší milenka, Delon převeze svou o generaci mladší milenku) přichází ten, co tomu nejvíce sluší. Snorlax píše, že se Delon několikrát snažil napsat pro sebe film, v němž by si mohl zahrát na Belmonda a že se mu to tentokrát podařilo. Souhlasím, ale Belmondo by v něm byl ještě lepší..

Claritine? Na tohle..? Obstojné v módu duchařiny, twist včetně netradičního domácího kolotoče velmi zábavný. Vodítka k němu buď rafinovaně svádí z cesty, když tušíte, že tu někdo lže, ale nevíte o čem (přesmyčka Eli, citát z bible na billboardu) a nebo pozorné diváky dovedou k cíli rychleji (jména dětských pacientů). A Livingdead je zase jednou vedle jak ta jedle. Pro tenhle film měl režisér příkaz zespoda..

Když integrace a vštěpování morálních zásad, tak prostřednictvím sportu, nejlépe toho středoškolského, který ještě není zatížen penězi točícími se u profesionálů. Nestříkal z toho slizký patos jako u Na vítězné vlně, přesto byla ta subjektivní hranice mezi milým a otravným emotivním apelem párkrát překročena. Produkční Disney vliv byl tentokrát spíše na škodu, obzvláště, když se neobjevila zlá královna a nedala té malé přechytralé koučově Sněhurce rohypnolové jablko..

Očividně ambiciózní projekt, těžící hrdinský milník polské historie, nabízí překvapivě dobře natočené akční sekvence i šílený chaos válečných hrůz, drtící bez milosti členy hnutí odporu i civilní obyvatelstvo, nicméně mám s Varšavou 44 jeden menší problém (mdlá expozice) a dva poměrně zásadní. Ten první je, že když scéna bez varování skočí do efektního módu Wanted Timura Bekmambetova, ztrácí to všechno kolem na nějaké naléhavosti, protože se dostáváme do neškodné říše pohádek. Druhý problém úzce souvisí s prvním. Zvolená forma, která měla rozbít stereotypy válečných filmů (v úvodu něco jako Rebelové, jen bez zpívání a z 2. světové války) i obsah s podivným milostným trojúhelníkem byly vyprofilovány pro určitou diváckou skupinu, nicméně ty další svým charakterem zbytečně odradily. Takhle to člověk postaví vedle Polanskeho piana a rázem vidí ten rozdíl v umění hry. Velká škoda, protože to téma je supersilné.. P.S.: Poslední trikový záběr se znovuzrozenou Varšavou dojemně připomenul, jaká je síla života a jak hojivé umí být účinky času..

Klasická trasa z města Vzestup do města Pád, při které se v cíli rozhoduje mezi čtyřmi zvířecími stavy (mrtvý lev, zavřený lev, mrtvá krysa, živá krysa). Autoři si byli dobře vědomi, že na Scorseseho nedosáhnou a jeli si to svoje v tónu, který postupně ubíral na odlehčenosti a v některých chvílích rozčísnul tu kalábrijskou pěšinku způsobem vyprávění či absurdními scénami (potlesk krvavě zakončenému uměleckému programu). U Scamarcia je jistá podobnost s Bardemem jak ve vzhledu, tak v hereckém projevu..

„I'm just a clown dancing to the sins of mankind..“ Sid už bohužel nebyl fit a Smrt před ním ani nenechala brzdnou dráhu, pozérské dialogy vypadají jako napsané třináctiletým puberťákem a paní Zombieová svými „vznáším se na obláčku“ kreacemi připomínala Terezu Pergnerovou při moderování Esa. Kdo v tom ovšem hledá Zombieho se vším, co k němu patří, ten ho tam najde (v tom je jeho autorská zacyklenost fajn). Čekat od toho něco jiného, je stejně naivní, jako hledat u zaměstnankyň Estrella Del Motel panenskou blánu..

Autentické záběry a fotografie, věcný komentář, absence mluvících hlav. Toť hybná síla dokumentu a samozřejmě hrůza, která se lidstvu začíná pomalu vytrácet z paměti a tak zase začíná všemožně blbnout. Hořký konec z pohledu obětí represálií a jejich pozůstalých. Spravedlnost pracovala pouze na bojišti, pak od toho dala ruce pryč..