asLoeReed

Film inspirovaný životem režiséra Tyce i duchovnem filmu Nebe nad Berlínem (podle slov kameramana Marka Jíchy). Pošpiněný, neprávem. Ale já jednu hvězdu nechám zmizet kvůli něčemu jinému: divnému přístupu ke konečné podobě, tvar byl přece o 18 minut zkrácený - naštěstí jsem měl možnost vidět i tento useknutý konec (který byl potlačen, aby se Žiletky alespoň dostaly do Evropy, na žádost z Berlínského festivalu).

Za posledních 8 let má německá kinematografie 5 filmů na Oscara, 2 vyhrály... zde je ta v současné době nejmocnější "nová vlna" filmu, je to film evropský, má své specifika, je zejména historický a bohatě dotovaný, ale kromě v zámoří úspěšných snímků mají Němci i řadu dalších tvůrců jako Fatih Akin nebo Weingartner, kteří se tam nedostali.. ta "vlna" jede už od Tykwera a nástupu řady zajímavých herců (Bleibtreu), kteří se potkávají se starší generací (Bruno Ganz), a je moc dobré to sledovat..

Není to spíš výborný klip k hudbě New Order?

Pro všechny fanoušky Triera, kterého zde uslyšíte i "uvidíte", jak studoval. Scénář napsal i podepsal pod titulním pseudonymem - Erich Nietzsche. Pro znalce a bystré pak třešnička v podání použitého útržku filmu, který učitel scenáristiky při výuce rozebírá - je to Americký přítel od Wima Wenderse (všimli jste si?)

Výborná satira se vzápětí promění v nehoráznou anarchii. Výborný Godard.

...jenomže když tohle někdo - němci - dokáže dnes natočit, bojím se, že to dokáže i dělat

Z nových filmů Wima Wenderse je podle mě nejlepší Země hojnosti, z níž stejnojmennou skladbu nazpívanou Leonardem Cohenem si pouštím dodnes. Tento fotografický (nikoli mafiánský) Palermo Shooting má své místo v linii díla Pana režiséra, ale asi ne už v jakési podstatné filmové historii. Zkrátka je jasné, že už u mě vyprchává původní přízeň smínku, a je nutno říci, že byla podnícena prostě vynikajícími okolnostmi: film jsem viděl na Febiu 09, poslechl si komentář samotného Autora, zúčastnil se diskuse a poté si nechal Wendersovu knížku (Dech anděla) počmárat obrovským podpisem lihovkou. 8-)

Možná pro mě dosud tvůrčí vrchol Wilhelma Wenderse. Film vznikl už jako zralá a uvědomělá forma osobního stylu, tvůrčího postupu, který Wim zakládal na vstupním nápadu a inspiraci, které definitivně rozvíjel až při samotném natáčení. V příběhu je několik také naprosto geniálních míst. Není náhodou, že sílou snímku na černobílém materiálu jsou také samotné obrázky - každý záběr jako by byl samostatnou a úžasně poetickou fotografií: Wenders je skvělý fotograf. Objíždí si plánovaná místa, kde se bude odehrávat příběh, a fotí. Zaznamenává si detaily a vnímá podobu, atmosféru, která nějak působí, a tuto náladu pak přenáší až na diváka. Wendersovi filmy jsou rozpoznatelné a specifické. Je potřeba a nic tomu nebrání, aby divák byl chycen příběhem, o němž má pocit, že se před ním právě vytváří a odkrývá - stejně jako se teprve při natáčení vytvářel scénář. Wim Wenders říká, že při Im Lauf der Zeit psal dialogy vždy večer před dalším natáčecím dnem; nejprve s oběma hlavními protagonisty Rudigerem Voglerem a Hannsem Zischlerem, později už sám, jak si oba herci přáli, a dával jim text poránu, aby se do něj pak hned vtělili. Tvorba těchto filmů, jakým je už předchozí Alice ve městech, muselo být skvělým dobrodružstvím. Příběh, který tedy vznikal v létě během 11 týdnů, byl režírován Wendersem ve vlastní produkci; asi patnáctičlenný štáb putoval vyprahlými pustinami německé "země nikoho", podél hranic dvou německých států, jen s vůdčími body v místech, kde stály inzerované kina, cíl příběhu jedné z postav, zastavovali, kde se jim chtělo, natáčeli, co zaujalo. Takto to Wim Wenders popisuje v knize. Inspirací prostě pouze byly fotografie amerického fotožurnalisty z jihu USA. Je úžasné, jak Wenders dokázal autenticitu prostoru a času předvést, úsporně (místo střihu používá pomalou jízdu a změnu polohy kamery, tím vzniká hloubková montáž, pozorující a přímo na místě), s citem a uměním vidět, zajímat se, slyšet, cítit. Navíc Wimovi taky nechybělo sebevědomí: v jednom z posledních dialogů říká majitelka kina, že "film, to je umění vidět." Že Wim Wenders v tomto byl mistr, odhaluje poslední úžasný záběr: v odraze na skle Voglerovy dodávky se zobrazuje dvojice písmen WW jako Wendersův implicitní podpis. Kamera stoupá na štít kina, kde se v nápise "WW WEISSEWAND" rozsvítili jen tato písmena - WW E ND.

Nápadité zajímavé a vlastně působivé cvičení od jistého holanďana Erika van Schaaika (ročník 1968). Vent vyhrál na dvou festivalech: Mezinárodním festivalu animovaných filmů v Annecy a zvláštní uznání Zlatého medvěda v Berlíně. Jo, a je to k sehnání třeba na youtube.

Nejpříjemnější film. Asi se tu už o něm říkalo všechno, tak pod dojmy sladké a dobré nálady mám pocit, že bych si aspoň třeba chtěl tuto náladu, a pohodu, uchovat v sobě na pořád:) Doufám, že to na vás taky zapůsobilo. A vlastně si myslim, že to je nejlepší soundtrack pro příjemé chvíle, pátky, soboty, a doufám, že si teď Dolce vita budu takto přehrávat a v pokoji poslouchat co to jen půjde:D Spíš než to, jaký dopad a cíl měl mít, a tedy proč taky vznikal, ke mně prostě hovoří forma - a nádherná síla a jemnost -, kterou jí Federico natočil. Grazie tante.:)