ozeki

Jeden z mála filmů, kde není dabing vůbec na škodu. Dal jsem si ho totiž v originále a už to taková sranda není. Pravdou ale je, že jsem to viděl snad popáté. Godefroy a jeho zbrojnoš Jacquouille každopádně tvoří jednu z nejlepších komických dvojic vůbec. Tvůrci výborně využili potenciálu, který tahle záplatka v podobě cestování časem nabízí. A tak není nouze o zajímavé situace a spoustu povedených hlášek z dob dávno minulých, které se prostě do 20. století ani krapet nehodí. Top scéna: po příjezdu do luxusního domu prapraprapravnučky Godefroya ("Jak to snášíš, když musíš žít v tak ubohém příbytku? Vždyť je to barák pro chrapouna." atd. :))

Po úspěšném vzkříšení Batmana si někdo řekl, že by nebylo na škodu, aby i Superman spatřil světlo světa 21. století. Nevím, jak vy, ale já měl Supermana vždycky radši než netopýřího muže. Po tomhle bijáku se ale karty nadobro obrátily. Ne, že by hlavní hrdina nebyl sympaťák (holky, ale i kůcííí si nemůžou stěžovat, ačkoliv bych stejně jako Verbal upřednostňoval rolák před lezoucím svetrem z výstřihu), ale s jeho postavou jsem nějak nemohl najít společnou řeč a Henry Cavil mě prostě nepřesvědčil (stejně jako Amy Adams, Kevin Kostner a další). Chyběla mi nějaká jednoduchá akce. Všechno bylo strašně monumentální, velkolepé, samozřejmě oku lahodící. Asi bych ale vsadil na "méně je někdy více". Vždy't se přeci všechno nemusí točit kolem záchrany světa. Hans Zimmer se na každý pád opět vyznamenal. Hodnocení 74 % je naprosto odpovídající.

To bylo šílený (v tom nejhorším slova smyslu). U pětky jsem přemýšlel o maximálním hodnocení a tady se mi dvě hvězdičky zdají zbytečně moc. Akce je úplně brutálně přepálená, hodně nepřehledná a spíše než do sedadala zarážející, komická. Nevěřím, že díly 5 a 6 točil stejný režisér. Úplným dnem jsou potom repliky. V tom filmu nepadla snad jediná normální věta, u který bych si neříkal, co za hovna jim to leze z úst. Nejpovedenější částí filmu jsou tak závěrečné titulky, během kterých nás Jason Statham zve na další díl a během kterých hraje theme song (2 chainz feat. wiz khalifa - we own it). Nevím, jestli se mám nějak extra těšit, ale jsem hodně zvědavý, co se sérií provede další z rejžích režisérů, jehož živná půda se nachází zejména na poli hororu. Stále mám ale na paměti neskutečnou téměř nestříhanou honičku z parkovacího domu v Death Sentence.

Dnes už asi nikdo nedoufá, že by se jednou mohla vrátit doba Leoneho opusů, takže každý přírůstek do rodiny westernového žánru je jako dar z nebes. True grit je poctivě uchopená látka, která i na druhé shlédnutí dokáže výborně pobavit. Z Coenovců čiší na všechny strany nefalšovaná láska k řemeslu, což lze velice jednoduše vypozorovat z každého předloženého záběru. A nutno podotknout, že většina těch záběrů je na výsost podařených. Vedle trampot divokého západu, kdy nebylo sebemenším problémem přijít někde nějak o život, ukazují mimo jiné také krásnou přírodu v těch nejrozmanitějších barvách. Co by ale rozhodně nebylo dobré zapomenout zmínit, je Jeff Bridges, který se pro maximální autentičnost postavy Roostera Cogburna musel narodit s flaškou v ruce a který spolu se čtrnáctiletou Mattie Ross, jež nemá žádný problém se v tomto ryze mužském světě o sebe postarat, vytváří jedinečnou westernovou dvojici, ke které se budeme ještě dlouho vracet...

Konec vytáhnul hodnocení o stupínek výš. A koncem myslím závěrečnou akci, ne tu veselou historku z mladí jednoho mexického don Juána. Jediné, co tenhle film odlišuje od jemu příbuzných, je POV kamera a sehraná dvojice Gylenhal Peňa. Akce se moc nekoná. A když už, tak je těžce samoúčelná. Vyprávění příběhu, který se tu také téměř nekoná, vůbec neslouží. Na začátku chvíli trvá, než si oči i hlava zvyknou na roztřesenou kameru, ale postupem času člověk dokáže najít lehké zalíbení v tomto ne úplně obvyklém způsobu přenesení záběrů na filmové plátno.

Mám Nolana rád. Vytvořil těžko překonatelného Batmana a ještě hůře překonatelného Jokera. Ale stejně jako u Počátku, kdy všichni kolem pěli chválu, tak i u Interstallaru jsem zažil jedno z největších filmových zklamání. Svět s vlastními pravidly vycucanými z palce prostě nejsem schopen akceptovat, nic mi neříká. Co chtěl vlastně Nolan lidem říct? Že se k Zemi chováme zle nedobře? Že čas je relativní? Že ten nejzásadnější cit je silnější než jakékoliv fyzikální pravidlo? Nevím. Nejsem žádný hledač logických chyb, ale čeho je moc, toho je příliš. Působí to na mě, jako kdyby si tvůrci tak dlouho hráli (tak dlouho chodili se džbánem pro vodu), až zapomněli, co bylo vlastně tím hlavním poselstvím (až se ucho utrhlo), a vyšel z toho kočkopes se závěrem doslovnějším než některé výrazy z úst našeho prezidenta v hovorech z Lán. Největší radost mám z McConaugheyho, takže asi hned rozjedu seriál True Detective, který mi celkem dlouho leží ladem.

Připadalo mi to jako setkání Walta Kowalskiho, Harryho Browna, Bryana Millse, Kevina McCallistera a Johna Ramba v Hornbachu. Jako cílová skupina jsem byl ale zasažen přímo do srdce, nic se mi nezdálo přehnané, díky Denzelovi bylo vše na svém místě, záporák byl dostatečně psychopatický a z každého záběru na mě vyzařovala zručnost a láska k řemeslu. Klidně bych snesl i o hodinu delší trvání. Nehledejte logiku, o tom ten film není. Taky přeci nepůjdete do Alcronu na párek v rohlíku.

Kdyby se mě někdo zeptal, jestli neznám nějaký ryze ženský film pro ženský, po shlédnutí tohoto snímku by odpověď byla tou nejjednodušší věcí na světě. Vztah matky s dítětem je pro každou ženu naprosto zásadní a těžko se do něho dá zvenku proniknout. O to horší, když matka své dítě odloží nebo když děti vůbec nechce nebo nemůže mít. A co teprve, když nám tvůrci nachystají nevšední zážitek, do kterého nezapomenou vložit ani jednu ze zmíněných přísad? To je potom průplach slzných kanálků mnoha divaček zaručen. Mě to emočně zase až tolik nezasáhlo, ale rád jsem se díky této mozaice, jejíž součásti do sebe ve finále nenásilně zapadly, dozvěděl něco dalšího z oblasti mezilidských vztahů.

První dostaveníčko s belgickou kinematografií a hned taková bomba. Naturalisticky vyobrazená nechutnost nejvyššího kalibru vás přes dvě hodiny nenechá vydechnout a a ty méně otrlé po konci přiměje nalít si trochu nějaké silnější lihoviny pro lepší trávení. A abych pravdu řekl, ani si nevzpomenu, kdy naposledy jsem viděl takhle strhující podívanou, která by nesla evropský rukopis. Proč je prolém u nás natočit něco podobného?

I přes první návštěvu 4DX, kdy jsem měl pocit, že sedačka s mým zadkem rozhodně nebudou nejlepší kámoši, neustále si otíral vodou (doufám) pokropený obličej a byl ošleháván prudkým větrem, mě film vyjma pár scén neoslovil, jak bych si přál. Přitom nápad poskládat film ze záběrů pořízených "ruční" kamerou v honbě za tornádem, ale i obyčejnějšími aktivitami, se mi ve finále hodně líbil. Některé scény mi ale vyvolaly vzpomínky na naivitu (stupiditu) Pobřežní hlídky a podobných ptákovin, což je pro mě neodpustitelné. O chlapce, který strávil 15 s pod vodou, hned se mu zastavilo srdce, ale 4 stlačení hrudníku a 2 vdechy z úst do úst od jeho hrdinného otce mu pomohly vykuckat ty dva loky vody, jsem vůbec neměl starost. Stejně tak scéna kdy hošan vykouzlí krásnou mašli na drobounké odřenince své platonické lásky: "Kde ses to naučil???" -- "Ale... moje máma byla zdravotní sestra, měl jsem k tomu vždycky tak nějak blízko." To jsou dialogy na úrovni školního divadla. Lepší by v tomhle případě bylo, kdyby radši všichni drželi hubu a nechali prostor efektům, které určitě patří k povedenějším.