JFL

Je možné hodnocení filmu odstřihnout od jeho tvůrců a jejich problematických stránek? Rozhodně ano, respektive je možné si jich vůbec nevšimnout, pokud se daní filmaři nesnaží stavět na odiv. Tvůrci "Run Hide Fight" si ale bohužel nemohli pomoct. Při tom po většinu stopáže servírují formálně solidní žánrovku, která s trochou pozastavení nedůvěry (suspension of disbelief), tedy s odhlédnutím od lapsů ve vnitřní logice v zájmu podívané, solidně šlape. Dokonce se to i chvílemi tváří sympaticky emancipačně a progresivně, přičemž provázání motivů sociální hierarchie ze středoškolských filmů s holčičí variací na "Smrtonosnou past" také vzájemně funguje (když mu chcete fandit). Pochopitelně se nekoná nic srovnatelného s Van Santovým "Slonem", Villeneuvovu "Polytechnikou", Johnsonovými "The Dirties", Poppeho "Utøya, 22. července" nebo ostatně s jakýmkoli filmem, který hlouběji pojednává třeba jen o dospívání ve školním kolektivu, ať už je to cokoli z početné skandinávské produkce na toto téma nebo třeba tvorba Johna Hughese. "Run Hide Fight" se spíše řadí k žánrovkám, které cílí na teenagery a dávají jim kombinaci (melo)dramatu s brakovým, ale právě proto také poutavým rámcem – ať už to jsou "Hunger Games", "Budoucnost nejistá", "Danny's Doomsday" nebo tuny teen niche obsahu na Netflixu. A v tomto rámci film funguje obstojně. Díky svižnému tempu i výtečné hlavní představitelce se mu daří zahánět nejen příliš okaté scenáristické nedopečnosti, ale i ono mírné zablikání kontrolek na straně diváka v několika scénách, které by mohly vyvolat otázky, o co vlastně tvůrcům jde ideologicky. _____ Jenže filmaři nechtěli zůstat jen u podprahových sdělení a sami vyložili karty na stůl tím nejstupidnějším způsobem – okázale pompézní agitační písní fláknutou přes závěrečné záběry. Potom už nijak nepřekvapí, že mezi producenty figuruje vedle ultrakonzervativního komentátora Bena Shapira také kontroverzní producent Dallas Sonnier, který nikterak neskrývá své pravicové postoje. Na začátku zmíněné povznesení tvorby nad osobní postoje není míněno jako volání po autocenzuře. Poukazuje pouze na to, že naopak pávě díky tomu si můžeme třeba bez problémů užít Polanského filmy, protože z nich nedělá pamflety za zproštění své viny. Ostatně i zevrubná obeznámenost se Sonnierovou problematickou osobností podobně nemůže poskvrnit kvality jeho nejznámějších produkcí, autorských projektů S. Craiga Zahlera. Jednak proto, že nejsou koncipované primárně ideologicky, a navíc svou komplexní a mnohoznačnou morálkou sveřepě podvracejí striktně konzervativní či jakkoli glorifikační čtení. _____ "Run Hide Fight" nehlásá žádné extrémní nebo ultrapravicové názory. "Pouze" divákům podsouvá alibistické postoje americké zbrojní lobby, která navzdory děsivému množství domácích teroristických a atentátnických ataků na školách nadále prosazuje laxní legislativu. Záporáci, ale i hlavní hrdinka jsou vykresleni přesně podle klasických argumentů konzervativních komentátorů v čele s osazenstvem Fox News. Ti vždy opakují, že střelci přece byli evidentně magoři, za jejichž činy nelze nikoho vinit, zatímco na druhé straně tuze rádi používají slogan, že ozbrojeného zlého člověka může zastavit jen ozbrojený dobrý člověk. Za těmito postoji se skrývá absolutní nezájem k jakémukoli systematickému řešení na úkor současného statu quo. "Run Hide Fight" vykazuje stejnou ignoranci k hledání cesty ven z krize násilí a vyloženě utvrzuje zmíněné názory. Proto má jeden ze zdejších mladistvých teroristů podobu až směšně karikaturního blázna, ale proto také ústřední záporák nikdy neřekne svůj záměr. Žádný totiž nemá, neboť se jím tvůrci nehodlají zabývat. Spokojí se pouze s výmluvou, že to je nabubřelý sociopat, který populárním členům školního kolektivu závidí jejich výsluní. Nejokatěji a nejobludněji se pak ideologie projevuje ve figuře teroristy-nerda. Ve scéně, kdy vyjevuje svou motivaci, a hlavně v reakci hrdinky cíleně tvůrci bagatelizují téma šikany, o němž se jako o systematickém problému a triggeru mluvilo kolem střelby na Columbine. Ostatně reference pouze k jednadvacet let starému masakru dále utvrzují, že tvůrci striktně odvracejí zrak od podhoubí současného násilí v ultrapravicových ideologiích a xenofobii. Chtělo by se odkázat na výše řečené vymezení "Run Hide Fight" vůči jiným filmům na podobné téma a obhajovat ho jako eskapistickou žánrovku, která si neklade za cíl o něčem vypovídat. Jenže tady si opět tvůrci sami podrážejí nohy, když režisér a scenárista v oficiálním prohlášení z programu benátského festivalu říká, že mu naopak šlo o diskusi na palčivé aktuální téma. Svou žánrovou fantazií zcela odstřihnutou od reality tvůrci otevírají leda otázky po zodpovědnosti, taktu a míře empatie na straně jich samotných.

Matthew Bright je buďto prokletý génius, pro kterého v Hollywoodu nebylo místo, nesoudný magor nebo jen filmařský pankáč, který zvysoka kašle na klasické řemeslné normy. Jeho filmografie se vychyluje mezi póly kultovního undergroundového úletu "Forbidden Zone" a hvězdně obsazeného zhůvěřile zpatlaného melodramatu "Tiptoes". "Freeway" stojí někde uprostřed a ukazuje Brighta rovným dílem jako neotesaný drahokam i podvratného anarchistu. Režijní debut, který byl svého času uveden v hlavní sekci Sundance, mu produkčně zaštítil Oliver Stone, který se sám tou dobou nořil do vyšinutých vizí odvrácených stran Ameriky s projekty jako "Takoví normální zabijáci" a "U Turn". Ve štábu se mísili šestákoví fantasti odchovaní Rogerem Cormanem s věhlasnými jmény v čele se střihačkou Maysie Hoy odchovanou Robertem Altmanem a Brightovým starým kámošem Dannym Elfmanem. Navzdory hvězdnému obsazení dává film hrdě na odiv svůj punkový rodokmen dlouhými nepřerušovanými záběry a exaltovaným herectvím, které evokuje klasiky undergroundu jako Christopha Schlingensiefa. Ostatně s jeho projekty sdílí "Freeway" nejen zastřešující princip produkce, který můžeme shrnout jako "rychle, levně a zběsile", ale také základní koncept hystericky podvratného přivlastnění si mainstreamových motivů a jejich emancipačního přesazení do odvráceného prostředí, v tomto případě do světa delikventů, pouličních prostitutek a smažek. Brightova parafráze na Červenou Karkulku lavíruje mezi exploatační vyhroceností i soapoperovou teatrálností, zatímco servíruje nazlobenou pohádku, která s feministickým nádechem účtuje s tradičním sexismem a privilegovanou povýšeností. Cesta téhle Karkulky s hodně pošpiněným trestním rejstříkem z bezútěšného domova na periferii, nasyceného sexuálním zneužíváním, drogami a sociální mizérií, do babiččina domečku v trailer parku vede přes hodně spletité odbočky, včetně klasické kulisy delikventských bijáků, pasťáku. Ale stejně jako ve vzorové vyprávěnce bratří Grimmů i tady přináší setkání s vlkem nejen ohrožení, ale také prozření a uvědomění si vlastní ceny, a to nejen ve smyslu kolik si účtovat za kuřbu v postranní uličce.

První díl série namísto přímočarých atrakcí stavěl na samotném prostředí letních táborů coby věčného pekla dospívání prosyceného šikanou a socializačními procesy potírajícími individualitu. Ve dvojce noví tvůrci (protože stejně jako třeba "Halloween" či "Pátek třináctého" si i tuhle původně indie žánrovku pod sebe fofrem stáhlo velké studio) celý koncept obrátili a naopak servírují nezřízenou sérii tábornicky tematizovaných likvidací, lavírující záměrně, ale bohužel také nekoncepčně na hraně plně hororvého slasheru a parodie. Novum v rámci žánru tentokrát představuje nejen fakt, že od začátku je jasné, kdo je zabiják, ale také že vlastně představuje hlavní postavu. Trend povyšovat monstra na hlavní hvězdy zavedly již dříve sequely nejpopulárnějších sérií, především "Noční můry v Elm Street", "Pátku třináctého" i "Halloween". Přesto ale tyto tituly z větší části pořád stavěly svá vyprávění na klasické struktuře, kde vždy figurovaly nové skupiny teenagerů rozvíjených jako ústřední postavy, případně že final girl z předchozích dílů pokračuje v honu na monstrum. Druhý "Sleepaway Camp" naopak od začátku ukazuje kemp a jeho osazenstvo vlastně očima ústřední vražedkyně, kterou mord od mordu více vztahují k její upjaté snahze naplňovat a také vymáhat vzorné chování. Paradoxně tím ale nakonec snímek opět pokračuje v principu prvního dílu, že skýtá větší pobavení svou zastřešující prací s žánrovými schématy než primárními atrakcemi. Likvidace zpovykaných teenagerů sice tentokrát mají o poznání větší šťávu a explicitnost, ale právě tím, že se z filmu zcela eliminovalo napětí, staly se z nich jen mechanicky řazené výjevy bez gradace i jakéhokoli hlubšího efektu, ale také bez dostatečně využité nadsázky.

Série "Sleepaway Camp", respektive její 80s příspěvky, představuje v rámci dobové vlny slasherů unikátní kuriozitu, protože víc než přímé divácké potěšení přináší vědomou hru se základními stavebními kameny žánru. První díl tak hodně zaostává co do prvoplánových atrakcí slasherů, kdy podstatná část mordů proběhne mimo záběr, nebo je pouze naznačena. O to víc se ale věnuje typickému prostředí kolektivů dospívající mládeže. Na rozdíl od jiných snímků ale první "Sleepaway Camp" nehraje iluzorní hru o stmelených kolektivech dospívajících děcek a letních táborů coby míst veselého dovádění, ale ukazuje je jako děsivé sociální Petriho misky. Jako jeden z mála osmdesátkových filmů nepřejde šikanu mávnutím ruky jako nějaký ten ojedinělý kanadský žertík, ale pojímá ji jako své ústřední téma, ukazuje její systematičnost a hlavně ji vztahuje k hierarchickým strukturám a mocenskému uspořádání dětských kolektivů. Také skrze závěrečné rozuzlení a jeho předjímání v průběhu filmu se nelze pak zbavit dojmu, že Robert Hiltzik se ve své v zásadě jediném filmu potřeboval vyventilovat ze svých vnitřních úzkostí z dospívání a jen v zájmu ekonomické lukrativity využil rámec slasheru pro námět, který vlastně mohl vzniknout také jako mnohem hutnější a sevřenější psycho(logický) horor.

Když celek filmu není vyšší než součet jeho jednotlivých částí, ale dokonce vychází i záporně, máte celkem velkou šanci, že v titulcích figuruje jméno David DeCoteau. V rukou jiného režiséra se z "Virgin Hunters" mohl vyklubat hodně zábavný mix "Zítra vstanu a opařím se čajem", "Někdo to rád horké", "Terminátora", 80s teenagerských komedií a 90s silikonových softcore eroťáků. Tedy hodně by onomu teoretickému výsledku pomohl také lepší scénář, kde by se třeba humor nezakládal jen na trapných vtipech, ale právě že DeCoteau se svou charakteristicky ultra lacinou realizací zabíjí spoustu potenciálu. Scény točí prostě na první (ani ne nutně dobrou, jak naznačují záběry kde občas do obrazu poklesne mikrofon) a ve velkých dlouhých záběrech, místo toho, aby je rozzáběroval a dodal scéně potřebnou dynamiku. Na druhou stranu mistr direct-to-VHS šmíry moc dobře věděl, že k úspěchu, respektive pokrytí nákladů nic sofistikovanějšího ani řemeslně kvalitnějšího nepotřebuje. Dobovému cílovému publiku čerstvě pubertálních chlapců zcela postačovalo těch pár ulepené sny evokujících softcore sekvencí nahoty a ta jedna budoárově nasvícená postelová scéna. Jak je v kategorii podprahově indoktrinačních sexistických bijáků zvykem, také tady se striktně odmítá jakékoli vychýlení z heteronormativity, takže na rozdíl od porna se noční dostaveníčka studentek v dráždivých nočních košilkách nikdy nezvrhnou a na rozdíl od "Někdo to rád horké" jsou jakékoli gay aluze okamžitě vyhodnoceny jako nechutné. Genderová výchova chlapců (nejen) v USA tu dále zahrnuje přesvědčení, že kariérní ambiciózní ženy jsou upjaté a stačí v nich probudit vášeň, aby se na nějaké ty své nesmysly vykašlaly a navrátily se tam, kam údajně každá žena patří, což zde je do vlhkých představ nevybouřených paniců.

Stallone a Mitchum společně v jednom filmu! Teda jen to nejsou Sly a Robert, ale brácha toho prvního a syn toho druhého. Frank Stallone i Christopher Mitchum byli oba natolik podobní svým hvězdným příbuzným, že se stali žádanými představiteli pro trashové nízkorozpočtovky, k čemuž sami ochotně svolovali. Producenti těchto bijáků prostě spoléhali na to, že si návštěvníci videopůjčoven jména spletou a oni jim tak podstrčí biják se Stallonem, který ale stál titěrný zlomek toho, co Slyovy áčkové fláky. "Savage Harbor" tento kalkul nikterak nezapírá, takže si moc neláme hlavu se scénářem, ale ani s dalšími diváckými atrakcemi. Když už dojde na nějakou tu akci, nestačí člověk žasnout nad mírou bezelstné jalovosti, ale také nad důsledným dodržováním žánrové logiky bez ohledu na nedostatky v produkci. Takže když scénář velí, že se záporák kryje před palbou, ale široko daleko je jen plot z drátěného pletiva, tak se prostě za něj kryje. Celý film je podobně nahodilý, a to nejen v náhlých erupcích blbosti stran režijní inscenace, ale i dialogů, scénáře a samotné synopse. Námořník na opušťáku se zamiluje do uprchlé prostitutky a chce s ní koupit farmu na avokáda, ale ji dožene její minulost, tak se ji námořník se svým kumpánem po návratu z půlroční šichty na moři vydává hledat. V jádru se vlastně jedná o variaci na "Pepka námořníka" - hrdinou je správňácký námořník, který tuze rád baští něco zeleného a nabrnkne si křehuli, kterou mu chce pro sebe štípnout zlotřilý otylý záporák. Tento drek, který se ve videopůjčovnách moc neohřál, sice právem zapadl, ale na druhou stranu zavdává při náležitém pohledu k obstojné zábavě, byť hlavně na úkor úrovně filmu, jeho viditelných produkčních limitů, blouznivých zvratů a fantasmagorické kauzality a omezeného hereckého rejstříku většiny zúčastněných (nejlépe z toho vychází Greta Blackburn v roli dobrosrdečné prostitutky z přesvědčení). Ostatně i Frank Stallone vzpomíná, že když se tehdy s bráchou na film koukali, váleli se smíchy po podlaze. Status bizarní kuriozity umocňuje vedle mocných mulletů hlavních představitelů také casting vedlejších rolí. Kromě Anthonyho Carusa, zasloužilého představitele záporáků z posledních let zlaté éry Hollywoodu, si zaslouží vyzdvihnout především bývalá dětská hvězda Lisa Loring, která kdysi zazářila jako Wednesday v klasické černobílé "The Addams Family" a tady hraje striptérku zaláskovanou do Mitchumova geroje.

Na rodinu Sidarisových přišla bída. Ústřední hvězda jejich sedmi předchozích filmů i na ně vázaného, soustavně budovaného univerza se rozhodla pro kariéru matky a dala světu magnetických pásek vale. Navíc jejich trademark pitoreskních prostředí sluncem zalitých pláží, spoře oděných centerfoldek a juvenilní akce nejen že zabředával do repetice, ale hlavně ztratil svou výjimečnost. Jestliže na konci osmdesátek představovala tato kombinace oprskle vyznívající novum, které mohlo přežívat díky globálnímu video trhu, s nástupem raných devadesátek coby nejzhůvěřilejší, nejprostopášnější a zcela nesoudné éry popkultury si Sidarisovy artibuty přivlastnil mainstream. Připomeňme, že v roce 1992 ve třetí sérii "Baywatche" zazářila playmate Pamela Anderson, zatímco akční povyražení tou dobou na obrazovkách obstarávaly fláky jako "Vražedné pobřeží" (Tropical Heat) či "Odpadlík" (Renegade) a v roce 1993 se k nim přidal i "Walker, Texas Ranger". Proměňoval se také videotrh, kde se o pozornost diváků rvaly mladší dravé ryby v čele s PM Entertainment, zavedení brakaři typu Action International Pictures se pokoušeli kontrovat nákladnějšími projekty a všem na krk dýchala velká studia se svými vlastními video produkcemi. Souhra těchto a zajisté i dalších faktorů vedla k tomu, že se rodinný podnik Sidarisových zásadně uskromnil. Tedy ještě předtím se transformoval do nové produkční společnosti Skyhawks Films (Malibu Bay Films zůstaly jako pouze distribuční firma) a zatímco taťulda Andy sbíral síly na další autorské projekty, vykročil do jeho šlépějí synátor Christian Drew Sidaris. _____ Samo o sobě není "Enemy Gold" žádný průser, byť to také není nic světoborného, ale právě že v kontrastu s předchozími Sidarisovic filmy vyznívá povážlivě skromně, suše a marně. Fotogenickou exotiku Havaje vystřídaly generické ustanovující exteriéry z audiovizuální banky a ušmudlané reálie Louisiany. Nonstop promenádu postav a plejádu centerfoldek nahradil přiškrcený casting omezený na sedm figur a pár jednoscénových štěků. Hlavně ale takřka komplet zmizela klukovská bezelstnost, hračičkování s bondovskými udělátky i hračkami na dálkové ovládání a dokonce veškerá nadsázka. Celková seřezanost produkce se finálně projevuje také na explozích, přestřelkách, ale také na dílčích lokacích filmu, pročež se v druhé půlce dění přesune do lesa, tedy do prostředí tradičně využívaného hlavně amatérskými produkcemi s nulovým rozpočtem. Jediné, co upomíná na staré časy sidarisovek, je těch pár silikonů, budoárově nasvícených šmajchlovaček a náležitě jalový scénář s neskrývaně přímočarými zvraty (náhody vedoucí k objevení pokladu z občanské války jsou grandiózní). Pořád to není úplné dno (tím byla k uondání nudná "Savage Beach"), ale nevyhnutelně nad celým projektem visí hořkost společnosti i filmového universa, které se ocitly v překlenovacím limbu. Celý tenhle počin jedoucí na neutrál hodně pozvedávají Julie Strain i Suzi Simpson svým elánem, ale zachránit ho nemůžou. _____ V rámci Sidarisovic MCU (Mammaries Cinematic Universe) můžeme po vzoru dělení marveláren tento film označit za první titul závěrečné Fáze 3. Tu definuje produkce pod hlavičkou nově založené firmy Skyhawks Films. Vedle Sidarisových věrných štěkařů v čele s Rodrigem Obregónem zůstal z hlavních představitelů z předchozí fáze pouze odkecaný Bruce Penhall. "Enemy Gold" po vzoru předchozích projektů se opět natáčelo jako dvojprodukce společně s "The Dallas Connection". Při porovnání s tímto znatelně ambicióznějším druhým filmem se nabízí domněnka, že "Enemy Gold" vzniklo tak trochu nad rámec pro využití lokací a herců, ale větší část prostředků spolkla "The Dallas Connection".

Andy Sidaris byl vždy vizionář mainstreamové přízemnosti. Již ve svých začátcích na poli televizních přenosů sportovních utkání, které mu vynesly cenu Emmy, přišel s tzv. honey shotem, který nadlouho opanoval tento formát. Ve "Fit to Kill" zase definitivně kodifikoval vířivkovou estetiku, kterou následně v novém tisíciletí převzaly reality show vilového typu jako "Big Brother". Jeho snaha neustále dále rozšiřovat vlastní vesmír nevyhnutelně vyústila do bijáku přecpaného figurami z dřívějších snímků. Což vedle potřeby každé z nich dát alespoň nějaký prostor, a ještě k tomu zahrnout pár nově příchozích nevyhnutelně ústí do zběsilého galimatyáše. Pod tíhou množství figur se původní svět centerfoldových agentek a démonických záporáků, připomínající mokrý sen dospívajícího Jamese Bonda, propadá už vyloženě do soap opery, kde se jen postavy válejí kolem vířivky nebo na jachtě. Sidaris vždy vyzdvihoval, že při psaní postav vychází z reálných dovedností představitelů, což zdůvodňuje, proč v každém filmu Dona Speir pilotuje letadlo, Cynthia Brimhall zpívá nějaký zoufalý šlágr a Ava Cadell mele nějaké ezo žvásty o vztazích. Nedostatek prostoru pak staví do pochybného světla nováčky, především pak Sandru Wild, jejíž part se omezuje na zvedání telefonů během stání ve vířivce nahoře bez. Naštěstí ale Sidaris zase jednou pustil ze řetězu své klukovské já (respektive okamžitou slastí řízené id), takže se "Fit to Kill" chvílemi proměňuje na modelářský katalog blbinek na dálkové ovládání. Vedle koz (tentokrát už převážně silikonových) a hraček na dálkáč dojde také na obstojné množství dalších oblíbených věcí nezletilých chlapců jako jsou obří sluneční brýle, nepraktické, ale tuze cool kostýmy, ale také nějaké ty hákáče díky zdejší zápletce o diamantu ukradeném nacisty (pravost historky stvrzuje fakt, že je dodnes uchováván v krabičce s hákáčem na vnitřní straně víka). Potřebný elán do budoárové ospalosti vnáší Julie Strain, která si svou první roli mazané záporačky užívala natolik, že se stala Sidarisovic maskotem po zbytek jejich filmografie. Zábavnost filmu se hodně vystupňuje ve finále, kde konečně ke slovu přijde pořádně zpatlaná akce, když Sidaris bezelstně střihem spojuje dvě evidentně na kilometry vzdálená místa. "Fit to Kill" navíc nejvíce zpřítomňuje impotentnost sidarisovek. Potřebu dostat do filmu nějaké muchlovačky (které zpravidla vymýšlela i režírovala jeho žena a producentka Arlene) scénář řeší prostě tím, že nechá dějově neslučitelné postavy o sobě fantazírovat. Nemluvě o Sidarisovic upjaté hetrosexualitě, která jde proti jinak vše zastřešující porno logice. Na jedné straně se jakékoli dvě postavy opačného pohlaví bez sebemenší iniciace začnou oblizovat (přinejmenším ve snu). Ale ačkoli agentky hodně času tráví samy ve dvojicích povalováním či cachtáním se, překročení queer hranice, tolik typické pro porna, představuje pro paní Arlene i jejího manžu absolutní tabu. _____ V rámci Sidarisovic MCU (Mammaries Cinematic Universe) můžeme po vzoru dělení marveláren tento film označit za poslední titul Fáze 2. Tu definuje přítomnost dua agentek Donny Hamilton a Nicole Justin (v podání Dony Speir a Roberty Vasquez). Film byl natáčen současně s předchozím "Hard Hunted", na který také dějově navazuje postavou ústředního záporáka a několika odkazy v dialogu. Bohužel kvůli souhře vnějších faktorů byla tato druhá fáze ukončena. Hlavní důvod zajisté představovalo těhotenství Dony Speir, kvůli němuž a následné výchově dítěte se zcela stáhla z šoubyznysu. Jedná se taky o poslední výpravnější projekt rodiny Sidarisových a poslední film reálně natáčený na Havaji (s výjimkou několika sekvencí z úplně finálního završení série "Return to Savage Beach").

Zlí jazykové tvrdí, že filmografie Andyho Sidarise, potažmo celé Sidarisovic rodiny má pouze sestupnou tendenci. Něco pravdy na tom rozhodně je a vychází to z produkčního zázemí snímků. Jeho první dva filmy ovlivňovali další producenti a scenáristé, kteří Sidarisovy centerfoldové vize svým přispěním obohacovali a dotahovali k lepším výkonům. Když se ale tento duší věčný prepubescentní fantasta osamostatnil, začal spřádat své vlastní univerzum, jemuž postupně sám propadával a čím dál tím víc se soustředil na jeho rozvádění na úkor prvoplánových atrakcí a nadsázky. "Velké kozy na Havaji" právě proto coby úplně první z jeho postavami a prostředím provázaných filmů ještě oplývá větším než malým množstvím divácky vděčných prvků a nepodráží mu (při chronologickém sledování) nohy okoukanost mistrových trademarků. Vrcholem primitivní geniality je samotná stylizace zdejšího světa, který lze nejlépe charakterizovat jako impotentní porno. Zatímco v dobové porno produkci se co nejvíce upozaďoval děj, respektive prostoje mimo kopulace, Sidaris divákům nabízí tu druhou stranu pohádek pro dospělé. Jeho svět obývají výhradně Playmate či Penthouse-Pet krasotinky, nabušení hezouni a karikaturní poskoci (vlastně je to taková americky rozežraná a výkonnostně hypertrofovaná live-action variace na dobové anime, obzvláště ta podle Reidžho Macumota). Ženy nikdy nevynechají příležitost ke sprchování či převlékání, ale když dojde na muchlovačky, vše zůstává od pasu dolů cudné. Budoárová estetika okoukaná z Playboy video kompilací se snoubí se stylem turistických reklam, přičemž do tohoto nadreálného světa jsou zasazené náležitě přemrštěné peripetie a burleskní taškařice. Střety hrdinů s henchmany si svou nezřízenou přemrštěností, ale také absencí pořádné choreografie nezadají s hrami na vojáky kluků ve věku 6 až 10 let a technická udělátka, jimiž jsou agenti i zabijáci vybaveni, působí jak z kreslených grotesek. Proto také zdejší bláznivá vedlejší linie se zmutovaným hadem nakaženým „toxiny z krys infikovaných rakovinou“ nikterak z celku nevyčnívá. "Velké kozy na Havaji" přinášejí záměrně nablblou a über-křečovitou podívanou, která je současně bezelstná, ale také zdravě nadsazená. _____ V rámci Sidarisovic MCU (Mammaries Cinematic Universe) můžeme po vzoru dělení marveláren tento film označit za uvozující titul Fáze 1. Předchozí tři celovečeráky v režijní filmografii Andyho Sidarise tvoří Fázi 0, která se vyznačuje formováním stylu a neprovázanými světy mezi filmy. Fázi 1 definuje přítomnost dua agentek Donny a Taryn (v podání Dony Speir a Hope Marie Carlton). Sidaris se zde sám velmi podivně pokouší své počátky vztáhnout k nově budovanému světu. V jedné scéně postavy obdivují plakáty na předchozí filmy, přičemž zmiňují, že hlavním představitelem "Malibu Express" je jejich bývalý kolega agent. Není úplně namístě domýšlet naratologickou kauzalitu této zdánlivé meta poznámky, protože je stejně přímočaře překombinovaná jako zbytek výplodů Sidarisovy fantazie.

Jak je sakra možné, že tenhle velkolepý akčňák tak drasticky zapadl, zatímco kdejaký drek z VHS éry, kde nějací zoufalci chaoticky mávají končetinami a občas někdo vystřelí, platí za generační srdcovku? Tedy odpověď je poměrně snadná. Důvod spočívá v tom, že pro svůj grandiózní kaskadérský showreel sice tvůrci dali dohromady špičkové akční sekvence, ale už si jaksi neposichrovali distribuci. Režijní debut samozvané kaskadérské legendy Johna Stewarta lehce vychází z dobové módy černo-bílých buddy bijáků, ale na rozdíl od klasik žánru jako "48 hodin" či "Smrtonosná zbraň" si nedělá hlavu s přílišným rozvíjením postav a jejich dynamiky, protože scénář je náležitě provizorní a slouží jen k tomu, aby hodně vágně připravil půdu pro další krkolomnou akční sekvenci. Naštěstí se film vůbec nebere vážně a tak figury i jednotlivé sekvence spíše připomínají karikatury žánrových klišé. Zatímco nynější trend velí začlenit akci do dramatu a provázat ji s postavami, aby nebyla pouhou atrakcí, ale také diváky vtahovala, "Action U.S.A." glorifikuje tradici okázalých stuntů, které zastavují děj a nechávají diváky žasnout nad tím, co viditelně krkolomného kaskadéři pro wow efekt podstupují. Dnes už se tento styl vůbec nenosí, ale právě že v osmdesátkách na něm byly postavené celé filmy jako třeba další showreel "Oheň, led a dynamit" i seriály jako ikonický "The Fall Guy". Stewart se svými kumpány se sice nemohou poměřovat s legendou fachu Halem Needhamem a jeho "Hooperem", a to co do rozpočtu i spektakularity akce, ale rozhodně to vyvažují nebezpečími, která podstupují, ale také tou bezelstností, s níž prostě na první místo v logice filmu staví svou vlastní seberealizaci. Diváci by tak neměli kroutit hlavou nad tím, že cokoli, do čeho nabourá auto, to vybuchne, a prostě se jen s přijetím tohoto faktu kochat nad rozměry explozí a ambicí riskovat zdraví i techniku v zájmu co nejefektnějších záběrů. V tomhle ohledu vyvolává "Action U.S.A." úžas i rozjívené pobavení jako málokterý jiný film.