JFL

Co scéna to promarněný potenciál k civilnímu komiksovému filmu (opisování u Shyamalanova "Vyvoleného" se nezapře), takže nakonec vznikla absurdní přeplácaná vyprávěnka, kde mladík, jenž coby poctivý a pilně pracující člen společnosti je superman, krotí zpovykaného emo hajzlíka.

V rámci midcultových melodramat výtečný film o bolesti a těžkosti odpuštění; navíc se skvělým hereckým obsazením.

Dante Lam opakovaně potvrzuje pozici předního žánrového mistra soudobého hongkongského filmu, jehož filmy jsou sice podřízené normám čínského trhu, ale současně oslovují hongkongské publikum výraznými lokálními motivy a silným sepjetím s městským prostředím. Lam tedy zastoupil místo po Johnniem Toovi a Derekovi Yee, kterým sice před pěti deseti lety nesahal po kotníky, ale posléze Lam našel svůj styl a jmenovaní velikáni se naopak ve vidině početného publika vykašlali na kvality a lokální appeal svých děl. "The Stool Pigeon" podobně jako "Fire of Conscience" rozvíjí moralistní příběh o zločincích a policistech, kteří překročili své pravomoci; tentokrát podložený tématem důvěry a zrady, které vytváří napětí mezi postavami. Vyprávění stejnou měrou fascinuje a současně zanechává lehkou pachuť kvůli schematičnosti podřízené nárokům čínského trhu na jednoznačné soudy nad postavami. Podobně i akční sekvence sice na jednu stranu berou dech řemeslnou bravurou, dravě živelným stylem, nápaditou inscenací (famózní automobilová honička a bravurní závěrečná sekvence v nepoužívané škole) i plynulým provázáním atrakcí s charakterizací postav a poháněním konfliktů. Ale přes veškerou dokonalost vyvolává také trochu zármutek nad tím, že už se zřejmě nikdy nevrátí akce zlatých let Hongkongu tepající bezprstředností a přirozeným napětím, jež vycházely z natáčení přímo uprostřed kolemjdoucích. Město už je jen kulisa a ne přímo dějiště, byť tento fakt Lam dovedně maskuje až nevídaně hladkým vyprávěním.

Břitká animovaná fraška radikálně satirizuje poměry v konzumní společnosti z pohledu marťana, který uvízl na Zemi. Film mimo jiné důmyslně rozvádí opozici kreslené a počítačové animace.

Zatímco předchozí čínské remaky amerických snímků přinejmenším měnily dějiště a styl originálu (A Simple Noodle Story) nebo dokonce plně využily potenciál pouze nakousnutý předlohou (Connected), předělávka hitu "Po čem ženy touží" vlastně ani není soběstačný film, nýbrž jakási ilustrace k původnímu snímku. Vyprávění převážně kopíruje motivy z originálu, ale žádný z nich plně nerozvádí, naopak si vystačí s pouhým nastíněním peripetie či postavy a zbytek nechává vyšumět do prázdna jednoznačnosti. Vedle zcela zabité figury přehlížené asistentky se i hlavní dvojice stala obětí zkratkovitého vývoje, což se projevuje v tom, že proměny postojů postav (hrdina z egocentrického sexisty do empatického muže, hrdinka z kariéristky do city následující ženy) neprobíhají vývojem, ale prostě nemotivovaným skokem z jednoho stavu do druhého. Tvůrci v čele s Chenem Damingem (který se za pět let z energického ambiciózního autora ježícího se při spojování jeho tvorby s komercí proměnil ve vyžraného konformistu) sice přicházejí s hrstkou vlastních prvků, ale jedná se zpravidla jen o různé rozverné žertíky. Jedinou výraznou změnou je začlenění postavy hrdinova otce, jež do vyprávění vnáší moralizující a výrazně melodramatický tón, jenž utužuje zastřešující sterilitu díla. Je až překvapivé, že film s charismatickými a smyslnými představiteli a podle dynamické a nadsázkou čišící předlohy působí neživotně jako pohled do výkladu supermarketu. Nejen že snímek neobsahuje žádný (!) fyzický kontakt, ale dokonce se zde o sexu i mluví jen v náznacích. Lidé jsou redukováni na tymolínové úsměvy na perfektně nalíčených hlavách umístěných do výstavních garderób. Zatímco "Po čem ženy touží" bezešvě zapracovávalo productplacement do vyprávění skrze prostředí reklamní agentury, tentokrát se pracoviště, bydliště i jiná místa trávení volného času postav mění v reklamu na ideální životní styl. Čínské "What Women Want" ve výsledku je pozoruhodnější nikoli coby film, ale jako obraz soudobé čínské společnosti a především její kinematografie. Ukazuje Čínu jako zemi strmě se ženoucí za ideálem úspěchu a života jak ze žurnálu (jak příznačné, že hlavní dvojici hrají zdánlivě nestárnoucí hvězdy, které díky kariérní vitalitě vůbec nevypadají, že jim je okolo padesátky), tedy vstříc stavu zvrhlé artificiality panující v Jižní Koreji, a tamní kinematografii jako jednoho z dominantních hráčů na celosvětovém trhu, který stejně jako Hollywood má natolik silné ale současně specifické publikum, že si může dovolit vyrábět remaky zahraničních hitů.

Další příspěvek do moralistní mutace thrilleru, která se rozmohla jako jedna z cest, jakou zkouší hongkongští tvůrci uspět na čínském trhu, potažmo zajistit si na něm hladké uvedení bez hrozby, že by neprošel přes certifikační úřad (viz např. "Overheard"). Příběh o únosu a pomstě se na snímek z produkčním štemplem Milkyway Image vine až překvapivě předvídatelným a přímým směrem, ale na druhou stranu mile překvapí fakt, že se film nesnaží pochlebovat čínskému trhu, takže se obejde bez jinak povinného závěrečného jednoznačného trestu pro všechny zúčastněné.

Přímočarý akční thriller se klišovitým dějem, ale svižnou akcí evidentně inspirovanou bourneovkami (řešení situace za pochodu, dramatické honičky, účelné paralyzování protivníků na útěku, bitka v omezeném prostoru koupelny). Odlehčené vyprávění se účelně opírá o žánrová schémata a nesnaží se o žádné meta kotrmelce, takže při sledování příjemně zabaví a po zhlédnutí beze stopy vyprchá.

Velmi osvěžující příspěvek do korejského mainstreamu, který nejen že nenásleduje strojové dramaturgické vzorce (první velká peripetie přesně v polovině filmu, závěrečné krkolomné zvraty), ale především namísto hezkých a líbezných postav přichází s egocentrickými hrdiny, kteří svá traumata překonají pouze tím, že se obohatí na úkor někoho jiného. Vyprávění navíc nejen že kombinuje postupy různých žánrů, ale navíc žánrové vzorce důsledně převrací, takže přináší anti-romantickou komedii o protikladech, které se nepřitahují, protože jsou prostě nesnesitelné nebo příliš sebezahleděné, a lupičský film rozehraný nikoli ve velkém stylu, ale na ploše jednoho domu. V kontextu uniformity jihokorejské produkce posledních let opravdové překvapení a režisér se po podobně výjimečném "My Scary Girl" zařadil mezi hrstku nových nadějí korejského filmu.

První neamerický film pro IMAX a aktuální rekordman návštěvnosti v Číně je až příliš snadné smáznout ze stolu jako propagandu a povrchní sentimentalitu, ale při tom se jedná o ve své kategorii výjimečné dílo. Poplatnost dominantní ideologii a její utužování k výpravným spektáklům (ať už čínským, evropským či hollywoodským) prostě patří a jde o to, jak konkrétní dílo tuto rovinu pojímá a jestli dokáže přinést ještě něco dalšího. Právě v tomto ohledu "Aftershocks" exceluje více než řada amerických snímků. Detailní výpravě filmu lze vyčítat iluzornost a přikrášlenost, ale při tom je třeba uznat, že skvěle ilustruje vývoj Číny a nepřímo i proměnu vládnoucí ideologie z maovského komunismu na komunismus s tržní tváří. Podobně můžeme i samotný příběh vidět jako vrcholně tradicionalistickou moralitu o tom, že rodiny mají držet pohromadě a že předci si zaslouží úctu, ale současně se prostřednictvím účelně jednorozměrných postav (přesněji řečeno omezených na roli nádob pro konkrétní významy, jako tomu je například i ve filmech Jasudžiróa Ozu) rozvíjí působivé pojednání o nemožnosti nahlédnout bolest a utrpení lidí, kteří o někoho přišli. Tato linie ve filmu pozvolna krystalizuje, aby se ve finále ukázala v plném světle, což dramaturgie podporuje faktem, že z úvodní spektakulárnosti směřuje postupně k intimnějším tématům (na rozdíl od úvodní bombastické rekonstrukce zemětřesení v roce 1976 je tragédie z roku 2008 zobrazena nepřímo skrze reakce postav na zprávy v televizi).

Ranný film Kódžiho Wakamacua z doby těsně před založením jeho vlastní produkční společnosti sice vznikal pro jednu z předních společností specializujících se na pinku snímky, ale v zásadě se jedná spíš o mix mládežnického filmu a kriminálního dramatu, jenž připomíná dobovou béčkovou produkci studia Nikkacu, především rozervanecké filmy stylu taijózoku. Ve filmu není žádná nahota (pokud nepočítáme obnažená záda) a sexu je v něm méně než v některých dobových snímcích velkých studií (opět především Nikkacu). Příběh mladíka, jenž se zaváže zločinecké organizaci jako zabiják, obsahuje pouze náznak budoucích charakteristických prvků Wakamacuovy tvorby a stylově výrazně čerpá z domácích dobových trendů a francouzské nové vlny (byť pouze z hlediska typů postav a kamerové estetiky, ne co se týče narativních či experimentálních tendencí).